Provedení přesně odpovídalo horrorovité atmosféře knihy. Vše bylo temné, prosté a husté. Petr by řekl "moderní divadlo" a odešel znechucen ze sálu. Jenže tohle pojetí mělo oprávnění, kouzlo a vůbec všechno. S minimem rekvizit, jen s pomocí řeči, pohybu a reflektorů, se před námi odhalovala tajemství Mullerdómu. Scény byly na nit příběhu navlékány jako korálky, oddělené vždy temnou mezihrou. Nemůžu popsat všechna zajímavá místa, od toho je ostatně scénář. Ale jen naznačím: Úžasná scéna první: Petr Brok zjišťuje, že je neviditelný. V zrcadle se viditelný člověk odráží pohyby druhého herce. Neviditelný kolegu za zrcadlem nemá. Úžasná scéna druhá: Petr Brok si neviditelnost ověřuje na davu nic netušících kolemjdoucích (šahání na drdol). Úžasná scéna třetí: Brok kupuje Dům. Úžasná scéna čtvrtá: Ukousnutí prstu na vyžádání. Úžasná scéna pátá: Zahrady rajských rozkoší a omámená princezna. Úžasná scéna šestá: Polapení Petra Broka. A jako to nejlepší - Úžasná scéna sedmá: Posledních deset minut, které se konají na ochozu kolem sálu. Úpadek Mullerova hlasu. A výstřel z pistole Neviditelného. Že úžasných scén bylo daleko více, je snad jasné. Jenom ještě zmíním úžasné nápady, kdy herci substitutují neživé předměty, židle, dveře a ucha Velkého Mullera. Apropó - herci: Vždyť tam nebylo nic než herci! Jen sedm lidí a jeden hlas. Ale všichni krásní. A výborní. Přitom docela běžní. Docházejí mi slova. Snad raději uvedu následky - do všech čtyřech hereček na pódiu jsem se v průběhu představení zamiloval. Zvláště pak do princezny. No nic. To mám z toho, že do divadla chodím tak málo.

Ještě si vzpomenu na pár špeků, které jsem vzal tak trochu "osobně", protože se vsadím, že každý si tam našel něco docela jiného a zvláště poslední jmenovanou lahůdku jsem bezpochyby s nikým nesdílel. Tedy - naprosto potěšující a šokující bylo, když jsem při jedné ze scén zaslechl úvodní melodii k Princi of Persia! Hned jsem si představil sklepení zámku vezíra Jaffara, kterými je nutno proniknout stejně jako patry Mullerdómu. A šok druhý: Pan Muller osobně, respektive jeho tričko. Nevím, proč jsem se domníval, že je na tomto tričku vyobrazen jeden veliký FUCK. Tato moje představa mi závěr hry velmi obohatila - a byl jsem pak velmi zklamán informací, že jsem byl v této věci od reality na světelné roky vzdálen. Tak to byly mé soukromé příspěvky ke hře. Ještě jedna věc mě ale mrzela - že jsem neměl Dům o tisíci patrech nastudovaný (tak měsíc dopředu). Jistě bych si daleko lépe vychutnal některé situace, ve kterých jsem musel trochu přemýšlet, než mi došlo, co se děje. Ovšem to by mi umožnilo získat jen určité pohodlí. Hra byla konzistentní a nerozpoznání několika drobností její obraz bezpochyby nepoškodila.

Skutečně bylo na co se dívat a pro co se nadchnout. Zvlášť závěr měl skutečně švih, počáteční nervozita byla dávno pryč a herci se už jen bavili, stejně jako diváci. A když se Mullerdóm řítil, bylo mi strašně líto, že už je skoro konec. Až úplný konec, kdy sen Petra Broka skončil, mě probudil z tohoto úžasného světa. Světa ležícího na pódiu a vznášejícího se nad ním v podobě několika "obyčejných" lidí. A světa, kde k ukázání zázraku stačí minimum. Třeba jen v pravý okamžik zhasnout.

(vrf)

PS: Víte, kdo hrál hlavní roli, tedy Petra Broka? No přece Johan! Tenhle šok byl pro mě největší.
PPS: Repríza by měla být tak za půl roku. Doufám, že se tak stane.