Je to zvláštní: již po několik týdnů se mi v noci zdá, že někam ujíždím. Buď vlakem, či po lodi, v loupežnickém kočáře, v purpurovém liftu, a dokonce v toboganu s rezavým kohoutem na špici, který patřil stařičkému kardinálovi.
      Naposledy jsem jel po městě v podivném vozidle, jež nemožno popsat lidskými slovy. Prožíval jsem rozkoš šílené jízdy smíšenou s hrůzou – jak míjely palácové továrny s bílými balustrádami – a poznal jsem ihned tuto tovární čtvrť z jiného snu. Také mne napadlo, jaké jsou to asi krásné a užitečné předměty, jež se vyrábějí v takových mramorových továrnách se zlatými báněmi.
      Již se tomu ani nedivím, že nikdy nikam ve svých snech nedojedu. Je to vždycky napjatá zvědavost, se kterou se probouzím a která mi zůstává i ve stavu bdění: jaký je asi cíl těchto cest a kdy tam konečně dorazím?
      Abych mohl věrně vylíčit takový sen, bylo zapotřebí použít několika nových slov pro nepojmenovatelné, či lépe bezejmenné předměty, s nimiž jsem se ve snu setkal a které se věcem na povrchu naší planety toliko částečně podobají, anebo se jim vůbec nepodobají.
      Zdálo se mi, že stojím docela sám pod tmavým obloukem mostu. Kolem široko daleko černá voda. Udělal jsem si dvě loďky z novinového papíru. Potištěný obdélník několikrát se složí a lodička sama z ruky vyskočí a pukne jako poupě uprostřed. Objeví se jehlan a ten se zespodu trochu rozevře, aby se lodičce dostalo stability.
      Dvě stejně veliká plavidla jsem sestavil. Do první vložil jsem černou marlotku a poslal ji po proudu. Do druhé skočil jsem sám. Marlotka je částečně podobná mravenci. Liší se od něho též dlouhými bílými tykadly, jimiž se se mnou dorozumívala jako hluchoněmý.
      “Jedeme k cíli,” křikl jsem do druhé loďky, jež letěla po proudu. Marlotka pobíhala radostně na potištěném okraji papíru a mávala tykadly, kladouc je významně křížem, což znamenalo v její řeči, že cosi pochopila. Ukázal jsem jí na kamenný palác, který seděl ve vodě přímo uprostřed jezera jako koupající se obludná samice. Neměl ani jediného patra, protože byl bez oken. Toliko v průčelí černé fronty, zaražené do jezera, zářily tři veliké, prudce osvětlené oblouky rudými žárovkami nebo růžemi.
      Věděl jsem už dávno, že to jsou oblouky blaženosti a pod nimi že končí moje bludná pouť. Ale papírová lodička pode mnou začala mokvat.
      Křičím na marlotku:
      “Skrč se pod písmeno M! Je nepromokavé. Pod ním, v pravé komůrce, leží korkový růženec!”
      Loďka se potápí a marlotka sedí bezstarostně na špičce jehlanu, v tykadlech hrneček s mýdlem, a vypouští bubliny. Vzlétají do výše a podobají se hruškám, torpédům, bonbonům a báním kostelů. A na všech, jako krvavá ranka, leskne se miniatura růžových oblouků blaženosti. Naposledy vyfoukla si marlotka beránka, bílého jako obláček, a na jeho hřbetě pluje k zářivému cíli –
      Konečně jsem se dostal až k úpatí paláce. Zachytil jsem se železných příček, které tam trčely ze zdi, umývané kalnou vodou, a již jsem vězel v kanálové rouře, kterou byl palác provrtán. Myslil jsem, že je to močová trubice, ale pak, když se stěny zúžily, podle jejich svraštělého vyschlého trudiviště jsem usoudil, že je to stará, odumřelá pochva zkamenělé obludy.
      Nevím, kde až jsem se to ocitl, ale najednou se po straně otevřely dveře a já vstoupil do bílého výklenku. Byl to balkón jakoby naruby, vražený dovnitř paláce. Ihned jsem poznal: byly to oblouky blaženosti!
      V proutěných křeslech, kolem stolků s kulatými zrcadly místo desek, seděla nepohnutě bílá, nádherná společnost. Jejich hedvábí zářilo nesnesitelně, jako ledovce pod šíleným sluncem.
      Byl tu kapitán tropického parníku “Naocen”, jeho překrásná dcera Maja, stižená malomocenstvím, zubní technik a jeho dvě ženy, dále kardinál Mazarén a František, proslulý skokan padákem, se svou dceruškou.
      Všichni spali s pootevřenými ústy. Kardinál Mazarén chrupal s ústy dokořán. Když jsem k němu přistoupil, abych ho probudil, zpozoroval jsem s úžasem červenou pavučinu, která šla křížem přes černou elipsu zejících úst.
      Všichni spáči byli již opředeni. Rudá niť spojovala konce jejich prstů a táhla se od ruky k ruce, uzavírajíc podivný útvar s nesčíslnými úhly.
      I otvory sklenic a láhví byly poznamenány krvavým křížem a spojeny pavučinami s otevřenými ústy spáčů.
      Ihned jsem pochopil, co se tu stalo! – Čiroza! Smrtonosný pavouk s purpurovými křídly svým omamným pižmem uspává lidské mozky k blažené smrti a buduje na nich své hnízdo! Konečně jsem jej spatřil v průsečíku tenkého kříže, který se houpal nad hlavami spáčů. Ale to jsem už usínal, uspáván tichou, nesmírně blaženou ukolébavkou, složenou ze samých vůní. Poznal jsem vůni barev, vůni ohně, vůni tmy, vůni radosti, jež se řine z očí slzami, vůni slunce, vůni modrých očí, vůni hvězd, jak pomalu prší z nebe. Na stěně visí rukolaja, nástroj, na němž možno doprovázet těžkovonné báje a romance. Damira, rajská květina, sama nevoní, ale pláče a opět se usmívá, umírajíc vůněmi. –
      Chtěl jsem ji utrhnout, ale již jsem nemohl. Moje prsty byly svázány purpurovou pavučinou. Oběma rukama byl jsem už připoután k hnízdu! A nejen rukama:   i  moje  ústa  byla zapečetěna křížem a přikována  ke stolu purpurovou nití. –
      A najednou jsem uviděl marlotku, chycenou do krvavé sítě, jak se třepotá a jak ke mně zoufale mává bílými tykadly. V tom okamžiku se čiroza pohnula ve svém kříži, zamávala křídly a s šuměním se vrhla na marlotku. Zakousla se jí do očí. – Sála jejich rosolovitou tekutinu.
      Teprve nyní jsem porozuměl, jak se chytají marlotky a jakého důmyslu a jaké trpělivosti je k tomu zapotřebí, nežli se nasytí taková čiroza.

      Zdálo se mi, že odpočívám na červené lavičce v pustém parku. Po mém boku sedělo děvčátko a bylo krásné. Ale již se nepamatuji, proč jsme tam seděli a jestli jsme spolu mlčeli nebo mluvili… Ale o pár kroků dále, bylo to na křižovatce dvou pěšinek, stála malá dřevěná skříňka na jedné noze, zaražené do země.
      Byla to vlastně klícka s několika okénky a stála tak vysoko na své muří noze, že děvčátko musilo vystoupit na špičky, když se do ní chtělo podívat.
      Skříňka byla zařízena jako pokojíček a hemžilo se v ní několik bílých myšek s červenýma očima, podobnýma krůpějím krve.
      Ihned jsem si pomyslil, že v tomto parku je více takových skříněk a že se jim daří nejlépe právě na křižovatkách.
      Pojednou se však děvčátko naklonilo neopatrně přes jedno okénko a spadlo do myší skříňky!
      Strašlivá hrůza mě sevřela. Skočil jsem k prokleté pasti a začal jí lomcovat. Ale byla pevná, utužená vytřeštěnými šrouby. Jedno okénko bylo opatřeno krajkovými záclonkami. Nastavil jsem k němu ucho, ale uvnitř se nic nepohnulo. Zlověstné černé ticho unikalo otvůrky. Teprve nyní jsem si povšiml, že ve skříňce jsou ještě tajné komůrky, které tam dříve nebyly.
      Křičel jsem o pomoc. Několik lidí přiběhlo a když jsem vykoktal svoje neštěstí, chytili se za hlavy jati hrůzou a uprchli. Slyšel jsem je volat:
      “Vražda! Vražda!”
      Jeden z prchajících se ještě otočil a zdálky mě udeřil svým ukazovákem volaje:
      “Podruhé zavraždil!”
      A já jsem si najednou vzpomněl, že jsem opravdu již jednou zavraždil, a mihlo se mi mramorové, věčně se prodlužující schodiště, z něhož jsem pádil odkudsi kamsi.
      Ale již se blížil inkvizitor Osamareno. Na hlavě měl biskupskou tiáru, za pasem revolver a v ruce želvu. Poznamenal se třikrát velikou kružnicí a řekl:
      “Hřích, který tu byl spáchán, nazývá se sardobský a je to poslední z devíti hříchů, jež se odpouštějí v mučírně na lechtivé posteli. – Otevřete runellu!”
      Několik strážců se marně pokoušelo proniknout do skříňky. Tu jsem se jí chopil sám, vytrhl ji ze země a mrštil s ní o kámen. Skříňka se rozbila a cestička se zahemžila odpornou havětí. Rozutekly se myši a ještěrky, dvě žáby a jedna veverka, odkutálelo se jedno nahnilé jablko, odplazila se potvora ničemu nepodobná – na rypáku měla bílý plnovous. – Ale kde je moje děvčátko?
      V jedné tajné komůrce bylo nastláno plno sena. Hrábl jsem do něho. – Na jeho dně se objevil kus novinového papíru a pod ním ležela nahá malinká celuloidová panenka.
      Byla již mrtva…