Vyslovuji tímto svůj dík a vděčnost městu Jilemnici, že mě vyznamenala největší poctou, jakou může dát matka – město svému rodnému synu. Že ji mám rád, to je mojí nejmenší zásluhou, neboť ji máme všichni stejně rádi – a kdo jednou z ní vyšel, bude se do ní vracet i přes všechny překážky a nástrahy světa i osudu, i proti své vůli a nic mu v tom nemůže zabránit kromě smrti.

            Ponesu vyznamenání čestného občana Jilemnice hrdě a radostně, vědom si nejen vysoké pocty, ale i závazku, který na sebe beru a který nechť promluví v mém příštím díle.

            Jsem šťasten, že čestné občanství jako vzácný dar přijímám z rukou zástupců Jilemnice nové, vzkříšené a svobodné, kterou čeká tolik radostné práce budovatelské, ale i tolik nesnází a nepochopení z těžkostí.

            V době ponížení a útlaku hrdě nesla hlavu, ať nezpyšní v létech rozkvětu jimiž jde vstříc.

            Kéž povstane z ohně národní revoluce Jilemnice omlazená a ještě krásnější nežli byla. Krásnější nejen svým kamenným tělem, ale i duchem a srdcem svých občanů, aby bylo více porozumění a lásky mezi dětmi naší společné matky – Jilemnice.

Jan Weiss, 17. září 1945