|
I
Začíná to snem
Člověk na schodišti
Rudý koberec
Kdo jsem?
Byl to strašlivý sen. Dutá lebka,
plná tmy, a uprostřed žluté světélko. Pod ním hrají se karty, ale mráz
je tak úžasný, že nelze již rozeznat barev pod vrstvou jinovatky,
kterou jsou potaženy. A pak, široká plošina jako by ve vzduchu visela –
a na ní řada lidí, těsně vedle sebe vyrovnaných. Všichni leží na levém
boku, zahřívajíce se navzájem tuhnoucími koleny a zkřehlými klíny.
Pohne-li se jeden, strhne s sebou celý řetěz těl a jako na povel
se odlepují klikaté články, řetěz se bortí, těla se převracejí na druhý
bok. – – A již se opět slepují, kolena se krčí, klíny do sebe zapadají.
– – – Ale již nikdo se nezahřeje. Pomalu tuhnou, navlečeni na dlouhé
jehlici, kterou je propíchl mráz…
A najednou – obří ruka uchopila
zmrzlou lebku i s tím pekelným přeludem a mrštila jí do ohně. –
Lebka puká! – Strašlivá, nesnesitelná bolest – a probuzení!
Člověk procitl z těžkého snu.
Oči se mu svezly po šikmé ploše, kterou tvořil strop. – První myšlenka
byla:
– Kde to jsem?
Schodiště! První stupeň patra,
pokrytý rudým kobercem, byl poduškou pod jeho snem. – Zábradlí u stěny
tvořilo visuté, šarlatové lano, a na protější straně řada mramorových
kuželů stoupala šikmo do výše.
– Kde to jsem? –
Člověk se vymrštil. – Dolů či
nahoru?
– Vzhůru!
Tři čtyři stupně vešly se do úhlu
jeho nohou. Pustá plošina odpočívadla mezi dvěma patry, bez oken, bez
dveří. A opět schodiště pokryté rudým kobercem. Pak zase patro, slepé,
hluché, s bílou lampou u stropu. – – Rudý koberec! – Vzhůru! – –
Šarlatové lano, jako had nekonečně dlouhý, visí po pravici a po levé
stoupají kužely.
Kdy tomu bude již konec? Kde jsou
dveře? Člověk ubíhá vzhůru. Hlava se mu motá, purpurová kaskáda koberce
pálí ho do mozku.
Najednou se zastavil. – Snad … snad
by bylo lépe utíkat dolů! – Nazpět! – Ne! To již je pozdě! Příliš
vysoko jsem vystoupil. – Vzhůru!
Ještě patro! – A ještě! Již nelze!
… Ještě poslední! – A nové patro, bezútěšné, s vyplazeným jazykem
rudého koberce.
Srdce vykřiklo, nohy se podlomily.
– Nelze, nelze výše. – – Kam jsem se to dostal? … Kdo? … Já? … Kdo je
to já? – Kdo jsem?
Úžasná myšlenka! – Překvapení! –
Člověk uchopil svůj mozek do hrsti.
– Kdo jsem?
A mozek mlčí… Paměť není…
Jak se jmenuji? – Jak vypadám? –
Odkud jsem vyšel? … Proboha, měl jsem přece nějaké jméno na světě … ale
jaké … ale jaké?
Oh, jak bolí spánky, když se takto
táži. – Jen si vzpomenout, a vše se vysvětlí a toto schodiště samo od
sebe zmizí … co jen to bylo?
Nová patra se na sebe vrší, patra
hluchá a slepá, a každé má jedno slunce u stropu, elektrickou kouli
z mléčného skla.
XVI
Dáma
v černém
Zrádný náhrdelník
“Nechte si svoji tvář…”
Brok se dívá zblízka
“Budu tedy princeznou trpaslíků…”
Poslední přistoupila k okénku
dáma v plném smutku. Černá, jako by se koupala v bezhvězdné
noci. Tvář pod hustým závojem, černé rukavice, ňadra bezpečně ukryta,
pár dozrávajících jader v měkké ještě skořepině. Ramena téměř
ostrá, útlá váza boků, štíhlá, černě potažená lýtka, v kolenou
náhle mizející pod černým krajkovím – to vše dosvědčovalo mládí, pyšné
a slavné, třebaže ani jeden bílý paprsek z jejího těla nepronikl.
Ještě se plaše ohlédla dokola. –
Byla již poslední. – Mlčky položila na desku okénka svůj pas. – Úředník
do něho nahlédl. Jeho oči se zkoumavě vznesly z podobenky
k její tváři. Ušklíbly se, když neočekávaně narazily na černý
flór.
“Račte, prosím, trochu poodhrnout
roušku. Musím se přece podívat na váš originál…”
“Musí to být?” řekla polohlasně,
sotva otevírajíc rty. A nenápadně vypustila z dlaně na desku těžký
perlový náhrdelník. Úředník po něm dychtivě chňapl. Nasadil si
zvětšující brýle a potom jej důkladně zkoumal, článek za článkem. A
náhle se zasmál dvěma bílými tesáky, jež se mu zableskly v široké
trhlině úst.
“Nechte si svoji tvář, princezno
Tamaro! Náhrdelník vás prozradil! Prcháte z Gedonie!”
“Lžete!” vykřikla poplašeně černá
dáma. Ale její hlas se v půli náhle zlomil jako větev. – Muž za
bariérou jako by neslyšel:
“Máme tu na vás zatykač! – Pas je
falešný. Zhotovil jej mistr Work z Tygří uličky!”
Princezna tu stála, černá a nehybná
jako tma. Hustý závoj neprozradil, co se odehrávalo v její tváři.
Bylo jen slyšet tiché zaúpění. Náhle však přistoupila těsněji
k okénku, sepjala černé ruce na prsou a zašeptala spěšně a
naléhavě:
“Prosím, prosím, neprozrazujte mne!
Dám vám, co budete chtít! Je to strašlivé, co se mnou tam dole
zamýšlejí! Smilujte se! – Pusťte mne na L 7! – Co za to chcete? – Vše,
co mám…”
Princezna vysypala na desku obsah
černé kabelky. V kupě šperků a briliantů zaskvěla se princeznina
korunka v podobě hvězdy, jejíž vztyčené paprsky byly ukončeny
velikými démanty.
“Stačí vám to?” – zašeptala, a jako
by se bála, že nestačí, náhle si odhrnula závoj s tváře a usmála se.
Bylo to čistě ženské… Byl to úmysl přidat na kupu skvostů ještě jeden,
ten nejvzácnější.
Neviditelný Brok měl příležitost
podívat se zblízka na princeznin úsměv. Byl nádherný. Veliké, temně
modré oči, zastíněné dlouhými řasami, měly barvu oblohy, když se
stmívá. Ale netoliko svou barvou, ale i odvážnou, nepostižitelnou
polohou a formou tvořily výjimečný případ exotické, divné krásy. – Ústa
nenápadně široká, svůdná a vášnivá, pukala při úsměvu jako zralý,
krvavý lusk řadou porcelánových semen. Snad bylo to jen mládí, jež
činilo tuto tvář tak disharmonicky sličnou a jež svůdnost úst
stupňovalo jejich šířkou.
Muž v okénku shrábl poklad a
pak se potměšile ušklíbl:
“Dobrá, jděte si! Ale bohu
Mullerovi neuniknete! Bude vás pronásledovat od hvězdy ke hvězdě…”
“Zavezte mne na tu, co je nejdál. –
Na tu poslední…”
“Poslední naší stanicí jsou
Trpasličí hvězdy v mlhovině ZB. To by nebylo špatné… Je tam
sluneční soustava docela podobná naší, jenomže v kapesním vydání…
Je tam slunečko miliónkrát menší, nežli je naše. A ty zemičky, které
kolem něho tančí, jako by naší planetě z oka vypadly. Na ZB I žijí
lidičky na chlup podobní nám. Jenomže o něco menší… Takový jeden capart
se vejde do dámské kabelky. – A to jsou ještě obři proti drobečkům na
sousední kuličce ZB II. – Lidé jako my, nejsou větší nežli mravenci. Na
ZB III byli objeveni lidé v prachu pod mikroskopem. Tak si jednu
z nich vyberte…”
“Tu první, když jiného nezbývá –”
“Jsou to poslušné, inteligentní
loutečky … budete tam jako v pohádce.”
“Ale jak se uschovám, kdyby mne tam
přece dostihl?”
“A možná, že budete ještě ráda, až
vás někdo z té hvězdy pidimužů vysvobodí. Však oni vás časem
omrzí, až si s nimi dosyta pohrajete. Tak tady je, prosím,
lísteček –”
“Budu tedy princeznou trpaslíků!”
povzdychla si a zmizela za zčeřenými vlnami portiéry.
Brok za ní, přilepen k jejím
patám a nabit zvědavostí, která ho až v nose zašimrala.
XXVIII
Bílá tma
Vůně a vzpomínky
Opět to končí lampičkou
“To je moje minulost!”
Mléčně bílá mlha s opálovým
nádechem se mu položila do cesty. Brok zakolísal, protřel si oči a
zatápal rukama kolem sebe.
Na tři kroky před ním se rozplynuly
dvě postavy, bílá a černá, Ačorgen a princezna. Brok skočil do mlhy
s napřaženýma rukama – hmátl však naprázdno. Bílá tma ho oslepila.
– Opálové ticho ho ohlušilo.
Utíkal směrem, kde zmizela
princezna. Volal a mával kolem sebe rukama jako zlomenými křídly.
Počala ho dusit mlha, zvonila mu v uších podivnou písní. Ne, to
není mlha, co takto zpívá! – To krev mu kolotá tepnami!
Každý krok kupředu ho plnil
úzkostí. Tělo se vzpíralo jít proti nástrahám, jež se zdály číhati
v oparu. Bylo to strašlivé. Šinul se vpřed stále jedním směrem,
dlouho, již strašně dlouho, a nikde konce…
Náhle se zastavil. Bál se jít
kupředu, bál se zpět! – Uvázl… Zůstal trčet uprostřed bílé tmy, opuštěn
lidmi a věcmi, rozplynul se v mlhovině, která nemá konce. Již je
ztracen, již ho pohlcuje bílá tma, již ho prostupuje a naplňuje. Bude
tu ležet mrtev dlouho a dlouho a jednou snad, až se rozptýlí toto bílé
nic, přijdou sem lidé a budou šlapat po jeho mrtvole a nikdo ho
neuvidí…
Dál nemohl. Nohy se pod ním
rozplynuly v těžkou mlhu. Klesl a zaplakal.
A najednou – zavětřil. Podivná vůně
mu šlehla do nosu. Vůně tak prudká, až skoro omdléval. Stoupá mu do
mozku jako alkohol. Napůl uspává a napůl rozjitřuje a kreslí
v očích divné krajiny světa. – Ale co to tak voní, tak tiše a
dobře? – Posečená louka na kraji lesa. – Vůně stoupá z malých
kupek sena ke slunci jako dým z obětních oltářů. Ležím tu také na
této louce, pod hlavou seno a ve vlasech seno, celý jsem potřísněn
usychajícím horkým kořením. – To je mateřídouška, to je šalvěj, to je
heřmánek.
A když otevřu oči, vidím mlhu,
hustou jako smetana. Již se rozpomínám. – Princezna utekla a hudba
k tomu hraje kdesi uprostřed vesmíru… Ale ta vůně, kde se tu bere
a co znamená? Je to kouzelná melodie vůní, jež kolébá a drásá ještě
prudčeji nežli smutná láska cella a houslí v dálce? – – –
Přichází výpar lesa, z mechů a
jehličí, jahod a pryskyřice. – Vidím studánku v zeleném krajkoví
kapradin. Lesní ptáci, srny a pytláci chodí sem pít…
Ale teď se i lesní vůně rozplynula
v bílé mlze. To zase jiná vůně odkudsi vane. Jako když se vítr
zdvíhá a bije do plachet. Studená vůně moře. Vůně soli a rybích šupin.
Vůně tajícího ledovce, který pluje po moři. Tajemná vůně
z neznámého ostrova, jejž míjí loď. Jsou tam lidé, neboť cítím
pach potu a doutnajících ohnišť. – Ale i tato vůně dohořívá.
A teď přichází docela nová vůně,
probouzející jakýsi divný, dávno zapomenutý sen. Žár kuchyňské plotny,
syté výpary z hrnců, věštící blízkost oběda. – A najednou – průvan
z prudce otevřených dveří. Čísi ústa vybuchnou: Válka! A opět vše
zmizí nenávratně.
Ale teď – teď rostou konvalinky –
ne, to nejsou konvalinky, to je voňavka, kterou si kápla milá za ňadra.
Sklání se ke mně a já čichám k jejím vlasům, abych poznal novou
vůni. –
Teď voní noc. – Voní i měsíc, můj
bože, tohle je loučení … to je zelená vůně jezera – ne, to znamená
slzy! To pláče milenka…
Vůně se rychle střídají.
Pach uřícené lokomotivy a sazí.
Smrad z otevřených vozů: 6
koní, 30 mužů…
Vražedná atmosféra špíny, kořalky,
páchnoucích nohou a latrín.
Dálka.
Čerstvě rozrytá země.
Střelný prach.
Doutnání spálenišť.
Krev.
Hniloba odpadků, konzerv,
hnisajících ran, karbolky, zápach rozmačkaných štěnic, rozklad a
kvašení masa, černě uhnívající omrzliny pod nečistými obvazy.
U stropu páchne žlutá lampička
s petrolejem…
Petr Brok vyskočil. Tohle – to je
moje minulost! – To jsou vzpomínky, které jsem ztratil! Rychle! –
Rychle! – Napřáhl ruce. – Nic! Bílá mlha. – Černá princezna –
Není jiné minulosti kromě
Mullertonu –
Brok se znovu vzmužil a prchal a
prchal –
A najednou – natažená ruka se
dotýká měkké, hedvábné látky. Prudký rozmach – a Petr Brok užasl.
XXXIII
Milión obrů…
Šílená honba v kouli
Polapené nic
Okénko na vrcholu kopule
“Žije?”
Co je třeba si zapamatovat…
A znenadání – dvířka se otevírají.
Ne jedna, ale bezpočet dvířek se objevuje v kouli – hustě vedle
sebe a v nedohledných řadách za sebou. A ze všech vystupují obři,
svlečeni do půl těla a s červenou šerpou kolem pasu. Všichni se
sobě podobají. Mají maličkou hlavu na chlupatém trupu a přes nahé
rameno přehozenou síť. Milión obrů sem táhne jakoby z mořských
hlubin.
Brok skočí k jedněm dvířkám,
provázen ostrým ječením signálu. Naráží na oblou hladinu. – Vtom
všechna dvířka zmizí, obrové vkročí do koule a zatočí sítí nad hlavou.
Jejich pohyby se netvorně zkreslují, tváře se komolí a protahují
v nekonečných řetězích. Milión sítí se po něm napřahuje ze všech
stran. Nastává šílená honba v kouli. Brok prchá, klouzá, uhýbá se,
přeskakuje, naráží do stěn. Ale každý jeho krok je již předem zrazen
celému peklu zdeformovaných nestvůr.
A přece odmyslíš-li si klamné
odrazy zrcadel, je to pouze jediný muž, tančící v ohraničeném
prostoru se svou sítí. – Ale prokleté zvonky pod nohama Brokovýma
vřeští neúprosně: Tu jsem! Tu jsem! A podle zvonků řídí obr svůj lov.
Síť poletuje Brokovi nad hlavou a věsí se mu na paty stále dotěrněji.
Nelze, nelze již uniknout! Však zadarmo se nevzdám … rána do prsou, do
tváře, kopanec do břicha … ale jeho noha odskakuje od těla obrova jako
míč od stěny.
Uštván šílenou honbou, klesá
konečně uprostřed zrcadel. Široká síť ho přikrývá… Svírá se nad ním
vždy těsněji, tvrdé lano ho poutá do kozelce. Víčka se mu svírají
úžasným tlakem provazu. A v očích se pomalu stmívá…
Ještě vidí Brok malé okénko, jež se
otevírá na vrcholku kopule. V něm se objeví tvář. Ohyzdný, žlutý
obličej, rezavá bradka, rozštěpená ve dva provazce, místo nosu dvě
černé dírky mezi tvářemi, spodní ret černý a vyprahlý, visí odchlíple,
jako by uhníval.
“Žije?” bylo slyšet hlas.
“Žije!” vydechl obr vzhůru, stíraje
si s čela krůpěje.
Ale tyto dva hlasy zněly již napolo
z jeho starého snu. – To se nad ním sklánějí dva muži ve žlutých
pláštích, sladce páchnoucích karbolkou. Jeden z nich se dotýká
nohou šedivé hromádky a pak štítivě odkrývá cíp pláště s jeho tváře.
“Žije!” opakuje zklamaný,
netrpělivý hlas. – Brok násilně otevírá víčka, aby přesvědčil kohosi,
strašně zdravého a mocného, že ještě nezemřel –
Skrze závoj páchnoucího vzduchu
visí žluté světélko. Visí kdesi mezi těžkými trámy, které podepírají
tuto klenbu smrti. Dva muži, vonící mrazivým zdravím, nakládají cosi
těžkého na nosítka. Pak se jejich ruce napínají, nohy vykročí stejným
tempem, ráz – dva, uličkou mezi pryčnami. Jen hlavy je jim vidět, jak
se vzdalují – – –
Je to vše tak překvapující, tak
nesrozumitelné, a přece tak úžasně jednoduché! Stačí si přikrýt tvář
cípem pláště – a vše mizí a končí. – Pouze cíp pláště! – To je třeba si
zapamatovat!
XXXIV
“…chyceného
čerta se bojí!”
Jak se jevil Petr Brok pod sklíčky
slepého Orsaga
“Jaká nestydatost…”
“Je hezký?”
Když se Petr Brok probudil, nejprve
zjistil, že je stále ještě v síti, ale provazce značně povolily.
Stočené klubko těla se rozvinulo. Byl ve zpustlé, vystěhované kuchyni.
V rohu trčela polorozbořená kuchyňská plotna. Na stěnách bílé
čtverce po bývalých obrazech. V koutě na jedné hromadě kuchyňské
nádobí.
Kolem plno neznámých tváří. Oči
vystupují z důlků, nervy se svíjejí zvědavostí. A přece – mezi
okrajem sítě a koleny těch nejbližších zevlounů je prostor dobrých tří
kroků, – vzdálenost to dosti nepatrná na jejich hrdinství a dosti
veliká pro jejich zbabělost.
Ovšem že je to podivná síť. Není
docela nic zplihlá, jak by se očekávalo. Nechytíš-li rybu, vzduchem síť
nenaplníš! Ta splaskne a provázky se beztvárně sesypou na malou
hromádku. – Ale tato síť je pevně napjata, uzavírá v sobě oválný
prostor, určité nic pevného tvaru. Nikdo se neodvažuje vložit
ruku na toto chvějící se, živoucí nic!
“Ó vy rytíři! Chyceného čerta se
bojí!”
Ženské mládě v krátké,
strakaté suknici dere se kupředu.
“Pusťte mne blíže! Já se nebojím! –
Konečkem malíku chci se toho dotknout!”
“Jen ji pusťte. Oči jí nestačí, ať
si sáhne! Bankéř Salmon také obětoval prst!”
“Nu, což právě do chřtánu se mu
musí strefit? Sáhne mu, ženská, třeba právě na jiné, docela opačné
místo, checheche!”
“A trestající ruce boha Mullera
přece neunikne!” – povážlivě kývá hlavičkou bradatý stařeček.
“Zlého boha do sítě chytil!”
“Co s ním bude dělat?”
“Utopit!”
“Oběsit!”
“Zaškrtit!”
“Budete radit vševědoucímu!”
To řekl obr, který Broka polapil.
Jeho skalní hruď se nadýmala pýchou. Obcházel a střežil žárlivě svoji
kořist, stále připraven ke skoku, kdyby se něco hnulo.
Ale teď – pestrý prstenec pojednou
praskl a utvořila se ulička, vedoucí od sítě až ke dveřím.
Dvě osoby vstupují. První, vysoký
muž s krásnou, hebkou tváří zachovalých a blahobytných starců.
Jeho orlí nos a modré, ukrutné oči činí jej vojevůdcem v civilu. A
všechny zraky jen na něho pohlížejí, všechna ústa šeptají – A za ním
jde – ó běda! – slepý Orsag s čočkami na spáncích!
Vůdce prošel uličkou bezpečným,
vítězným krokem až k síti. Kopl do ní tak nevážně, jako by to byl
ranec špinavého prádla. Zeptal se Orsaga:
“Jak vypadá?”
Brok se zachvěl.
Je to možné, aby mne tento slepec
spatřil? – Sám nevím, jak vypadám! Může mi to někdo říci? – Můj bože,
jak se bojím těch kulatých sklíček, která se mi propalují do duše! –
Bojím se, bojím se do nich podívat!
Ale slepý Orsag již otáčí ozubenými
šroubky za ušima, aby si zaostřil čočky. Chlupatý obr první přerušuje
zvědavé mlčení otázkou visící ve vzduchu:
“Nuže, Orsagu, kápni božskou. Jak
je oblečen?”
Orsag: “Není vůbec oblečen! – Je
nahý!”
“Nahý!!!”
“Óóó! – – –”
Srdcovité křivky dámských rtů se
hrůzou protahují v elipsy.
“Jaká nestydatost!”
Jedna z dam,
s napudrovanými ňadry, trčícími z hlubokého výstřihu, padá do
mdlob.
Jiné prchají.
A Brok se divoce zaradoval!
Slepec nevidí moje šaty! – Jaké
štěstí, jaké štěstí!… Mám přece u sebe tobolku s dokumenty! Kdyby
ji Orsag uviděl, bylo by veta po všem!…
Mezitím Orsag přistupuje
k Brokovi a zblízka si ho prohlíží. Praví:
“Je bílý! – Oči má bílé, ústa bílá,
vlasy bílé! Zdá se mi, že má bílou krev!”
Odborným hmatem koňských handlířů
rozevřel mu chrup; pak řekl:
“Je mu třicet let!”
Dámy se již vzpamatovaly. Pomalu
přistupovaly blíž a blíž.
“Je hezký?” zeptala se bruneta
s cikánskýma očima a s rudě nabarvenými bradavkami.
“Jak se můžete ptát, slečno Lauro?
– Vždyť je nahý!”
“Nu, a proč si myslet hned na to
nejhorší…”
“Vy se opovažujete, komteso…”
“Domnívám se, že ukrývá svoji
nahotu lépe nežli mnohá z nás!”
“Vždyť není vůbec oblečen!”
“Vy si ho tak představujete?”
“Jaká fantazie!”
“Okovy!” zarachotil hlas do těchto
zvonků, jako když spadne těžký řetěz na dlažbu. To řekl vůdce
k chlupatému obrovi. Rozkaz byl v několika vteřinách
proveden.
|