Jsi jako každá, a přece jsi jiná. Béřu do ruky Tvoji hlínu, a kámen a list, a dívám se zblízka, a čichám a chutnám Tě, a ničeho nechápu, a ptám se s úžasem: co jsi?
      Čím to je, že tak na Tobě lpím, že se o Tebe chvěji všemi konečky nervů, že se tak ztotožňuji s Tvým osudem?
      Tvoje lesy a oblaka, a chaloupky tkalců jako hnízda vlaštovek přilepené pod římsami hor, Tvoje rybníky a oblaka, Tvoje písně a oblaka, miluji, miluji.
      A když narovnám hřbet, žasnu úžasem: Nad hlavou mi planou Tvoje korunovační klenoty hvězd, souhvězdí, koruny, a žezla, a meče, a jablka.
      Myslím na Tebe ve dne i v noci, na každém kroku, ničím se nemohu rozptýlit, ohlušit, utěšit. Uléhám v úzkostech a nadějích, v noci se probouzím, marně se tomu vzpírám, myslím na Tebe, jako slepý na slunce, nemohu nemyslet, jako nemohu zarazit dech svůj a srdce své.
      Jdu parkem, a vidím Tě, a slyším, a cítím, a chutnám a ohmatávám Tě. Týdny už honí se po našedlém nebi zimavé mraky, spálené jiřiny čekají na zahradníkův rýč. A teď najednou mě obalil vzduch, jako vlahá lázeň, vzduch nahořkle vonící Dušičkami. Rozbitými korunami stromů prosvítá Praha – Praha, v perleťovém oparu barev, ztlumených sordinou dálky. Nad věžemi Svatého Víta krouží v zářivých křivkách bílá hejna holubů. Zajali mé opilé oči vlahou krásou tohoto dne, nemohl jsem se odtrhnout od jejich mizení a zářivých návratů, zdálo se mi, že slyším zamávání jejich křídel ve svých očích.
      Holubi zmizeli, a já jsem se vrátil pokornýma očima znovu k Tobě, země. Oškubaná a otrhaná podzimními větry, jsi jako mučednice, kterou obnažili, abys ucítila důtky vichřic. Tvoje roucho lásky leží mi v cárech u nohou – a přece jsi krásná, ještě krásnější v tomto hořkém, plačícím slunci.
      Jdu domů a v hlavě ještě krouží mi bílé hejno holubů – nemohu zapomenout na jejich náhlá mizení a zářivé návraty.

*

      Miluji Tě, jako matku, z níž jsem vyšel. Miluji Tě, jako ženu, s níž jsem měl dítě. Miluji Tě, jako dítě, jež mi dala žena. Neboť Ty jsi i matkou, i ženou, i dítětem, jsi v nich, jako oni jsou v Tobě, jako já jsem v Tobě, jako Ty jsi ve mně.
      Poklekám před Tebou, když zvedám list javoru, hotové gotické dílo, které mi připomíná nejodvážnější katedrály.
      Klaním se Tobě, když listuji v tlusté knize Tvých dějin, a myslím více na jejich nepopsané stránky.