Nově
zredigováno ke dni 24. 6. 2018.
(Pozn. Položky bez data jsou zařazeny jen
přibližně.)
Pradědeček Jana Weisse, švec, přišel z Haliče a
usadil se na Benecku.
Dědeček Jana Weisse byl obuvník, jeho otec pak měl
„výkroj koží“.
10. května 1892 Weissově rodině patřil
jednopatrový dům v Jilemnici ve Valdštejnské ulici č. 68, kde se Josefu
Weissovi, známému v Jilemnici jako „Monarcha“, a Filomeně Richterové
jako druhorozený z jejich pěti dětí
narodil syn Jan.
1897 Zemřela maminka Jana Weisse. Weissův
otec se znovu oženil a posléze od druhé, německé maminky (která ale
mezi dětmi nečinila rozdíl) přibyli Janovi ještě tři sourozenci
nevlastní.
Jan Weiss spolu se svým bratrancem tropí v
Jilemnici takové kousky, že se staly součástí místní tradice.
1905–1913 Jan Weiss studoval klasické
gymnázium v Hradci Králové a reálné gymnázium ve Dvoře Králové, kde
maturoval. Weissův strýc, farář v
Chotči, Janu Weissovi zprostředkoval bydlení v Boromeu v Hradci Králové.
1913–1914 Dva semestry Jan Weiss studuje
práva ve Vídni.
Září 1914 Jan Weiss odveden na vojnu – po mobilizaci byl v
kasárnách v Plzni a pak poslán na ruskou frontu.
1916 Jan Weiss byl zajat na ruské frontě u
Tarnopole. (Pozn. V literatuře tradovaná zmínka, že bojoval na italské
frontě, je zmatečná.)
Zima 1916–1917 Jan Weiss pobývá v
zajateckém táboře Tockoje (zážitky zachyceny v jeho první knize Barák
smrti).
Jaro 1917 Jan Weiss přestěhován do lágru
Berezovka na Sibiři, kde mu amputovali omrzlé prsty na nohou. Zde
vstoupil do českých legií. V Žitomiru absolvuje
výcvik a po odhalení handicapu byl zaměstnán v kanceláři. Jako
legionář se Weiss se žádných bojů nezúčastnil a v legionářských
časopisech s největší pravděpodobností nic nepublikoval.
1918 V Žitomíru vznikají první Weissovy
prózy reflektující válečné, hlavně pak zajatecké zážitky.
1918 Doložen (jeho vlastní básní) Weissův
pobyt v Ufě.
1919 Jan Weiss už v Rusku začal psát také
drama Penza a dopsal je v Irkutsku.
Únor 1920 Návrat Jana Weisse do vlasti.
Září 1920 Jan Weiss vstoupil do státní
služby v účetním oddělení ministerstva veřejných prací v Praze na
Smíchově.
Počátek r. 1924 V Cestě otištěna první
Weissova povídka Sen, po ní v literární příloze Samostatnosti
(Národní osvobození) povídka Ruce. První Weissovy práce vyšly v
Cestě za přispění Mirka Rutteho, jejího redaktora, posléze včetně
Domu o 1000 patrech a Bianky Braselli.
1925 Jan Weiss se v Praze setkává s
Jaroslavem Havlíčkem, se kterým udržuje styky až do Havlíčkovy smrti v
r. 1943.
1926–1927 Péčí Josefa Masaříka, redakčního
tajemníka (resp. hlavního redaktora) Legionářských besed, vychází v
nich Weissovi hra Penza (a byl pak za ni odměněn Cenou České
akademie) a v jejich I. i II. ročníku je Jan Weiss veden jako člen
jejich redakčního kruhu.
Rudolf Medek uvádí Jana Weisse do Literárního odboru Umělecké besedy a
do Kruhu českých spisovatelů a přihlašuje jej tam i tam za člena.
Jan Weiss publikuje v časopisu Umělecké besedy
Lumír.
Jan Weiss se v Umělecké besedě seznamuje s Karlem
Sezimou, který pak systematicky recenzuje Weissovy práce.
Přes Ladislava Plechatého přispívá Jan Weiss do
Radio journalu.
V Praze Jan Weiss pilně navštěvuje vinárny a
kavárny – Unionka, Tůmovka (zde se poprvé sešel s Josefem Masaříkem,) v
Lazarské ulici, Metro, Slávie (Jindřich Hořejší, Josef Hora, Franta
Sauer), jen ty mu pak chybějí v Jilemnici.
1926 V pražských kavárnách a vinárnách se
stýkal (do podzimu 1934) téměř denně s Josefem Masaříkem, případně pak
s hlavním redaktorem Legionářských besed Rudolfem Medkem a jiným
redaktorem Legionářských besed J. O. Novotným, též redaktorem
literárního časopisu Cesta.
Ve vinárně se Jan Weiss seznámil, a to přes řeč o
Jilemnici, i s Jaroslavou Raškovou (z Nového Bydžova), která tam
slavila složení státnice z pedagogiky. I přes velký věkový rozdíl (Jan
Weiss *1892 – Jaroslava Rašková *1905) si pak řekli, že to spolu zkusí.
1927 Weissův knižní „trojdebut“: vychází
Barák smrti, Zrcadlo, které se opožďuje a Fantom smíchu.
8. září 1928 Na Staroměstské radnici se
konala svatba J. Weisse a J. Raškové (svědkové Ladislav Plechatý a
Josef Masařík).
1928 Svatební cesta manželů Weissových, do
Francie (Paříž, Nice), zpět přes Švýcarsko, Rakousko a Alpy.
1928 Weissovi v době nouze o byty dostávají
od fabrikanta Grmely v Libni za zakázku na jeho nábytek klíče od bytu
na Podlipného ulici v Libni.
Weissovi mají rádio „krystalku“, poté „kapličku“.
29. června 1929 Manželům Weissovým se
narodila dcera Jana.
1929 Objevuje se Weissův románový debut – Dům
o 1000 patrech.
V Beskydech, v Jasení u Jablunkova, kráva sežrala
Jan Weissovi román, jehož téma se později rozštěpilo v romány dva – na
Školu zločinu a Spáče ve zvěrokruhu.
1930 Weiss vydává sbírku povídek
Bláznivý regiment.
1931 Vychází druhý Weissův román Škola
zločinu a komorní práce Tři sny Kristiny Bojarové.
1934 Jan Weiss se po přečtení Götzova
záporného referátu na román Mlčeti zlato (1933) rozčilil tak,
že nechal vybuchnout plyn v koupelně.
1934 Ve Splitu, při zájezdu do
legionářského rekreačního střediska, Weissovy zaujal především
Diokleciánův palác.
1935 Jan Weiss za román Mlčeti zlato
získává Cenu města Prahy (Jiráskovu cenu). V Národní politice poté píše
kritik Kopecký (Kauders), že cenu získal „Žid Weiss“.
Od 1936 Weissovi jezdí na víkendy do
Radotína, ul. Lahovská.
1936–1937 Jan Weiss má možnost získat
stipendium v Itálii, ale nevyužil jí, protože měl právě rozepsaného
Spáče ve zvěrokruhu (1937).
1937 Weissovi zájezd do Jugoslávie (už potřetí) opakují. Tentokrát letí,
šestimístnou dakotou, do Sušaku, za poloviční cenu, druhou část
splácejí každý „propagačním fejetonem“. Pobývají v legionářském
letovisku na chorvatském pobřeží poblíž Novi, ve vesnici Povila, kde
zažili zemětřesení. Ze zdejších krasových jeskyní, kam podplaval, si
Jan Weiss přinesl kousky krápníků. Z Povily si Weissovi udělali
výlet lodí do Benátek.
1938 Aby spisovatelé v době ohrožení
fašismem dokázali lépe pozvednout národ na duchu, měli zkusit letět ve
Kbelích stíhačkou. Jan Weiss, na rozdíl od Karla Čapka, který to
odmítl, skutečně letěl.
Za okupace Schůze Umělecké besedy se
pořádají jako „rodinné sešlosti“.
Jan Weiss byl jako legionář penzionován.
1941 Jan Weiss se pokouší dodat národu
naději jak románem Přišel z hor, tak sbírkou povídek
Nosič nábytku.
1942 Weissovi byli Němci vyhozeni ze
státního bytu v Podolí, Na Zlatnici, a bydlí potom v Radotíně, ul.
Lahovská, až do r. 1950.
1943 Nad dobrem a zlem se zamýšlí román
Zázračné ruce, vzniklý přepracováním románu Škola zločinu.
1944 Snahu povzbudit jeví i vydání
Povídek o lásce a nenávisti.
Květen 1945 Osvobození Prahy prožívají
Weissovi nad Radotínem na Lahovské, zde je Jan Weiss při vyjednávání
zadržen Němci a osvobozen vlasovci.
Po válce Jan Weiss se posléze stal
předsedou Literárního odboru Umělecké besedy.
Květen 1945 V Literárním odboru Umělecké
besedy obnoveny styky Jana Weisse s Josefem Masaříkem. Jan Weiss začíná
publikovat v novém časopisu Umělecké besedy Doba.
Červenec 1945 Jan Weiss byl reaktivován.
30. července 1945 Jan Weiss byl jmenován
čestným občanem města Jilemnice.
1946 Protože nemohl vyjít dřív, vychází až
nyní za okupace psaný román Volání o pomoc.
Duben 1946 Marie Majerová si od Jana Weisse
vyžádala scénář k filmu Siréna, který skutečně napsal a byl
zfilmován.
Říjen 1947 Jan Weiss byl dán do trvalé
výslužby jako účetní ředitel.
28. října 1947 Jan Weiss byl jmenován
čestným členem SK Jilemnice.
Weiss věnuje regionálním problémům Krkonoš několik
článků.
Jaromír Horáček, později profesor zdravotní školy
v Turnově, o Janu Weissovi napsal disertaci.
Po únoru 1948, 50. léta Asi rok, na jaře a
na podzim, Jan Weiss jezdí po Českolipsku jako jeho kulturní patron.
1950 Weissovi si v družstevní výstavbě
stavějí řadový domek na ul. Houdově v Praze 5-Košířích a potom tam
bydlí.
Jiří Hájek, šéfredaktor Tvorby, se kterým se Jan Weiss znal z Umělecké
besedy, znovuobjevil Jana Weisse. O Weissovi ze začátku píše i Milan
Schulz.
1954 Po tvůrčím i životním hledání v nové
společenské situaci Weiss vydává sbírku povídek Příběhy staré i
nové.
1957 Weiss nachází nové téma, v němž se
snaží spojit společenskou poptávku se svým sklonem k fantazii, a vydává
sbírku Země vnuků.
Cesta do Varny v Bulharsku.
Cesta Jana Weisse do Vídně spolu s Bohuslavem Březovským.
10. května 1957 Jan Weiss je Františkem
Kahudou jmenován zasloužilým umělcem.
Jan Kristek vydává v Československém spisovateli
celé Weissovo dílo.
Poprvé při cestě do Sovětského svazu byla
průvodkyní Jarmila Glazarová. Weissovi si ze Sovětského svazu jako
honorář ze překlad Země vnuků (vyšel v r. 1959) přivezli
televizi Znamja. Samotného Jana Weisse unavovala a moc ji neposlouchal.
1960 Dalším stupněm Weissovy
vědeckofantastické prózy se stává sbírka Družice a hvězdoplavci.
60. léta Podruhé jeli Weissovi do
Sovětského svazu kvůli honoráři za překlad Domu o tisíci patrech.
Bydleli v hotelu v Moskvě, pak jeli vlakem na Kavkaz do Gagry,
navštívili tamní Dům spisovatelů, seznámili se s mongolskými, resp.
sovětskými spisovateli, se kterými pak korespondují a oni Weissovi
posílají svoje knížky.
V 60, 65 letech Jan Weiss ještě lyžuje.
10. května 1962 Janu Weissovi je udělen Řád
práce.
1963 Poslední v řadě „socialistických
sci-fi“ je sbírka Hádání o budoucím.
Počátek r. 1964 Jan Weiss po zdrcující
kritice vědeckofantastických prací publikované Olegem Susem přestává
psát.
Karel Bogar z Vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku o Janu Weissovi
napsal disertaci.
Jan Weiss je těžce nemocen a je upoután na lůžko,
žena kvůli němu opustila práci a zůstala doma. Už nemůže číst, a tak mu
žena předčítá. (S tebou se i tak dá žít, říká jí pak Jan Weiss.)
7. března 1972 Jan Weiss umírá.
|