Roku 1931 Jan Weiss vydal knižně Tři sny Kristiny Bojarové. Celých 44 let nebylo tak docela jasné, zda dramatická forma není pouze literární stylizací. Nyní po hře sáhlo studentské divadélko Pirám z brněnského Vysokoškolského klubu SSM a dokázalo, že byla psána i pro jeviště.

Československá premiéra uvedla (patrně také vzhledem k inscenačním možnostem) Sny Kristiny Bojarové ve zkrácené verzi. Za druhý sen připojila pointující závěr snu třetího. Až na malé změny v obsazení, výpravě ap. se představení věrně drží stále životného Weissova textu. Plastické průvodní slovo scénických poznámek hladce zastoupila prostá, ale emočně stejně účinná jevištní technika.

Z původního triptychu, snových preludií inspirovaných ženou, ženstvím, tedy zůstala jen část. Úprava vyznívá nenásilně, protože dramatičnost epické linie se opírá o nepředvídatelné střídání fantaskních výjevů. M. Havlíčková výběrem zvýraznila jednu z významových souvislostí dějů v podstatě nelogických a učinila z ní nosný plán. Do popředí tím vystoupilo téma kolize mezi starým, sobeckým, nelidsky necitlivým a mladým, čistým, citovým.

Studenti si pečlivě a s chutí zahráli v první polovině, závěr našel těžisko v choreografickém zpracování. Úspěšně zvládnuté představení poctila svou návštěvou (30. 1. 1976) i spisovatelova manželka paní Jaroslava Weissová.

Divadelnímu studiu se podařilo po dlouhé době, ne-li dokonce vůbec poprvé představit kulturní veřejnosti Jana Weisse – dramatika. Přesvědčili jsme se, že nám má stále co říci. Doufejme, že počinek brněnských pomůže objevit i jiné Weissovy hry. Jan Weiss, osobitá postava české literatury 2. třetiny našeho století, si pozornost vskutku zaslouží.

V. Kmuníček