I.
       
      […]
       
      Tětěrev: Myslím na vás, Makare Juliči! Při číši šampusu, přisámbůh, myslím na vás! (zvedá číši) Ať žije veliký humanista a lidumil Makar Julič!
      (Hlasy a číše:) K jeho cti a slávě ať kvete sanatorium pro zajatce stižené tuberkulózou!
      Generál: (v dobré náladě) Předčasně jásáte, přátelé! “Pohádku Volhy” začneme stavět až z jara! Zatím pracuji na plánech – trochu jsem to změnil, Bonaparte – (vyjímá ze stolku plány, všichni se dívají) Představuji si průčelí věže jako tvář volajícího herolda! Eliptická vrata, po stranách dvě oči. Jejich víčka, to budou oranžové, do koule sklenuté závěsy. Střecha ve formě stříbrné helmice s vlajícím chocholem –
      Hlasy: To bude nádherné!
      Báječné!
      Originální!
      Lidumilné!
      Na celém světě podobnou věc nenajdeš!
      Generál: Okno domácí kaple představuji si ve formě amfory –
      Bubakov: Na minulém pláně nakreslil jste toto okno v podobě pravoslavného kříže –
      Generál: Eh – to by bylo fádní! – Ostatně, možná že kaple ani tam nebude. V Boha nevěřím – tak k čemu kaple?
      Bubakov: Říkal jste přece – Makare Juliči, že k stáru možná znovu se vrátíte k Hospodinu – za určitých podmínek – – –
      Generál: Vrátím – nevrátím – kdož to dnes ví?
      Čepičev: (dívá se do plánu) Kulatou věž původně chtěl jste stavět našikmo, v prostředku náhle zlomit a naváhnout na druhou stranu –
      Hlasy: Neslýcháno v dějinách stavitelství! Šikmá věž uprostřed zlomená!
      Celý svět chodil by se tam dívat!
      Třináctý div světa!
      Generál: Zamítl jsem tuto myšlenku!
      Všichni: (zklamaně) Cože? Zamítl?
      Generál: (vítězoslavně) Protože vymyslil jsem něco ještě ohromnějšího! (Udýchaně ukazuje na plánu) Tady, tady, Bonaparte – co tomu říkáš? Kulatá věž bude se šířit do výše! Čím vyšší, tím širší!
      Čepičev: Nápad je famózní! Ať to někdo dokáže, na skále postavit kužel na špici!
      Hlasy: Copak se vyznáte i v konstruktivních výpočtech, generále?
      Generál – co by nedokázal náš generál?
      Opravdu! On je architektem a současně komponistou!
      I vynálezcem!
      I bibliofilem!
      I hercem!
      Makare Juliči, zarecituj nám “Ohnivou serenádu”!
      Ne, raději zazpívej “Požárů dýmem”!
      Zahrej na housle!
      Zahrej, mistře, u tvých nohou budu sedět a plakat!
      Šura: Ticho! Ticho! Generál poslechne mne! Makare, dědoušku boží, viď, že splníš moje přání? (Hladí jej.)
      Generál: Proč bych nesplnil?
      Šura: Zahrej Hamleta! Toužím jej slyšet z tvých úst!
      Generál: (na oko, naivně se zdráhá) Já – já přece jen si netroufám – (Všichni kolem něho a uprošují ho.)
      Všichni: Ano, ano – Hamleta – generále, smiluj se! Zahrej nám!
      Generál: Nu tedy! Míťo, přines mi lebku z garderoby!
      Míťa: Hned, vaše vysokoprevoschoditělstvo – (odběhne)
      (Mezitím za portiérou slyšet je hluk.)
      Hlas Firsta: Pryč, člověče! Jak se opovažuješ?
      Hlas Křečkův: Milost, milost – chci mluvit s generálem!
      Hlas Firsta: Jak ses dostal do zámku? Pryč odtud!
      Hlas Křečkův: Nepůjdu! Musím mluvit s generálem!
      (Hluk za portiérou. Náraz do stolku a cinkot porážených sklenic. Hluk působený při vyhazování člověka, který se vzpírá.)
      Generál: Co se to tam děje?
      Niko: (nahlédne) Nějaký opilý tulák se vetřel –
      Generál: Vyhodit!
      Hlas Křečkův: Musím mluvit s generálem! Nesu raport ze zajateckého tábora!
      Hlas Firsta: Marš, opilče!
      Hlas Křečkův: Generále! Blahorodý generále! Dobrodinče utlačovaných, smiluj se!
      Generál: (polichocen) Snad nešťastník potřebuje mé pomoci! Firste, pusť ho ke mně!
      (Všeobecné napětí a znepokojení.)
      Bubakov: (s hrůzou) Generále, varuji vás – (šeptem) Je z tábora!
      Šura: Z tábora? Zajatec? Ještě nikdy jsem neviděla, miláčku, tvoje zajatce!
      Generál: Nechť vejde!
      Bubakov: (šeptá Tětěrevu) Vůbec nechápu, jak mohl sem – tábor je přece neprodyšně uzavřen!
      Šura: (svéhlavě) Chci vidět zajatce! (rozhlédne se) Ale, pánové, čeho se děsíte?
      Generál: Člověk hledá tu mé pomoci! Pokud je v mých silách –
      Bubakov: (béře si generála stranou) Víte, přece, Makare Juliči – pochopte to, proboha!
      Generál: (tvrdošíjně) Firste! Sem s ním!
      (Rozhrne se portiéra a objeví se Křeček, zajatec s rezavou hřívou pačesů a divokou, rozcuchanou bradou. V ruce austriáckou čepici, na sobě germánský kabát a husarské kalhoty, všechno záplatované, ale kupodivu čisté. Vrhne se na kolena před generálem.)
      Křeček: Vaše blahorodí –
      Generál: (dojatým hlasem) Vstaň, ubohý hochu! Čeho sobě žádáš?
      Křeček: Smilování –
      Generál: Neplač! Povstaň, synu – a pověz, co tě tíží!
      Křeček: Tábor – tábor umírá –
      Bubakov: (chytá se za hlavu)
      Čepičev, Tětěrev a Niko Nikič utvoří bezradný hlouček, hlavy dohromady.
      Generál: Co pravíš?
      Bubakov: (si dělá na čele prstem kolečko) Zbláznil se, Makare Juliči!
      Křeček: Tyfus! Tyfus!
      Generál: (se lekne) Ty taky? (Couvne od něho.)
      Křeček: Jsem z čísla šedesát šest – to je poslední zdravý barák z celého tábora  –  Zuby nehty bojujeme proti nákaze  –  ale nelze  –  nelze už déle vzdorovat –
      Generál: (dojatě) Hrdinové!
      Křeček: Zachraňte, co se dá! Pošlete tam doktory – chinin – Zavřete nakažené baráky – odneste mrtvé –
      Generál: Ech, brachu, přeháníš! Pravíš: Celý tábor! To je ovšem nehorázná lež! V táboře mně svěřeném není a nesmí být chorých! Vím o každém případu nastuzení – z raportů majora Bubakova –
      Bubakov: Je to šílenec, generále – dejte ho zavřít!
      Křeček: Tábor vymírá – a vy nic nevíte! – Ale to je nemožné – jste přece jeho komandýr!
      Generál: Tábor! Tábor! Bůhví jaký tábor ty myslíš! Gavrilo, podej mi sem seznam nemocných! Ostatně – přines i děkovnou adresu, kterou mi poslali zajatci za pečeného berana na rožni –
      Křeček: To – to – to je – podvod!
      Bubakov: Hleďme – zajatec přišel poučovat velícího generála! Kdo to kdy slyšel!
      Generál: (zařve) Ticho! Všichni ven! (Družina se vytrácí za portiéru.) (Ke Křečkovi:) Ty zůstaň! Ještě dnes podívám se do tábora! – Vyřiď svým: Trpělivost!
      Křeček: V baráku “66” je nás šest – zachraňte nejprve nás – vysvoboďte nás z toho pekla!
      Generál: Na jaře vystavím na kopci sanatorium! Bude to vzdušný zámek, jehož cimbuří bude vidět až ze Samarkanu! Vy všichni se tam dostanete jako rekonvalescenti!
      Křeček: Ale pomoci je potřebí ihned! Mýdlo nám dochází – nemáme cukr – čaj – tabák – a – a – a (dívá se žádostivě na pohár) a vodku.
      Generál: Beru vás pod svoji ochranu! Bednu čaje pošlu, čínského – a cukru co hrdlo ráčí! Veselo bude vám v baráku – (Volá) Míťo, sem! Nalej tomuto poutníkovi šampusu!
      (Objeví se Míťa a nalévá Křečkovi.)
      Generál: (vysokomyslně) Pij! A vyřiď svým, ať vydrží! V mém sanatoriu dostane se jim pak odměny stonásobné!
      Křeček: (vypije jedním douškem) Aááách!
      Míťa: (znovu a znovu nalévá – a Křeček pije.)
      Generál: Pij, hochu – a kamarádům vyřiď – ostatně – nevyřizuj nic! – Líbí se ti tu, chlupáči?
      Křeček: (nachmeleně rozhlíží se kolem, polo naivně, polo udiveně) Vy tady – a tam jich umírá – pět tisíc –
      Generál: (popuzeně) Hleďme, jak kandiduje, socialista! – (Hned se ovládne a s patosem) Sám cítím bezednou tíhu na svých bedrech. Po celé noci nespím a myslím, co ještě pro vás učinit! Napij se ke dnu, brachu – ať vzpomínáš na dnešní den svého života!
      Křeček: (sahá po sklínce, váhá – nakonec se opanuje) Musím – jít. Kamarádi čekají –
      Generál: (velitelsky) Zůstaneš! Zajímá mne – kterak jsi sem prošel – celý tábor je obklíčen ostnatými dráty! Major Bubakov tvrdí, že ani vítr neproklouzne uličkou mezi dvěma bajonety! – Pij!
      Křeček: (odstrčí pohár, jako by se zastyděl – a vstane) Já – já nechci pít. Slíbil jsem, že jim přinesu dobré zprávy – a cukr a čaj – a zatím tady sedím a víno piji – a oni tam –
      Generál: Trpí! Což nemohou trochu trpět? I já trpím – a jsem generál! Ležet nemohu – to by mi žíly pukly v tepnách – spím v sedě – a sotva oko zamhouřím – co ty víš – přichází sen o chemické barvírně! – Kdybych – kdybych mohl spát bez chemické barvírny – v posteli, vypráskám tu smečku lhářů a pochlebníků! – Trpím, nesmírně trpím – a kdo jsem já! – Ať tedy trpí všichni! Potřebuji jistotu, že nejsem sám! Že moje bolesti vyváženy jsou nesmírnou koulí tisícinásobné bolesti bezejmenných! – –
      Křeček: (ustupuje před ním s hrůzou) Vy – vy nám nechcete pomoci?
      Generál: (teatrálně) Pomoc se blíží! (Švihne důtkami) Marš! (Křeček uskočí) Dole ve skladišti čeká na tebe artelščík First! Z jeho rukou přijmeš na zpáteční cestu! On ti naloží pokud uneseš! Nezapomeneš na dnešní návštěvu!
      Křeček: (chce děkovat)
      Generál: (ukáže důtkami na dvířka doleva) Tam je cesta do dvora!
      Křeček: (proklouzne)
      Generál: (volá oknem) Firste, na můj rozkaz zajatce obdaruj! Krabici cigaret a funt cukru! Přidej vodky, co unese! César Romanovič a Rina Césarovna ať jej kus doprovodí!
      Křeček: (z dálky) Díky, generále, ó díky!
      Generál: (dívá se oknem) Rychle, rychle, pojďte sem!
      Všichni hrnou se k otevřenému oknu. Ze dvora slyšet je řinčení řetězů a najednou vrazí sem zuřivý štěkot dvou psů.
      Křeček: (zoufale ze dvora) Pomoc – pomóc!
      First: (ze dvora) Césare, vem si ho! Rino, na něj, na něj!
      (Štěkot se stupňuje.)
      Generál: (popadá se za břicho. Křičí dolů) Césare! Aport! Aport!
      Křeček: (již z dálky) Aúúúú! Ježíši Kriste – dost! Už dost!
      (Štěkot, ještě zuřivější, se vzdaluje.)
      Rozjařené hlasy družiny:
      César – jaký šlechtic! Jaká klasa!
      Rina Césarovna je štíhlejší a elegantnější!
      Sázím na Césara, devět ku třem!
      Rina – Rina už ho má! Už ho drží za nohavici! Vodka teče!
      Brávo! Brávissimo! César skočil mu do týla!
      Už ho setřásl, tvoji mať!
      Generál: (prožívá celým tělem tuto divokou štvanici. Škube sebou, povzbuzuje chrty na dálku, pomáhá jim rukama i nohama.)
      Míťa: (nese na podnose dopis) Vaše vysokoprevoschoditělstvo – telegram došel – z Moskvy!
      Generál: (zbledne. Chvějícíma se rukama nemůže rozpečetit. Podá Nikiči) Číst!
      Niko: (čte) Na vaši urgenci: šestá splátka 850 rublů na zimní ošacení tábora.
      Generál: (se rozchechtá, bezuzdně, k neutišení. Celá družina, jako na povel, pustí se též do smíchu. Generál naráz zarazí smích – i družina ihned přestane. Generál přísně) Major Bubakov!
      Bubakov: (v pozoru) Vaše vysokoprevoschoditělstvo!
      Generál: 5000 bobřích kožichů pro moje zajatce nakoupíš v Berevidce! – a teď – (rozpustile plácne dlaněmi) Míťo – do sklepa! Vyvalit ještě sud šampusu! – Hlavní výhra nám vyšla na Moskvu! – Pochlebníci! Lháři! Šarlatáni! Pijte a veselte se, než přijde druhá šichta! – Mne tady zanechte – já si schrupnu – bože – už týden jsem nespal – (Zívá dlouze a široce. Zhroutí se do klubovky.)
       
      […]