ENGLISH

Chronologický přehled

INDEX
OBSAH

 

Jan
Weiss

10. května 1892
7. března 1972

 

 

Nově zredigováno ke dni 24. 6. 2018.

(Pozn. Položky bez data jsou zařazeny jen přibližně.)

Pradědeček Jana Weisse, švec, přišel z Haliče a usadil se na Benecku.

Dědeček Jana Weisse byl obuvník, jeho otec pak měl „výkroj koží“.

10. května 1892 Weissově rodině patřil jednopatrový dům v Jilemnici ve Valdštejnské ulici č. 68, kde se Josefu Weissovi, známému v Jilemnici jako „Monarcha“, a Filomeně Richterové jako druhorozený z jejich pěti dětí narodil syn Jan.

1897 Zemřela maminka Jana Weisse. Weissův otec se znovu oženil a posléze od druhé, německé maminky (která ale mezi dětmi nečinila rozdíl) přibyli Janovi ještě tři sourozenci nevlastní.

Jan Weiss spolu se svým bratrancem tropí v Jilemnici takové kousky, že se staly součástí místní tradice.

1905–1913 Jan Weiss studoval klasické gymnázium v Hradci Králové a reálné gymnázium ve Dvoře Králové, kde maturoval. Weissův strýc, farář v Chotči, Janu Weissovi zprostředkoval bydlení v Boromeu v Hradci Králové.

1913–1914 Dva semestry Jan Weiss studuje práva ve Vídni.

Září 1914 Jan Weiss odveden na vojnu – po mobilizaci byl v kasárnách v Plzni a pak poslán na ruskou frontu.

1916 Jan Weiss byl zajat na ruské frontě u Tarnopole. (Pozn. V literatuře tradovaná zmínka, že bojoval na italské frontě, je zmatečná.)

Zima 1916–1917 Jan Weiss pobývá v zajateckém táboře Tockoje (zážitky zachyceny v jeho první knize Barák smrti).

Jaro 1917 Jan Weiss přestěhován do lágru Berezovka na Sibiři, kde mu amputovali omrzlé prsty na nohou. Zde vstoupil do českých legií. V Žitomiru absolvuje výcvik a po odhalení handicapu byl zaměstnán v kanceláři. Jako legionář se Weiss se žádných bojů nezúčastnil a v legionářských časopisech s největší pravděpodobností nic nepublikoval.

1918 V Žitomíru vznikají první Weissovy prózy reflektující válečné, hlavně pak zajatecké zážitky.

1918 Doložen (jeho vlastní básní) Weissův pobyt v Ufě.

1919 Jan Weiss už v Rusku začal psát také drama Penza a dopsal je v Irkutsku.

Únor 1920 Návrat Jana Weisse do vlasti.

Září 1920 Jan Weiss vstoupil do státní služby v účetním oddělení ministerstva veřejných prací v Praze na Smíchově.

Počátek r. 1924 V Cestě otištěna první Weissova povídka Sen, po ní v literární příloze Samostatnosti (Národní osvobození) povídka Ruce. První Weissovy práce vyšly v Cestě za přispění Mirka Rutteho, jejího redaktora, posléze včetně Domu o 1000 patrech a Bianky Braselli.

1925 Jan Weiss se v Praze setkává s Jaroslavem Havlíčkem, se kterým udržuje styky až do Havlíčkovy smrti v r. 1943.

1926–1927 Péčí Josefa Masaříka, redakčního tajemníka (resp. hlavního redaktora) Legionářských besed, vychází v nich Weissovi hra Penza (a byl pak za ni odměněn Cenou České akademie) a v jejich I. i II. ročníku je Jan Weiss veden jako člen jejich redakčního kruhu.

Rudolf Medek uvádí Jana Weisse do Literárního odboru Umělecké besedy a do Kruhu českých spisovatelů a přihlašuje jej tam i tam za člena.

Jan Weiss publikuje v časopisu Umělecké besedy Lumír.

Jan Weiss se v Umělecké besedě seznamuje s Karlem Sezimou, který pak systematicky recenzuje Weissovy práce.

Přes Ladislava Plechatého přispívá Jan Weiss do Radio journalu.

V Praze Jan Weiss pilně navštěvuje vinárny a kavárny – Unionka, Tůmovka (zde se poprvé sešel s Josefem Masaříkem,) v Lazarské ulici, Metro, Slávie (Jindřich Hořejší, Josef Hora, Franta Sauer), jen ty mu pak chybějí v Jilemnici.

1926 V pražských kavárnách a vinárnách se stýkal (do podzimu 1934) téměř denně s Josefem Masaříkem, případně pak s hlavním redaktorem Legionářských besed Rudolfem Medkem a jiným redaktorem Legionářských besed J. O. Novotným, též redaktorem literárního časopisu Cesta.

Ve vinárně se Jan Weiss seznámil, a to přes řeč o Jilemnici, i s Jaroslavou Raškovou (z Nového Bydžova), která tam slavila složení státnice z pedagogiky. I přes velký věkový rozdíl (Jan Weiss *1892 – Jaroslava Rašková *1905) si pak řekli, že to spolu zkusí.

1927 Weissův knižní „trojdebut“: vychází Barák smrti, Zrcadlo, které se opožďuje a Fantom smíchu.

8. září 1928 Na Staroměstské radnici se konala svatba J. Weisse a J. Raškové (svědkové Ladislav Plechatý a Josef Masařík).

1928 Svatební cesta manželů Weissových, do Francie (Paříž, Nice), zpět přes Švýcarsko, Rakousko a Alpy.

1928 Weissovi v době nouze o byty dostávají od fabrikanta Grmely v Libni za zakázku na jeho nábytek klíče od bytu na Podlipného ulici v Libni.

Weissovi mají rádio „krystalku“, poté „kapličku“.

29. června 1929 Manželům Weissovým se narodila dcera Jana.

1929 Objevuje se Weissův románový debut – Dům o 1000 patrech.

V Beskydech, v Jasení u Jablunkova, kráva sežrala Jan Weissovi román, jehož téma se později rozštěpilo v romány dva – na Školu zločinu a Spáče ve zvěrokruhu.

1930 Weiss vydává sbírku povídek Bláznivý regiment.

1931 Vychází druhý Weissův román Škola zločinu a komorní práce Tři sny Kristiny Bojarové.

1934 Jan Weiss se po přečtení Götzova záporného referátu na román Mlčeti zlato (1933) rozčilil tak, že nechal vybuchnout plyn v koupelně.

1934 Ve Splitu, při zájezdu do legionářského rekreačního střediska, Weissovy zaujal především Diokleciánův palác.

1935 Jan Weiss za román Mlčeti zlato získává Cenu města Prahy (Jiráskovu cenu). V Národní politice poté píše kritik Kopecký (Kauders), že cenu získal „Žid Weiss“.

Od 1936 Weissovi jezdí na víkendy do Radotína, ul. Lahovská.

1936–1937 Jan Weiss má možnost získat stipendium v Itálii, ale nevyužil jí, protože měl právě rozepsaného Spáče ve zvěrokruhu (1937).

1937 Weissovi zájezd do Jugoslávie (už potřetí) opakují. Tentokrát letí, šestimístnou dakotou, do Sušaku, za poloviční cenu, druhou část splácejí každý „propagačním fejetonem“. Pobývají v legionářském letovisku na chorvatském pobřeží poblíž Novi, ve vesnici Povila, kde zažili zemětřesení. Ze zdejších krasových jeskyní, kam podplaval, si Jan Weiss přinesl kousky krápníků. Z Povily si Weissovi udělali výlet lodí do Benátek.

1938 Aby spisovatelé v době ohrožení fašismem dokázali lépe pozvednout národ na duchu, měli zkusit letět ve Kbelích stíhačkou. Jan Weiss, na rozdíl od Karla Čapka, který to odmítl, skutečně letěl.

Za okupace Schůze Umělecké besedy se pořádají jako „rodinné sešlosti“.

Jan Weiss byl jako legionář penzionován.

1941 Jan Weiss se pokouší dodat národu naději jak románem Přišel z hor, tak sbírkou povídek Nosič nábytku.

1942 Weissovi byli Němci vyhozeni ze státního bytu v Podolí, Na Zlatnici, a bydlí potom v Radotíně, ul. Lahovská, až do r. 1950.

1943 Nad dobrem a zlem se zamýšlí román Zázračné ruce, vzniklý přepracováním románu Škola zločinu.

1944 Snahu povzbudit jeví i vydání Povídek o lásce a nenávisti.

Květen 1945 Osvobození Prahy prožívají Weissovi nad Radotínem na Lahovské, zde je Jan Weiss při vyjednávání zadržen Němci a osvobozen vlasovci.

Po válce Jan Weiss se posléze stal předsedou Literárního odboru Umělecké besedy.

Květen 1945 V Literárním odboru Umělecké besedy obnoveny styky Jana Weisse s Josefem Masaříkem. Jan Weiss začíná publikovat v novém časopisu Umělecké besedy Doba.

Červenec 1945 Jan Weiss byl reaktivován.

30. července 1945 Jan Weiss byl jmenován čestným občanem města Jilemnice.

1946 Protože nemohl vyjít dřív, vychází až nyní za okupace psaný román Volání o pomoc.

Duben 1946 Marie Majerová si od Jana Weisse vyžádala scénář k filmu Siréna, který skutečně napsal a byl zfilmován.

Říjen 1947 Jan Weiss byl dán do trvalé výslužby jako účetní ředitel.

28. října 1947 Jan Weiss byl jmenován čestným členem SK Jilemnice.

Weiss věnuje regionálním problémům Krkonoš několik článků.

Jaromír Horáček, později profesor zdravotní školy v Turnově, o Janu Weissovi napsal disertaci.

Po únoru 1948, 50. léta Asi rok, na jaře a na podzim, Jan Weiss jezdí po Českolipsku jako jeho kulturní patron.

1950 Weissovi si v družstevní výstavbě stavějí řadový domek na ul. Houdově v Praze 5-Košířích a potom tam bydlí.

Jiří Hájek, šéfredaktor Tvorby, se kterým se Jan Weiss znal z Umělecké besedy, znovuobjevil Jana Weisse. O Weissovi ze začátku píše i Milan Schulz.

1954 Po tvůrčím i životním hledání v nové společenské situaci Weiss vydává sbírku povídek Příběhy staré i nové.

1957 Weiss nachází nové téma, v němž se snaží spojit společenskou poptávku se svým sklonem k fantazii, a vydává sbírku Země vnuků.

Cesta do Varny v Bulharsku.

Cesta Jana Weisse do Vídně spolu s Bohuslavem Březovským.

10. května 1957 Jan Weiss je Františkem Kahudou jmenován zasloužilým umělcem.

Jan Kristek vydává v Československém spisovateli celé Weissovo dílo.

Poprvé při cestě do Sovětského svazu byla průvodkyní Jarmila Glazarová. Weissovi si ze Sovětského svazu jako honorář ze překlad Země vnuků (vyšel v r. 1959) přivezli televizi Znamja. Samotného Jana Weisse unavovala a moc ji neposlouchal.

1960 Dalším stupněm Weissovy vědeckofantastické prózy se stává sbírka Družice a hvězdoplavci.

60. léta Podruhé jeli Weissovi do Sovětského svazu kvůli honoráři za překlad Domu o tisíci patrech. Bydleli v hotelu v Moskvě, pak jeli vlakem na Kavkaz do Gagry, navštívili tamní Dům spisovatelů, seznámili se s mongolskými, resp. sovětskými spisovateli, se kterými pak korespondují a oni Weissovi posílají svoje knížky.

V 60, 65 letech Jan Weiss ještě lyžuje.

10. května 1962 Janu Weissovi je udělen Řád práce.

1963 Poslední v řadě „socialistických sci-fi“ je sbírka Hádání o budoucím.

Počátek r. 1964 Jan Weiss po zdrcující kritice vědeckofantastických prací publikované Olegem Susem přestává psát.

Karel Bogar z Vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku o Janu Weissovi napsal disertaci.

Jan Weiss je těžce nemocen a je upoután na lůžko, žena kvůli němu opustila práci a zůstala doma. Už nemůže číst, a tak mu žena předčítá. (S tebou se i tak dá žít, říká jí pak Jan Weiss.)

7. března 1972 Jan Weiss umírá.