Vyslovuji tímto svůj dík a vděčnost městu Jilemnici,
že mě vyznamenala největší poctou, jakou může dát matka
– město svému rodnému synu. Že ji mám rád, to je mojí
nejmenší zásluhou, neboť ji máme všichni stejně rádi – a
kdo jednou z ní vyšel, bude se do ní vracet i přes všechny
překážky a nástrahy světa i osudu, i proti své vůli a nic
mu v tom nemůže zabránit kromě smrti.
Ponesu vyznamenání čestného občana Jilemnice hrdě a
radostně, vědom si nejen vysoké pocty, ale i závazku, který
na sebe beru a který nechť promluví v mém příštím díle.
Jsem šťasten, že čestné občanství jako vzácný dar
přijímám z rukou zástupců Jilemnice nové, vzkříšené
a svobodné, kterou čeká tolik radostné práce budovatelské,
ale i tolik nesnází a nepochopení z těžkostí.
V době ponížení a útlaku hrdě nesla hlavu, ať
nezpyšní v létech rozkvětu jimiž jde vstříc.
Kéž povstane z ohně národní revoluce Jilemnice
omlazená a ještě krásnější nežli byla. Krásnější nejen
svým kamenným tělem, ale i duchem a srdcem svých občanů, aby
bylo více porozumění a lásky mezi dětmi naší společné
matky – Jilemnice.
Jan Weiss, 17. září 1945
|