DOCENTU MUDR. O. ŠMAHELOVI
       

      Ze všech milosrdných skutků pokládám za nejmilosrdnější ten, který společnost prokazuje bratru Martinovi. Bratr Martin je od narození slepý a doposud nic neví o své slepotě. Je přesvědčen, že tma kolem něho je údělem každého člověka. Proto nikdy nepostrádá světla a je šťasten ve své tmě. Rodina ho od dětství vychovává v této milosrdné lži. Všichni lidé kolem něho s tím souhlasí a hrají vespolek tuto hru. Ještě se nestalo, aby Martin pojal nějaké podezření. Věří, že všichni lidé jsou na tom stejně jako on, celý svět že je naplněn tmou.
      Bylo by chybné, kdybych napsal: Martin věří, že člověk přichází na svět již bez očí. Mohl by se ptát: Co jsou to oči? Co je to – vidět? Co je to slunce? – Martin neví, že má ve své tváři něco podobného očím. Slova jako záře, červánky, soumrak, rozsvěcet, zhášet, lampy – pro něho neexistují. On taková slova nepotřebuje, obejde se bez nich, je šťastnější, když o nich neví.
      Žije radostně, zaposlouchán do své hudby, hudbou dýchá, hudbou myslí, hudbou vidí. Na svůj aparát může lovit melodie ze všech kontinentů světa a kromě toho má klavír značky SDF. Jeho pokoj je stále plný lahodných zvuků.
      Martin má též mnoho přátel, ale je v nich vybíravý. Kdyby k němu chodili všichni, kteří by si přáli, nemohl by dělat nic jiného, nežli přijímat návštěvy.
      Proto k němu chodívám jen občas a vždycky se dobře připravím. Nejsme ovšem nikdy sami. Je s námi Sáša, jeho pokrevný bratr a zároveň strážce. Neobyčejně citlivý a vzdělaný muž, ví si rady v každé situaci. Ten střeží tajemství bratrovy tmy. Je zapotřebí opravdu veliké opatrnosti, vyjdou-li si ti dva na procházku. Jaké léčky a nástrahy tu všude číhají od vidoucích lidí, kteří nejsou zasvěceni do této hry!
      Mohlo by se snadno stát, že Martin prohlédne klam, uvědomí si, že tady stojí uprostřed vidoucích sám bez očí, pozná s hrůzou svoji tragickou osamocenost a výlučnost pod sluncem.
      Ale lidé jsou dobří. Ti, co Martina znají, mluví s ním jako slepí se slepým. A dále, jak už jsem řekl, je tu Sáša, bdící nad jeho pořádkem a čistotou. Spí ve vedlejším pokoji, dělá mu partnera u jídla, doprovází na housle jeho klavír. Hraje před Martinem roli nevidoucího tak dokonale, jako by byl více nežli slepý. Zodpoví Martinovi každou otázku, připraven na všechno jako vzdělaný a školený odborník slepoty, advokát tmy, který ji miluje a hledá v ní půvaby.
      Vyjdou-li si bratři na procházku, stane se, že jdu na Martinovu přímluvu s sebou. V parku zná ovšem každou lavičku. Vede nás bezpečně tam, kam chce, k jezírku s vodopádem nebo přes oblouk červeného můstku na ostrov do čínského pavilónu. Sáša i já podřizujeme se jeho vedení. Divím se, s jakou přesností odhaduje vzdálenosti, aniž počítá kroky. Říká, že cítí věci před sebou podle chvění a vlnění vzduchu, proto nemůže nikdy narazit. Předstíráme, že i my jsme tak jistí z téhož důvodu. Někdy jde radostně, plný nápadů a postřehů, jindy kráčí zamyšleně a odpovídá roztržitě nebo dělá, jako když neslyší.
      Dnes jsme se vydali do parku opět ve třech. Usedli jsme na lavičku. V Martinových prstech vidím brýle!
      “Něco tu leží –” Martin ohmatává tu věc – “co to je?”
      “Ukaž –” Sáša bere brýle do ruky. Pak mu je vrací.
      “To je zvláštní věc –” říká Martin, “– dvě hladká sklíčka navzájem spojená a po stranách hůlky jako držátka. Něco se s tím dělá – Ale co?”
      I já beru brýle do ruky. Martin dumá, vraští čelo:
      “Snad je to dětská hračka – anebo dívčí věc –”
      “Podivné –” říká pak zamyšleně. “Občas nalézám věci jakoby spadlé z jiného světa. Měl jsem v ruce knihu – docela jinou, nežli máme my. Všechny listy hladké – snad byla naplněna tajnými znaménky, která se nedala nahmatat. Kniha voněla docela jinak nežli naše knihy. Někde byl člověk, který ji napsal – ale kde je člověk, pro něhož byla napsána?”
      “A kde jsi našel takovou knihu, Martine?” ptal se Sáša znepokojeně.
      “Nebudeš tomu věřit – ale našel jsem ji ve své knihovně. Jediná knížka, kterou nedovedu přečíst. Dal bych za to deset svých, kdybych jí porozuměl.”
      Mezi Martinem a Sášou vznikalo napětí, které se vybíjelo jako přeskakující jiskření. Martin kladl otázky s bolestnou sebetrýzní, jako by něco tušil. Sáša však jeho nejistoty dovedl bravurně podchytit.
      “Co je to barva?” ptal se jednou Martin.
      “Nevím –” řekl Sáša. “Všichni o tom mluví a nikdo neví –”
      “Proč o tom všichni mluví?”
      “Je to naše touha –”
      “Touha – po čem?”
      Sáša viděl, že tak lacinou lží Martinovi neunikne a že ji musí vydolovat z trochu větší hloubky.
      “Barva – stojí psáno – to je jeden z mnoha projevů existence hmoty, který je nám dosud utajen. Vnímat tuto vlastnost hmoty nám dosud není dáno –”
      Martin byl s touto odpovědí kupodivu spokojen –
      Jednou, když jsem s nimi obědval (kuchařka nosila jídla obvykle do jeho pokoje), řekl Sášovi:
      “Napadá mi někdy – kdo je tvůrcem těch věcí, které jsou na všech koncích naší tmy? Myslím – té veliké tmy venku – i té malé v mém pokoji. Talíře přece nerostou v přírodě, láhev vína nelze utrhnout ze stromu – Kde se berou ty věci? Jak je mohly lidské ruce vyrobit?”
      Sáša nato začal bájit o zázračné dovednosti slepeckých rukou – a v tom se zajisté nemýlil, měl-li na mysli výrobky určitého druhu. A Martin jako obyčejně byl vděčen i za takový výklad. Jednou mi řekl:
      “Nerozumím lidem, když někdy mluví mezi sebou a nevědí, že jsem nablízku. Některá slova mne dráždí. Jako by věděli o něco více nežli já. Jako by se věci před nimi svlékaly ze svých kalhot a sukní a košil a ukazovaly se ve své nahotě. Jako by všichni byli chytřejší nežli já –”
      Napadlo mi, že by opravdu bylo lepší říci mu pravdu nežli se takto potácet ze lži do lži, že by nakonec unesl tuto krutou skutečnost, že tu stojí sám ve své tmě –
      Svěřil jsem se s tím Sášovi, ale ten se zděsil. Zapřísahal mě, abych neničil Martinovu iluzi, nechci-li zničit i člověka. Teď už je pozdě mu to prozradit, když se to neřeklo včas, snad by už takovou ránu nevydržel –
      Asi po týdnu jsem se sešel s Martinem v parku. Seděl na stejné lavičce jako tehdy.
      V ruce držel – brýle. Brýle, které tu před týdnem našel! Hrál si teď s nimi zamyšleně, roztáčel je za jedno držátko, dokonce si je nasadil na své vyhaslé oči – jako by něco pochopil, což bylo nepochopitelné.
      “Dobrý den, bratře –” řekl jsem mu. “Dovolíš, abych si k tobě přisedl?”
      Ihned mě poznal po hlase.
      “To jsi ty, Karle?” zvolal radostně. “Zapomínáš na mě, brachu –”
      “Každý den se k tobě chystám. Stýská se mně i po tvém klavíru. Komponuješ?”
      “Maloučko – A co ty? Poznáváš to?” zatočil mi před očima brýlemi.
      “Jakby ne! To je přece ta věc, co jsi tu posledně našel –”
      A najednou se mi srdce zastavilo. Vždyť jsem se prozradil! Či vlastně – on mě odhalil! Jako by už věděl, že nejsem slepý jako on!
      “To je tedy ta věc, nalezená na téhle lavičce?” zeptal se. “Jak jsi to, bratře, poznal, když jsi ji neměl v ruce?”
      – Konec tajemství! myslím si. Martin vykřikne hrůzou – –
      On se však zasmál.
      “– To jsem potřeboval jako poslední důkaz – Ale neboj se, Karle –” a jeho zasmání se přitlumilo v mírné usmívání, “nic se nestane. Vím už dávno, že druzí lidé vidí –”
      “Není možná – ale kterak –”
      “Jak jsem na to přišel? Poslouchal jsem lidské řeči. Mám psí uši, bratříčku, slyším i tmu, jak odkapuje po stěnách. Vidoucí mají jiný jazyk nežli my slepí – povídali jste si o úplňku, oranžovém jako pomeranč, o bílých beráncích, jak pospíchají k zlatému západu, o modrých dálkách a hnědých očích Růženčiných – a Vlasta že má vlásky žluté jako žito – Měli jste pravdu! Ale pravda vidoucích je jiná nežli pravda slepců –”
      “Ale pak –” řekl jsem, “proč se tedy navzájem klamat? Proč pokračovat dále v takové hře, když je všechno prozrazeno? Řekni Sášovi, Martine, ať už s tím přestane, že je to marné mrhání nejkrásnějšími lidskými city –”
      “Není to marné –” řekl Martin. “Budu dále věřit lidem, že slunce je černé a že je věčná noc a v každém člověku tma. – Kdybych jim řekl, že už nevěřím, zarmoutil bych je –”
      Zapřísahal mě, ať také mlčím, ať to zůstane navždy mezi mnou a jím –
      “Beru na vědomí,” – řekl mi ještě, “že jsem nevidoucí pouze já sám – stojí to za cenu poznání, že je člověk člověku bratrem. Hrají-li všichni lidé se mnou hru na slepého, – to jen proto, že o mně vědí, že mě mají na očích, že jsem mezi nimi jako u maminky. – Chtějí se dělit se mnou o můj úděl. Kdybych jim řekl, že je nepotřebuji, že si svoje břímě ponesu sám, zabloudil bych mezi nimi jako na moři bez kompasu. – Je kruté vědět, že tu stojím ve tmě sám, zatímco jiným září slunce. Ale je sladké vědomí, že se mi nemůže nic zlého stát. Milióny očí vidí za mne. – Milióny rukou mě povedou –