Já sám jsem v civilu havíř a všichni ostatní z mé desítky, v baráku číslo 27, měli tvrdé ruce jako křemen a odřené od práce, s černými stopami země (ať to byla hlína či mour nebo saze), jež se do kůže vleptala na celý život. Modré, vypuklé žíly, dlaně jako udupaná zem, rozpukané prsty (kolik je jich?…) a nehty zpotvořené doteky zubů, a nožů a ohně – to jsou moje ruce. – A je to tak docela přirozené, že jsou takové a ani nemohou být jiné…
      Ostatně nikdy bych si nevšiml těchto svých rukou, právě tak jako si nevšímám své tváře – kolik let jsem se už nepodíval do zrcadla a teď už ani nevím, jak vypadám.
      Ale jednoho dne přišel mezi nás on, Petr Rubeš. Byl to jednoročák se zlatě žlutou páskou na rukávě. Podíval jsem se na jeho ruce – a vykřikl jsem úžasem. Lidské ruce! Čisté, neposkvrněné, jako by medem voněly, a růžová zář z nich kanula.
      Oči jsem si protřel – to není možné!… Dotekl jsem se jich bojácně tupým prstem, jestli to není sen. Potom jsem vzal jednu strašně opatrně do svých prstů – ještě nikdy jsem nedržel takovou věc ve svých pazourech. – A pak jsem ji chytil a mrštil s ní daleko od sebe, že by dopadla až na smetiště do kouta baráku.
      Tehdy poprvé jsem uzřel svoje dlaně v pravé jejich podobě. Ještě nikdy jsem je tak jasně neviděl, otlučené o hrany světa. A zželelo se mi jich pojednou tak žhavě, až k slzám. Ale z lítosti vylíhla se nenávist k onomu druhému páru. Jaký rozdíl mezi rukou člověka a – člověka! Ruce moje a jeho – které z nich jsou vlastně lidské ruce?
      A nejen rukama, každým svým slovem zrazoval příslušnost k naší dělné desítce. Jeho bledý nosánek nás provokoval, jeho hedvábná pleť se posmívala našim drsným tvářím. – Taková propast tedy nás rozdělila hned první den jeho pobytu mezi námi. V propasti podvědomí se cosi pohnulo, nepokojný zmatek, varovný hlas. Bylo to tušení oné prokleté síly pod vyklenutými čely, která si podrobila onu druhou, nekonečně silnější sílu: sílu lidských paží!
      Ale to bylo tam, na druhém konci světa!
      A tady pojednou, hle, na jedné pryčně jsme se sešli po dlouhých staletích: Chytrost a práce! – Rukavička a ruka! – Abychom svedli poslední boj! – Bylo nás jen devět proti němu! Proti oné vychytralé, zpupné síle, která ujařmuje milióny.
      Tak jsme si to tedy představovali, já a mých osm chlapců – dělníků, a již jsme se zatěšili do příštích dnů, plni zmatku a radostné nenávisti.
      A opravdu, již druhý den počal tvrdým, neúprosným bojem: bojem o jeho ruce!
      Oh, jak směšné byly jeho zbraně zde, v tomto státě zajatců, jehož zákony se psaly pěstí do nosu! Jeho zlatožlutá pentlička na rukávě! To proto, aby hned každý poznal, že to nejsou jen tak ledajaké ruce. Aby se snad neztratily mezi milióny ztvrdlých, šedivých lidských paží. Byla to privilegované ruce, zákonem chráněné ruce, a domáhaly se urputně svého práva: nepracovat! Zvykly si sloužit jen a jen svému mrzkému tělu, dotýkat se věcí na světe již stvořených potem a otesaných bolestí, urvaných zemi či moři, věciček maloučkých a miloučkých, aby netížily a nebolely a nezraňovaly, aby působily tělu i duši všelijaké rozkoše. Zkrátka a dobře, ruce Petr Rubeše chtěly, abychom se o ně postarali. Budou tiše a růžově rozkvétat a vonět medem jako úl (medové mýdlo ovšem lépe chutná pokožce nežli kus ledu!) – a naše pěstě ať zvětrají mrazem, ať vyschnou sluncem, ať zčernají bouřemi, ať zcepenějí únavou!
      Přišla jeho hodina a já, vůdce desítky, jsem ho vyzval:
      “Petr Rubeš, pro čaj!”
      A on mi ukázal svůj prýmek na rukávě. Na tu jeho pentličku právě jsem čekal! Vrhl jsem se mu na ni, strhl a zašlápl! Jako žlutou housenku, jako zmiji! Byla to pečeť privilegia, která zařvala pod mou patou! – A myslel jsem – a myslelo tak i mých osm chlapů – dělníků, že jsme tím i jeho ruce zkrotili a že je teď už snadno zpracujeme podle obrazu našich skalnatých pěstí.
      Petr Rubeš šel pro čaj a my si už chystali plešky a hrnečky, abychom je nastavili zlatému paprsku čaje, který poprvé vytryskne z hedvábných dlaní Petra Rubeše.
      Ale místo čaje tekly nesčíslné minuty času, vysoušely naše jazyky a hnaly do výše náš vztek. Hodiny na obloze už zapadaly, když se přihnal Petr Rubeš – s holýma rukama. Vzlykal a řičel, bil o sebe pažema a při tom tančil šílený kankán hořícího člověka. Naháněl tak krev do svých namrzlých končetin, a když se mu to podařilo, napuchly mu a zčervenaly jako krunýře vařeného raka… Cítíte, pane Rubeši? To hoří váš aksamit jasným plamenem, a už nikdy, nikdy ho nebude… Jen ještě mozoly by vám dobře slušely a trochu špíny do kůže, takové věčné špíny, která se stane nadosmrti vaší součástkou, pane šéf – –
      Vytrhl jsem mu čajník a sám letěl pro kypjatok. Svými rameny a lokty jsem se prosekal rojem otrhanců, nedbaje prokletí a ran, až ke kotli, v němž klokotala píseň živé vody pro odvážná srdce. Chňapl jsem těžce dobytý kohoutek, otočil, a zlatý pramének vyhrkl do útroby čajníku a bubnoval a syčel a zpíval v mléčném oblaku páry, která se řinula do nebe. Byl to okamžik trýznivého blaha, kterému porozumí jen zajatec, když mu jazyk puká žízní jako pěšina do pekla.
      Uřícen doběhl jsem do baráku a postavil svou kořist do kruhu reptajících plešek a cinkavých hrníčků.
      “Kypjatok!” hlásím hrdě započetí obřadů, neboť bylo vždy trochu pýchy v každém nosiči čaje v onen žíznivý okamžik, když slavnostně kladl vrchovatý čajník do kruhu vyprahlých jazyků.
      Naléval jsem štědře zlaté tekutiny, chlapci srkali a jejich sliznice šetrně se mazlily s kousíčkem cukru pod jazykem, aby jím osladili co největší kvantum čaje. Ale pouze já jsem znal dnes pravou jeho chuť, uzrálou v plamenech mrazu a kořeněnou kletbami a modřinami.
      Petr Rubeš nedostal ani kapky. – Takový byl trest, který jsem si pro něho vymyslil. Zatímco jsme se napájeli, seděl on zamračeně opodál, se svou pýchou pod čelem a se zaťatými rty. – A přece se dal nachytat, když jsem mu nabídl svou kružku. Uvěřil, ruku dychtivě vztáhl, ale já mu ucukl, až se kružka rozlila.
      Teď je vyléčen – řekl jsem si já a mých osm chlapců – ale jak málo jsme ještě znali běloručku Petra Rubeše, simulanta, marodéra!
      Přišel rozkaz: “Pět mužů na žebřiny!”
      To znamenalo svážet mrtvé na žebřiňáku do jámy za táborem. Pravda, byla to katanská práce! To uhlí ve Svaté Cecilii povolilo spíše nežli takový balvan mokrých mrtvol, slepený mrazem… Ale moje desítka, to byla desítka práce, neštítící se ničeho na světě. Tak nás naučili opovrhovat člověkem. V tomto hrobařském díle byl vražedný pořádek a my se střídali bez reptání, střežíce jeden druhého.
      Proto také se zdánlivým klidem (kterým jsem se dusil), – jsem vyčkával, až udeří jeho chvíle, aby vystoupil na žebřiňák a spojil své vzácné ruce s lopatou. A on, Petr Rubeš, kupodivu, náhle těžkou nemocí byl navštíven. Ručičky prý ho bolí, nožky mu neslouží, ale jazýček je červený, ten by papal, – chlapeček má hlad, davaj kaši, davaj kypjatok – právě ta chuť k jídlu ho prozradila, marodéra, simulanta!
      Nu, dobrá tedy! – Šel jsem opět já, komandant. Ale tím jsem získal i jeho porci kaše a chleba… Jako pán desítky měl jsem ze všech nejsilnější a nejdelší paže, ale také největší žaludek. Nevycházel jsem z hladu ani po jídle, i když jsem se cpal, čím to šlo. Proto jsem se zatěšil na jeho porci – však jsem si ji zasloužil! A potom, přijal jsem věc Petra Rubeše za svoji – a tím je, myslím, řečeno vše!
      A toho dne byl úžasný mráz. Na nebi zvonil a pod nohama kňučel, nozdry slepoval jak arabí gumou a válenky propichoval jehlami. Vysoká, zasněžená mohyla se tyčila k nebi před číslem čtyři. Naše háky, vidlice, krumpáče a lopaty sešly se v třeskuté práci a vykonávaly onen druh roboty, k němuž svou formou byly určeny. Plné dvě fůry jsme odvezli do jámy daleko za tábor. A pak už, za tmy, vysílen prací a mrazem, dopotácel jsem se do baráku, padl na pryčnu a okamžitě usnul.
      Ale měl jsem neklidný spánek. Divoké sny mi kroužily mozkem. Seděl jsem na samém vrcholku vysoko naložené fůry mrtvých a vesele jsem práskal bičem do koní, ozdobených kytkami a fábory. Vpředu hrála muzika skočnou, jako by se jelo na svatbu. A najednou z fůry jako když se kouří. Mrtví se pode mnou začali odlepovat a hýbat. Vztahovali ke mně ruce a z úst jim vyšlehovaly modré plaménky. Ale to nebyly plaménky, to byla hořící slova, která na mě padala jako žhavé uhlíky. Nemohl jsem jim porozumět, ale věděl jsem, jakmile porozumím, že mě okamžitě přestanou pálit. Proto jsem napínal uši k prasknutí. – Konečně jsem pochopil, tupě a bolestně, jako by mi tu někdo zblízka vykřikl do ucha: Slyšel jsem docela jasně: “Vodu! – Vodu!”
      A najednou jsem si uvědomil uprostřed tmy, že už nespím. A kupodivu, opět jsem slyšel ono volání ze sna: “Vodu! Vodu!” Poznal jsem hlas Petra Rubeše. Procitl jsem napolo pod náhlým bleskem nenávisti. Zasvítily v něm jeho bílé ruce, zablesklo jeho hladké čelo, pod nímž trčela zbabělost. Ale opět bylo ticho, teplé, páchnoucí ticho, a sténání a tajemné vzdechy zvolna mě ukolébaly. A ještě kdosi tiše se rozhovořil neznámým jazykem svého snu. Pak se ještě jednou zatřepotal tmou onen úpěnlivý hlas, ale to již bylo z vikýře vedle komína, z podkrovní světničky, ve které chytly peřiny.
      Přišlo ráno. Někteří ještě spali, druzí se probouzeli a volali po čaji. Jiní už bděli, leželi na znaku a pouštěli svoje ranní, zádumčivé myšlenky po modrých pentličkách dýmu z machorky. Cigaretou se otvíral den a cigaretou se zavíral. A mezi nimi řada cigaret, při veselém nápadu, na oslavu dobré chvíle, na kuráž před dílem a jako dar po něm – nespokojenost i vztek, radost, vzpomínky, každé pohnutí dušičky se oslavovalo modrým obláčkem z machorky.
      “Pro čaj!” volaly ranní hlasy, “kdo je na řadě?”
      “Dnes půjde Petr Rubeš!”
      Rozhodl jsem tak o své újmě, ne jako komandant desítky, ale jako pán a majitel kořisti, která mně teď už neupláchne. Noční nenávist, po spánku, jako po koupeli byla svěží a dravá a zívala hladem.
      Všichni byli už vzhůru, jen on ještě spal, schoulen v klubko, plášť přes hlavu. Zatřásl jsem jím, jak náleží, a cíp pláště jsem mu strhl s tváře. A poněvadž ležel na boku  a  posud   se  nehýbal,  převalil jsem si ho naznak, vzal ho za bradu a zacloumal –
      A tu – ústa se mu sama otevřela a zuby – o hrůza! – jeho zuby byly mrtvy! – Nic není strašnějšího nežli mrtvé zuby, které se ti najednou zblízka rozsvítí v ústech. Byly to suché, vyprahlé zuby, jimiž na mě bleskla holá lebka kostlivce. – Nebýt těch zubů – ale takto – takto je mrtev, celý, celičký, i oči, ano, i oči, i srdce, i nohy, i ruce – –
      “Mrtev!” –
      Ale nežli se k němu seběhlo mých osm chlapců, sklapl jsem mu čelist, aby ho neviděli mrtvým víc, nežli jak byl na svém povrchu. A potom – podruhé jsem vzal jeho ruce do svých – Ruce s napřaženými důtkami – Ruce obtěžkané prsteny a světélkujícími démanty! – Ruce zaťaté do hromady zlata, z níž teče krev! – Pařáty, protažené z paláců bank až do našich hrnců, až do našich útrob…
      Pět bídných kůstek leželo mi na dlani. Byly pevně sevřeny, jako utržená ptačí nožička. Byly to nejbídnější, nejsmutnější, nejchudší ruce ze všech, které jsem kdy potkal.
      Kdo to byl ten Petr Rubeš? Jaký asi divný, mně nepochopitelný svět kroužil pod tím studeným obloukem hrdého čela? Teď je tam tma – Jen tělo tu zůstalo u našich nohou, tělo v šedivém mundúru, který umřel současně s Petrem Rubešem. Ale pod hlavou mu leží ranec, zajatecký ranec, na kterém v noci umírala jeho vyprahlá ústa žízní.
      Žebrácký vak, to není jen poduška pro zajatecké sny. To je i šatník, i truhlice s prádlem, i stůl ze zásuvkami, i pokladnice, do níž ukládá zajatec to nejdražší a nejvzácnější, co mu zbylo tam z toho druhého konce světa. Ale moje bídné oči, které odhadovaly cenu jeho rukou, si nevšimly jeho svraštělého ranečku. Snad jen proto, že ho nebylo vidět vedle našich naditých vaků. Ten raneček, to bylo bohatství žebráka. A když jsem ho rozevřel a vyklepal jeho obsah na pryčnu, neřekl nám více než jeho vyhaslý jazyk.
      Ale ještě byly tu kapsy, a já se na ně vrhl a hledal a pátral a převracel naruby. Už jsem věděl, že nenajdu ruble, ale nebylo v nich ani kopějky. Kapsy byly pusté a splasklé – nebylo v nich nic, strašlivé, neviditelné nic – a to je ještě méně nežli bída – Vypadly z rohů dva drobečky chleba a jeden prášek z machorky. A pak už jen tma a tma mi protékal mezi prsty.
      A přece!
      V horní kapsičce u vesty našel jsem smačkaný lísteček hnědého papíru a na něm tři slůvka, napsaná tužkou: Mami! Maminko! Maminečko!
  

      […]     

(1927)