Objevil se v zajateckém táboře jednou na podzim. Nikdo ho neznal, nikdo nevěděl, odkud přichází. Potuloval se mezi baráky, přestupoval jejich prahy, a vyštván bušil do jejich stěn, nahlížel okny a žádal, aby byl vpuštěn. A když zdaleka před ním zavírali, zastavoval se uprostřed tábora a svolával zajatce. Mával holí a chřestil plechovou konzervou, v níž byly kaménky.
      Jeho vysoká kostra, polepená žlutou kůží, kývala sebou v rozbitém plášti, rozpůlena v pasu úzkým řemínkem. Na něm visela plátěná brašna a v ní zvonila pleška a lžíce při každém pohybu. Na hlavě nosil rakouskou čapku. Její rezavá kokarda třepetala se na převislém cípu jako rolnička šaška. Dlouhý, špinavě žlutý vous mu splýval až k pasu a jeho modré oči se leskly palčivě, jako by se dívaly do horečného, řítícího se snu.
      V otevřených vředech na jeho šíji byla celá hnízda vší. Tvořily bělavé, pohyblivé skvrny na jeho plášti a putovaly zvolna od záhybu k záhybu. Byly i v jeho dlouhém vouse, i ve vlasech i v obočí.
      Vzbuzoval spíše odpor než soucit u těch, kteří ho viděli poprvé a byli o něco méně zavšiveni nežli on. Házeli po něm blátem a kamením a lepili mu na záda papírky s ohavnými nápisy a kresbami.
      Ale když počal mluvit, umlkli všichni a rozevřeli ústa svá úžasem i zděšením. Rty jeho šuměly podivnými slovy, a byla v nich síla i pravda, a ještě cosi třetího, strašného, čeho se všichni báli domyslit, co se k nim blížilo nezadržitelně každým okamžikem.
      “Vím, že se bojíte smrti. – Vidím to na očích vašich i na ústech vašich a na tvářích vašich čtu smrt! – – Přišel jsem k vám, abych vás naučil umírat. Přišel jsem ulehčit úzkosti vaší, abyste se nebáli smrti, ale abyste se z ní radovali. – Tak jste se zamilovali všichni do svého masa a do svých vnitřností, jež budou hozeny v šachty napospas červům. Všichni myslíte, že není jiného života kromě tohoto. A já přišel jsem, abych vám přinesl poselství o hvězdě Olaliju. – Jest to hvězda určená pro otroky této země. Hlínu, kterou jsou obaleny duše vaše a kterou jste přijali od této země, zase vrátíte zemi. – Neboť přijmete nové podoby, nově budou oděny duše vaše. – A budu vám vypravovat o nových domovech na hvězdě Olaliju, abyste se lehce rozloučili s touto plesnivou hvězdou. – –
      Proto radím vám, abyste ukončili již bolesti tohoto života. – Odhoďte cáry svých těl, jež vás poutají k této zemi! Osvoboďte duše svoje! Modlete se v noci ke hvězdám! To jsou stanice na pouti věčných duší nekonečnem.”
      A jeho výkřiky, sliby i výzvy našly v zástupu dychtivá srdce, která se mu otevřela vstříc. Utvořil se hlouček učedníků, kteří ho doprovázeli po jeho cestách táborem a chránili před zástupy zlomyslných.
      Jedni ho nazývali prorokem a druzí bláznem.
      “Nový život nám nese!” pravili jedni a druzí odpovídali: “Přináší smrt!”
      Někteří na něho volali: “Kdo jsi? Odkud přicházíš, že takto k nám mluvíš?”
      A on pravil: “Přišel jsem k vám ze svobodné hvězdy Aliovali, která jest kometou. Neboť se řítí věčně prostorem, nespoutána nižádnými zákony návratu, razí si cestu kosmem dle vlastní vůle mezi skalami světů. Patří k silným hvězdám, k těm, co se kdysi vzepřely otroctví prasíly a samy vyrazily do širého prostoru za nesmírným dobrodružstvím. Obydlena je tvory nejdokonalejšími, neboť duše jejich mohou se vtělovati na hvězdy, které sami si určí. Křižujíce vesmírem, rozluštili záhadu věčnosti a tajemství nekonečna. Jsou všemohoucí, neboť jsou to bohové. Aliovali jest hvězda bohů. – –
      I já jsem obyvatelem hvězdy Aliovali. – A opět se vrátím, až setřesu ohyzdnou hmotu, kterou jsem dobrovolně na sebe vzal, abych prozkoumal tyto zapadlé končiny všehomíra.” –
      Tu se odmlčel a všichni přemýšleli chvíli o jeho slovech, možno-li jim věřiti. Potom se ozývaly hlasy:
      “Jaká, pravíš, je to hvězda, do níž se přestěhujeme po své smrti?”
      “Jaký život bude na oné hvězdě?”
      “Je to hvězda Olaliju,” řekl, “ohnivé slunce, na němž žíti budete v ohni.”
      A oni volali: “Zdaž můžeme žíti v ohni, abychom neshořeli? Či bude to peklo, v němž se budeme smažit za hříchy svoje?”
      A on, jako by čekal tuto otázku:
      “Blázni! Již se některý z vás udusil vzduchem? Či ryba utopí se v moři? Tak i vy živi budete ohněm, neboť oheň bude vaším tělem, do něhož oděny budou duše vaše. – I já jsem byl kdysi ohnivákem na hvězdě Olaliju, a mohu vám zvěstovat o tichém blaženství ohně – –”
      Ale oni nedali mu domluvit reptajíce: “Jak ti můžeme věřit, že budeme žíti i po smrti? Což není-li jiného života, kromě tohoto? Učiň zázrak, a my ti uvěříme!”
      A ti, kteří věřili v jednoho boha, hrozili mu pěstmi a volali:
      “Rouhá se proti nebi!”
      “Zabijte falešného proroka!”
      A jiní křičeli:
      “Blouzní v horečce!”
      “Ať jde do špitálu!” –
      “Utekl z blázince!”
      “Střezte se před ním, neboť přináší smrt!”
      Ale jeho věrní, kteří mu leželi u nohou a líbali lem jeho pláště, volali:
      “Mistře! Dej nám smrt! Ukaž, kterak zemříti dnes, abychom žili ve hvězdách!”
      A on je hladil po hlavách a mluvil:
      “Již blízká je doba, kdy zemřete všichni. – Já umřu prvý, protože jsem pil vodu z řeky, která protéká za táborem. Napijte se vody z této řeky a zapomenete brzy na tento svět. Neboť je to řeka zapomenutí – –”
      Ale ti, kteří nechtěli zemříti, vztyčili proti němu svoje hlasy plné hrůzy a zděšení:
      “Nepijte vody z řeky zamořené tyfem! Zabte ho, zločince, dříve nežli nakazí tábor! Sám je již nakažen, smrt mu hledí z očí!”
      A několik kamenů letělo na jeho hlavu. Ale učedníci ho obklopili svými těly, aby ho chránili před ranami. Potom se upřeli na jeho ústa, co bude mluviti, ale on byl již tak sláb, že nevydržel státi na svých nohou. I ulehl na suchý trávník a zavřel oči. Oni pak přikryli ho svými plášti a usedli kolem něho, aby ho hlídali. Ležel tak dlouho, bez hnutí, s tváří proti hasnoucí obloze, na níž vytryskly první hvězdy. Ti, kteří mu byli nejblíže, dívali se na jeho oči, zdali spí. Ale on nespal. Jeho modré oči byly rozevřeny doširoka, setměly se jako obloha a byly plny hvězd. A ústa jeho pohybovala se tichým ševelem. I seběhli se k němu všichni, hlavy přiložili k jeho tváři a uši nastavili jeho slovům. A on šeptal:
      “Byl jsem motýlem na hvězdě Kololala. Naše křídla byla obrovská jako lodní plachty a měla schopnost mluviti barvami, jako vy mluvíte slovy. Byly to duhy o tisíci barvách, z nichž vy znáte jen sedm. Celý váš svět sestaven je ze sedmi barev, neb vaše země jest nejbídnější zemí ze všech – – Na hvězdě Zalalava žijí bytosti jako měňavé obláčky a dorozumívají se vůněmi. – –
      Vidíte hvězdu, jak plane rudě a zase modře a zhasíná a zase plane? To jsou signály hvězdy Malilali, volají o pomoc. To bylo již dávno, kdy byla dobyta obyvateli pirátské hvězdy Mavalajoly, kteří se vymršťují tak jako střely, neboť jejich končetiny tvoří obrovské spirály. A ona zelená hvězda tam vedle, to je Rolakojala. – Tam byl jsem zpívající květinou. – Lehounký vánek unáší je nad zvonícími vodami, neb jsou lehčí než nic. – Na hvězdě Lalajaka byl jsem krvácejícím krystalem, zvučícím v harmonii všech ostatních a lkajícím touhou po tajemství vesmíru. – – Obyvatelé planety Vikolajaly jsou větší než hory s věčným sněhem. Od počátku svého světa stavějí věž, aby dosáhli svého slunce, které je největší z celého vesmíru. I já jsem byl stavitelem věže s úžasnou touhou po slunci. – Na dně hvězdy Kavalajaly, ve sladkém zkapalnění éteru, žil jsem v létající, průhledné lastuře, nevěda ničeho o vesmíru. – Na hvězdě Volalijala vyrůstají tenké stonky vysoko do nebe. Na každém stonku vypučí dvě bytosti, jichž celý život je jedinou dlouhou křečí lásky. – – Ještě mnohé bych vám vyprávěl – ale již nemohu. – Je již čas, abych se vrátil na svoji hvězdu. – – Přinesu poselství o této planetě – jejíž tvorové navzájem se požírají. O člověku, šelmě nejdravější, dravci dravců. – – Byl jsem – také – člověkem – –”
      Ještě dále šeptal, ale to již nebyla slova, jen tiché, bezbarvé šumění umírajících rtů. A pomalu hasly i hvězdy v jeho očích, a ústa jeho zachvěla se naposledy. Konečně zůstalo jim v náruči pouhé jeho tělo, páchnoucí, prohnilé, plné hnisu. Dívali se s úžasem do jeho tváře, mlčící, záhadné, s otevřenými ústy proti hvězdám. – – –
      “Odešel na svoji hvězdu!” pravili jeho učedníci, ale jeden z nevěřících přistoupil k jeho tělu, otevřel mu plášť a roztrhl košili. Prsa byla poseta drobnými, rudými skvrnami, jimiž rozkvétá tyfus na lidském těle.
      “Blouznil v tyfové horečce,” pravil nevěřící, ale věrní vrtěli hlavami:
      “Tělo jeho zemřelo, duše letěla ke hvězdám.”
      “Ukázal nám, kterak máme zemříti.”
      A pochovali ho při svitu hvězd, na onom místě, kde zemřel. A pak se rozešli do svých baráků, aby se již nebáli řeky, která vyvěrala z bažin a mělce se plazila mezi rákosím kolem tábora.
      “Kdo se napije, zemře!”
      To věděli všichni, ale nyní nebyl to již zákaz, nýbrž sladký příslib smrti. –
      A símě nákazy se rychle ujalo v jejich krvi a vypučelo v ohnivě rudé květy na jejich prsou. Z mozků vyšlehovaly plameny šílených snů a horečné vidiny ohnivých hvězd narážely do sebe v divém zápasu. – – A zatímco těla dohořívala na tomto světě,  duše  jejich   letěly  na  hvězdu  Olaliju,  aby  se  oděly   ohněm  k  novému  životu. – – –

(1927)