Maškarní rej Klubu individualistů měl tentokrát podivuhodný ráz: Duše v očistci. – Režiséru Nového divadla, Petru Jonášovi, jenž vymyslil ráz pro onen karneval, tanul na mysli sen, který ho navštívil pozdě k ránu po jednom úžasném flámu:
      Uviděl nebe a peklo, jak se sešly do fialové prostory pod gotickou klenbou. – Byla to tak napůl rajská zahrada a napůl mučírna, a v několika detailech silně to připomínalo bar “U splašené ještěřice”. Pod růžovou kyticí rajské jabloně stál politý klavír se značkou Dalibor a na jednom kmeni kokosové palmy houpal se obraz Zuzana v koupeli, právě ten, co visel “U splašené ještěřice” nad oním klavírem. A v kulatém bazéně plaval buben s červeným nápisem: Jazzband, a v bubnu svítil žárovka…
      Pouze ony mučednické, všelijak zprohýbané a ozubené nástroje byly čistým výplodem snu. Určeny byly pro ty sněhobílé, neposkvrněné dušičky, aby na nich okoušely jakási muka rozkoší…
      Ovšemže všechno to byl sen, hnusný sen po bezbožném flámu. – Ale zrodil myšlenku, a myšlenka uzrála v čin: “Duše v očistci” za dlouhotrvající trapné kocoviny staly se objevem!
      Samozřejmě, že jen holou kostru tohoto snu bylo možno upotřebit pro tuto myšlenku. To ostatní vypracovala fantazie: interiéry, dekorace, kostýmy, půlnoční scénu…
      Hlavní myšlenka: splynutí dvou kontrastů, dobra a zla. – Nebe a pekla. Masky: Ďáblové všech kategorií a všech barev (mimo bílou). Ďáblové-roboti, čerti, satanáši, ďáblové gentlemani. Ďáblové chlupatí i ve fraku, s kopyty, i v lakýrkách, podle temperamentu. – Andělé pouze rodu ženského, v trikotech či v tradičně bílých řízách, andělé-baletky. Stříbro, tyl, hedvábí. Křídla, svatozáře, výstřihy. Svatí a mučedníci se symbolickými nástroji. – Dušičky. Praotec bůh se šumícím vodopádem věčné brady.
      Půlnoční scéna: Smíření ďábla s andělem. Okamžité vysvobození a propuštění všech dušiček z očistce, prominutí všech trestů… Peklo zaniká, triumfální návrat ďáblů do nebe.
      Členové Klubu individualistů s povděkem uvítali návrh režisérův na stylový charakter karnevalu. Neboť duše v očistci poskytovaly netušené možnosti všem formám a odrůdám lidského vkusu, aby se uplatnily a vybily svoje ctižádosti. Vždyť vlastně všechno, co existuje na člověku mezi ďáblem a andělem, mohlo se zde vyjádřit přiměřenou barvou a střihem a vůní. – Duše, jež stanula na křižovatce mezi peklem a nebem, mohla se podobat blahobytnému bařtipánovi s najedeným úsměvem právě tak dobře jako nebydlícímu individuu s hladovou čelistí a se zády pokrytými truskami z nočního pelechu…
      Tolik možností a nápadů, tolik blahovůle pro vkus i nevkus bylo dáno v tomto širokém hesle: duše v očistci.
       
      Karneval v obrovském sále, 40 metrů pod hladinou dlažby. Byla to kulatá propast o devíti poschodích do lůna země. Propast, jejíž stěny byly posety žárovkami. Kulatý strop přiklopen jako víko na obrovském zlatém sudu.
      Sál měl vlastně jedinou stěnu, vinoucí se kruhem, jako válec. Čtyři schodiště, ústící na jeho dno, byla umístěna proti sobě tak, že se jejich myšlené spojnice protínaly v pravých úhlech.
      Také čtyři veliká zrcadla ve zlatých, rokokových rámech byla umístěna proti sobě v dokonalé souměrnosti, vždy uprostřed každého dílce stěny mezi dvěma schodišti. Vznikala tím jakási dezorientace v davu, který se pohyboval v této kružnici na dně válce. Nebylo možno se vyznat, které schodiště vede na balkóny, které do zimní zahrady, do kuřáckého salónu či do bufetu…
      Bůhví jakou myšlenku sledoval Marcian Rumler, stavitel tohoto sálu! – Snad se chtěl vysmát člověku vrženému do prostoru, v němž není tabulek ani ručiček jako na křižovatce, ani hvězdy, ukazující k severu, ani slunce, prozrazujícího svým západem všechny světové strany. – Snad chtěl pouze osvobodit člověka, který sem přišel radovati se ze svého pohlaví, ode všech malicherných starostí o domov, který docela určitě leží tím a tím směrem…
      Ať již má se věc tak či onak, je jisto, že starý Marcian Rumler patřil do Klubu individualistů, a náhodou, či právě proto, byl jeho předsedou.
      A jistě souvisel s individuálním tvarem tohoto sálu i podivuhodný příkaz všem návštěvníkům karnevalu. Zanechat doma všechny filigránské drobnosti, jimiž se obtěžkávají kapsy mužů a kabelky žen: osvobodit se na jeden večer od těch nesmyslně důležitých trapičů, kteří člověka zotročují, přibíjejí do země a překážejí fantazii.
      Dnešní noc ať je nocí iluze! – Žena se stane andělem a ďáblem muž!
      Čtyři zrcadla visela proti sobě v kulatém sále a byla sobě tak podobná jako hvězda hvězdě.
      Ale jedno z těch čtyř zrcadel mělo podivuhodnou, ba divotvornou vlastnost. – Bylo to zrcadlo, které se opožďovalo… Kupodivu! – Úsměv, vržený do jeho hladiny, vracel se teprve po chvilce. Někdy celá minuta uplynula, nežli jsi obdržel svůj pohyb zpět! – Byla to tvoje tvář, jež se na tebe dívala ze skla, ale byla to tvář o málo zpožděná. Tvář mladší o několik chvil.
      A nejen tvář. I tvoje vázanka v zrcadle byla o chvíli novější, a jestliže sis ji rozvázal, uzřel jsi vázanku minulosti, zaniklý, rozplynulý útvar, stále ještě dominovat na svém krku!
      Všechny věci, které se na tebe dívaly z této hladiny, lišily se od své skutečnosti jistou časovou diferencí. Za nespočetných dnů a nocí stárly stěny proti zrcadlu, a jejich odraz běžel za nimi, vzdálen o několik kroků do minulosti. – Nejpodivuhodnější ze všeho však bylo, že toto časové rozpětí mezi originálem a reflexí často velmi rozmarně a neočekávaně se měnilo, prodlužovalo se (až na čtyři minuty) nebo se krátilo, až se téměř dotýkalo současnosti.
      Stalo se někdy (tenkráte zrcadlo viselo ještě v Starém divadle), že osoba přistoupivší k němu svého obrazu vůbec se nedočkala. Děsivá prázdnota čišela z jeho hlubiny, a člověk se vzdaloval s mrazením po hřbetě, obávaje se náhlého zjevení své vlastní tváře…
      A jednou přihodilo se něco neuvěřitelného divadelnímu zřízenci Futerovi, když navečer rozsvěcel lampy ke zkoušce v prázdném sále. Zastihl prý v zrcadle tvář docela cizí, neznámou, jež si vytahovala z úst umělý chrup, a potom bezzubou, černou díru rozevřela proti zděšenému staříkovi.
      Ředitel divadla vyhodil tenkrát z kanceláře starého Futeru i s jeho zjevením, které se mu ještě třáslo v  očích i na jazyku.
      Přirozeně, že se našli lidé nejen zvědaví, ale i odborně školení, kteří toužili přijíti na kloub tomuto nadpomyslnému zrcadlu. Po celé hodiny zkoumali a zkoušeli jeho vlastnosti a s hodinkami v ruce vypočítávali vše, co se dalo vypočítat. Ťukali i rýpali do skla a chemicky rozebírali rtuťový povlak na jeho rubu. – Pozorovali je ráno i večer, pod sluncem i pod žárovkami… Olizovali je, šklebili se do něho, vyplazovali jazyky a počítali vteřiny… Ale nebylo systému, nebylo metody v tabulkách, které sestavili ze svých experimentů. Zrcadlo je překvapovalo svými výstřednímu rozmary a jako na posměch opovrhovalo všemi zákony světla i hodin i počasí.
      A jak se dostalo toto zrcadlo do Starého divadla? – Nikdo nevěděl… Kdo je stvořil? – Ramena se krčila… Bylo staré jako divadlo samo. A nebylo tradice, která by pošeptala toto tajemství nové generaci. – – Bylo objeveno docela náhodou, při rekonstrukci hlediště, když se natíraly zlatem zčernalé rámy a římsy barokních balkónů.
      Ovšem, že takové zrcadlo návštěvníky do divadla nikdy nijak nelákalo, a mnohé a mnozí počali se mu pojednou zjevně i skrytě – vyhýbat, přes veškerá útěšná ujišťování, že zrcadlo již ztrácí svoji abnormalitu, že se uzdravuje a opět běží stejnoměrně s časem, “na vteřinu!”.
      Tu pak se naskytla příležitost, našel se kupec a zrcadlo se prodalo. – Příležitost se naskytla, když byl dostavěn podzemní palác o devíti patrech – a Staré divadlo bylo zbaveno ohavné, ne-li ďábelské hříčky.
      Nyní tedy nacházíme zrcadlo v kulatém sále podzemního paláce, jedno ze čtyř, jež se sobě podobají jako hvězda hvězdě. A z úžasné návštěvy karnevalu je docela patrno, že se ho již nikdo neděsí. Lidská masa se hemží a kolotá na dně sálu. Proudí i po stěnách v osmi kotoučích, neboť je osm balkónů, dokonale zlatých prstenců, ovroubených démanty žárovek.
      Hle! – Samý ďábel a anděl! – Ani jeden svatý nepřišel, ani jedna mučednice, o dušičkách v očistci ani nemluvě…
      Anděl a ďábel!… Kružnice dna se jimi naplnila. Udeřily tóny, orchestr zajásal kdesi u stropu. – Obrovský nával… A schodiště jako vodopády chrlí sem vždy nové a nové kaskády masek. Ubývá místa, masa se zhušťuje a těsní a hněte… již není prostoru, slepily se lokty a boky… – A přece pohybuje se tato slepenina rytmicky kupředu, třese a kolébá se v kyčlích i na lýtkách jako na pružinách…
      Nejvíce a nejčastěji tančil se tibu-lama. Byla to poslední novinka ze série podivuhodných tanců s fantastickými motivy, v nichž byly stylizovány některé prvky náboženských tanců tibetských.
      Byly to tance při vší grotesknosti pohybu nadmíru primitivní; většina figur totiž tvořila se na jediném místě, což se velmi osvědčilo v tomto nabitém prostoru.
      A potom jako největší senzace na tomto karnevalu bylo ohlášeno několik čísel valčíku. – Tanec pomalu zapomenutý, jenž se doposud vyučoval v tanečních hodinách spíše z jakési sobecké úcty magistrů k historii a tradici.
      V těchto klidných, stojatých vodách “tibu-lamy” se koupal i Petr Jonáš, přilepený k průhlednému hedvábí Olgy Rumlerové. Olga Rumlerová, dceruška Marciana Rumlera, geniálního architekta a předsedy Klubu individualistů, byla modrým okem ve tváři svého otce. Jejím rozmarům se dařilo dobře ve stínu miliónů a její výstřednosti činily krásu nedosažitelnou. – Byla zlatovlasým archandělem rozmaru, kterého uctívali všichni členové klubu.
      A rozmarem její dnešní noci se stal Petr Jonáš, nejšťastnější ze všech ďáblů v tomto kulatém podsvětí.
      “Ďáble,” řekla mu při třetí promenádě u jednoho zrcadla, “není možno tančit…”
      “To je dobře, andílku!” zašeptal jí Petr, nakláněje se, jako by jí chtěl vejít do ouška. “Tak je to vymyšleno –”
      “Ze všech žen, co tu tančí, nadělal jste andělů…”
      “Oh, nemyslete – velmi jsem o tom přemýšlel… Pohlaví čertů ovšem je nesporné, naproti tomu však možno se zamyslit nad jakousi bezpohlavností, či spíše nad záhadou pohlaví bytostí andělských… Na obrazech starých mistrů podestláno je nebe oblačnými poduškami a na nich skotačí baculatí andílkové, všimla jste si? Na konci tílek vyčuhují jim neopeřené zárodky mužství s rozkošnou nevinností, jako holá ptačí písklata z růžových hnízd…
      Toto význačné signum rodu mužského však stává se problematickým pod dlouhými řízami dospělých andělů s dívčími tvářemi a zlatými vrkoči. Jejich oblá ramena, šíje, poprsí a linie boků činí je ženami… Nepodobají-li se andělé ženám, pak jistě ženy andělům! První anděl, který vyháněl Adama a Evu z ráje ohnivým mečem, přiznal barvu svého mužství, krutého a válčícího ohněm a železem… Naproti tomu však máme tu anděla, který zvěstoval Marii, dívce Páně, diskrétní poselství Ducha svatého… ten jistě byl jí podoben bílým květem stoudného panenství… Ale nejsilnějším argumentem pro ženství andělských bytostí byla mi vzpomínka na vás, Olgo, Olgo, Olgo Rumlerová!”
      “To je nesmysl! – Anděl se nikdy s ďáblem nesmíří.”
      “Jsem člověk věřící… Také lidem věřím… Ale nejvíce ze všeho – svým snům!”
      “A tento obraz, jenž tu visí na palmě, Zuzana pod sprchou – nemýlím-li se, ten sem také patří, do tohohle očistce? – Či je to jen pro orientaci v bludném kruhu?”
      “Ach, odpusťte, to je jedna z trosek mého snu… Dloužek či symbol – jak chcete… To tu visí jen pro mne…”
      “Hleďte, tohle zrcadlo prý se opožďovalo…”
      “Tohle a snad to druhé – či čtvrté… Každé zrcadlo je záhada, hluboká jako vesmír. Toliko svým okrajem umísťuje se mezi věcmi, které vidíme. Zrcadlo samo o sobě je neviditelné! Všechno možno v něm spatřit – mimo ně! – Ale jak vypadá, když se do něho nedíváme? – Co zrcadlí v pustém sále? Dvě zrcadla proti sobě? Nekonečnost! – Ale jaká záhada vězí uvnitř obrovské koule, jejíž stěny jsou slity v jediné duté zrcadlo? Oh, kdybych visel uprostřed takové koule, v ruce svíčku – myslím, že bych poznal úžasné tajemství, ovšem, nezbláznil-li bych se… Ale co je nejstrašnější… zrcadlo ve tmě…”
      “Zrcadlo ve tmě! Brrr!”
      “Vy se bojíte tmy?”
      “Oh, strašně! – Ještě více nežli blesku!”
      “Což blesk! – Každý primán ví, co je to blesk! Ale tma? – Co to je tma? – Hleďte, nové tajemství! Dvě tajemství se tu střetnou! Tma a zrcadlo! – Vaše zuby jsou bílé, když se smějete – tak! Ale teď mlčíte bez úsměvu… ve vašich ústech je tma a vaše zuby ve tmě jsou černé… Ostatně, každou noc, když stáhnete rolety a zhasnete žárovku, zčernáte celičká – i tváře – i vlasy – i dlaně… Oh, představte si, že by najednou, z ničeho nic – všechna světla zhasla! Tma! – Naprostá tma! – Co byste dělala?…”
      “Křičela bych! Strašně bych kři – – –”
      Půl slůvka upadlo a půl ho zůstalo viset na ústech…
      Stalo se – –
      Všechna světla zhasla – –
      Ne naráz, jako když pukne pojistka. Zvolna, bolestně zvolna uhasínaly elektrické girlandy, jimiž strop a stěny byly posety. Těžké hrozny lustrů zčervenaly. Všechny žárovky se náhle objevily ve své skutečné podobě, osvětlujíce toliko svůj skleněný obal a zdůrazňujíce překvapeným zrakům svoji hmotu a lidskou práci a marnost všeho.
      Hasly a hasly – až dohasly.
      Tma!
      Naprostá, neviditelná, slepá tma!
      Ztratil se sál, propadly se stěny, zmizely gardedámy. – Zhasly oči i šperky, zuby i šíje žen, zlato i brilianty, jen hmota, holá, beztvará a žhavá hmota se pohnula na dně sálu.
      Výkřiky! Hrůza, zděšení.
      Kdesi uprostřed vypukl smích, divoký, nevázaný.
      Tam tiklo to pláčem.
      Odněkud z propasti vzlétly vyplašené výkřiky matek. Hmota se zakolísala – kritický okamžik! – Příznaky paniky! Jižjiž se chystala rozžhavená lidská láva vyrazit nejbližším otvorem…
      A najednou – neviditelný orchestr zahrál medově sladkou ukolébavku valčíku. – A jako zázrakem – vařící se a klokotající hmota naráz ulehla. – Ztichla a celá se uspořádala v rytmické šumění tance… Úzkostlivé hlasy matek zapadaly do tmy bez ozvěny… Sklížená masa tiše, neviditelně kolotala na dně, celá a neporušená…
      “Oheň! Oheň! – Světlo!” křičely balkóny závistivě. A nenašla se jediná lampička, jediná krabička, jediné zbloudilé zápalky tu nebylo…
      Vysoký, konejšivý hlas řítí se od stropu, z onoho záhadného otvoru, z něhož visí lustr a který je přikryt zlatou, mřížovou puklicí.
      “Nic se nestalo! – Malá porucha v elektrárně! – Každý ať zůstane na svém místě! Jinak – katastrofa!”
      Bylo to zbytečno připomínat, aby se nikdo nepohnul. – Kdo seděl, chytil se židle, kdo stál, hledal nejbližší pevný předmět, o nějž by se opřel, aby nezůstal viset uprostřed tmy, což bylo nejstrašnější.
      Život ztuhl na promenádách balkónů, jež visely nad propastí. Schodiště se prodloužila do neznáma, stala se cizí a nekonečná. – Lidé, kteří tu uvázli, tápali a posunovali se pozvolna podél hladkých, studených desek mramorů. – Bloudili, naráželi na sebe, vydávajíce výstražné signály, omakávali se ve tvářích a opět se smršťovali s odporem, nepoznávajíce předmět doteku.
      Byla to náhlá slepota, jež probodla tmou všechny oči. Vyhasly jako žárovky! – Oh, jedna zápalka by stačila, zázračná zápalka, nejvzácnější nástroj světa, jenž by uzdravil slepotu!
      Dole, na dně propasti, se však utvořily narychlo docela jiné podmínky a zákony slepoty nežli na visutých stěnách. – Nebylo hrůzy, nebylo tápání… Takové těsné, jednomyslné společenství vzniklo v horkém kvasu těl, jež se kolébala bez reptání a rytmicky v laskavém a tichém dorozumění. – Zde nebylo výstražných signálů, nebylo srážek a smíchu a prokletí. – Nikdo nebloudil, každý poznal svoji neznámou uličku v tomto koloběhu…
      Petr Jonáš byl chycen tmou a valčíkem uprostřed parket, jimiž bylo dlážděno dno této propasti. A najednou tisíc černých i bílých myšlenek mu projelo mozkem. – A první z nich byla: Ihned! – Dokud je tma!
      Olga?! – Chtěla vykřiknout a nevykřikla! – Vůbec tady v kole nikdo nevykřikl! – Kam se poděla ňadra a boky žen? – Nedotknutelná ňadra, odklopená svrchu pro bolest očí! – Valčík jako morfium…
      “Vaše ústa!”
      “Tady! – Tady!”
      Tiše přitiskl Olgu na svoji hruď, a bylo to tak docela samozřejmé v tomto okamžiku, že zvrátila hlavu v jeho náruči. Chtěla prodloužit divokou vteřinu čekání, aby oddálila žhavý otvor černých úst, jež tušila kroužit nad svými rty…
      Konečně! Dvě stejné, neukojitelné bolesti se sešly a přikryly jedna druhou. Dvě vášně se zkřížily, našla se nahá ústa ženy a muže… Ale ve tmě ústa ženy jsou neviditelná, a proto tě pálí po celém těle.
      Není slov, jen ruce, není odpočinku, není ukojení. Krev stoupá, již nestačí ústa, polibek, který se vrací tisíckrát, zavede tě do slepé uličky… A ňadra ženy, to jsi teprve uprostřed cesty. – Oh, nejvíce dráždí bezměrná, smyslně zvědavá odevzdanost těchto ňader, klenoucích se do tmy. Bortí se pod jeho prsty, jejich tvrdost je poddajná jako spěž pod tvůrčíma rukama mistra sochaře.
      Ale nenabažíš se úst ani ňader, a ještě není konec tmy.
      A žhavé, nesnesitelné dráždidlo plačícího cella a trianglu vnuká zvířecí odvahu samci, oddělenému od své samičky hedvábím. Již není ani tmy ani melodie. Hedvábí, prokleté hedvábí zůstalo poslední překážkou lásky.
      Petr Jonáš náhle uslyšel vzdech, takový k smrti zraněný vzdech, hluboký a stonásobný, jako by vyšel najednou z křečí všech samičích hrdel. A to mu připomnělo kolektivnost všech přítomných, stejně kolotajících vášní. – A znovu prolínající trýzeň těla, trianglu a hedvábí… Nelze to již snášet.
      A v jednom z těchto závratně parných okamžiků shledal Jonáš ke svému úžasu, že není již nic mezi ním a touto ženou. – Úžase! – Kam se podělo hedvábí? – Šílený vrchol okamžiku! – Olga Rumlerová přijímá Petra Jonáše, pokorná a hluboká jako studnice na stepi, do níž spouští se okov pro několik doušků vláhy…
      Jak to skončilo – tak opět to začalo, růžovými červánky žárovek u stropu. Oh, bylo to milosrdenství světla, byl to červený signál unaveným vášním, řítícím se tmou proti sobě.
      Barva tmy oddělila se od sedmi barev světla. Hedvábí počalo bolestně rozkvétat, zapomenuté věci vykřikovaly vesele svoje stará jména. Zlato se opět stalo zlatem, brilianty přišly ke své ceně, z černé housenky stal se perleťový náhrdelník. – Elektrické krůpěje se zapalovaly a nové barvy, nové předměty vyskakovaly ze všech koutů.
      Pouze černé fraky a kožichy ďáblů a kudrny černohlavých andělů poletovaly ještě prostorem jako poslední útržky tmy. – Na stěnách šklebila se prostořeká zrcadla, a hrůza matek dohořívala v prudkých paprscích žárovek.
      A při poslední větě valčíku, která byla tak průhledná a neškodná jako pohár vody, všechna zmatená křídla andělů se napjala jako k rozletu.
      Pocuchané andělské hlavinky narychlo se formovaly citlivými dlaněmi pod primitivními hřebeny prstíků…
      Olga Rumlerová posypala si bílým pudrem tváře, rozpálené do krvava. – Všechna světla bijí jásavě a prudce, je tu jasněji nežli pod sluncem – jako by nikdy ani nebylo žádné tmy… barvy tryskají, trou se, narážejí o sebe, pohlcují se. – Valčík se rozplynul – nebylo jej více zapotřebí… V sále se uvolnilo, promenáda oddechu utvořila černobílý věnec.
      A najednou, uprostřed vzrušeného rojení a šumění slůvek a šoupavých krůčků po hladině parket, vytryskl divoký výkřik. – Všechny zraky zamířily k jednomu zrcadlu, odkud výkřik zazněl. Bylo vidět bílého andílka, jak odtud prchá zděšeně, kamsi na druhý konec sálu. A černý ďábel se chechtal před zrcadlem a jeho chechtot zněl ďábelsky.
      Všichni se hrnuli k zrcadlu. – A uviděli – ó běda! – Zrcadlo se opozdilo o několik minut!
      Ve stříbrné hladině se zlatými břehy rokokového rámce odehrávala se před jejich očima minulost… Čtyři minuty, jež se naplňovaly ve tmě, byly náhle a nemilosrdně osvětleny tisícem žárovek! – Zrcadlo je zradilo! – Bylo to blízké jako dlaň a jasné jako úplněk! – Ti, kteří to prožili ústy i rukama i celým svým tělem, jež osleplo, spatřili to nyní svýma očima.
      Mužská tvář, ponořená do žhavého trojúhelníku ňader! – Marný zápas rukou a svalů – zápas beze slov, divoký a tichý a marný… Ruce dobývají, ruce se potápějí do bílé pěny krajek – ruce se brání… Bílá křídla se mačkají pod brutálními náručemi ďáblů. Andělé, zlomeni v pasu, hlavy zvrácené nazad, kolena zakloubená do klínů… Poslední, zoufalá, vyčerpávající, něžně krutá šarvátka o samý konec lásky!
      A toto profanující, vražedně indiskrétní divadlo volným, rytmickým pohybem se neslo kupředu jako film. Rozžhavené dvojice zanikaly a opět jiné se objevovaly. A všechny se sobě podobaly vítěznými nápory ďáblů nad vzdávajícími se těly andělů.
      Celý dav se přitlačil k zrcadlu – balkóny se k němu hrnuly. Lidé vylézali na židle a na stoly, aby zahlédli alespoň jediný záblesk minulosti ze čtyř černých minut, jež se tu zpřítomňovaly před jejich očima…
      Na sklonku poslední minuty uzřel Petr Jonáš sebe… a Olgu Rumlerovou.
      “Režisér!” vykřikl kdosi a ukázal do zrcadla. Všichni ho uviděli! – Bylo to strašlivé. – Byl to nejkrutější zápas a svého druhu nejkrásnější…
      Ihned bylo patrno, že se tu utkali dva vášniví, silní a krásní jedinci. – Divoce zuřivá obrana žádala útok krutý a bezohledný. – A přece – nebylo v tom krutosti ani zoufalství, byla to jen hra, velmi důmyslná a složitá, hra dvou nádherných těl, hra lásky, daná podvědomým souhlasem a hlubokým dorozuměním…
      Krok za krokem dobýval Petr Jonáš Olgu, a všichni se zatajeným dechem zírali na tento úžasný boj!
      Petr Jonáš v prvém okamžiku sám byl překvapen, když poznal Olgu a sebe – svoje pohyby, jichž si neuvědomil, tvary a barvy zápasu, jenž se propadl do tmy a nyní se obnovuje v celé hrůze svého majestátu.
      A kvapem dozrávala poslední vteřina divadla… (Olgy dávno tu již nebylo – snad kdesi plakala v koutečku, na posledním schůdku u stropu…) – Tento posvátný okamžik, v němž svatební ložnicí se stala propast paláce pod nebesy valčíku – tento tajuplný okamžik měl býti znesvěcen – měl býti vržen do očí celému davu diváků! – Obřad lásky měl býti hozen na pranýř senzace!
      Pěsti sevřeny, stál Petr Jonáš před prokletým zrcadlem. –
      Zničit! –
      Rozbít na kousky! –
      Holýma rukama? –
      Všechny kapsy jsou prázdné…
      Tváře pálí vztekem a studem…
      A ještě není konce a není pomoci…
      A najednou ucítil ve své dlani tvrdou věc! Uchopil ji horoucně a dravě sevřel. – Ucítil – revolver! To Olga Rumlerová v pravý okamžik se vrátila (jaká to nádherná žena!).
      Třeskla rána a zrcadlo se rozsypalo. Ale k nesmírnému údivu publika nebyly to střepy. – Zrcadlo se rozsypalo v prach, ve stříbrný prášek, ve stříbrnou hromádku prachu a nic víc…
      Ovšem, že povídka vlastně již skončila s koncem zrcadla, které se opožďuje. Co bylo dále? Olga Rumlerová si vzala Petra Jonáše za muže.
      Marcian Rumler, který se také díval na jejich svatební noc klíčovou dírkou ďábelského zrcadla, usmíval se při korunním přípitku velmi vševědoucně pod svou satyrskou maskou tvrdošíjného individualisty.
      “Je to žena velmi individuální,” prozradil s jasnou sebelichotkou, jako by chtěl říci: Je po mně!
      A Olga Rumlerová za jedné zázračné noci se rozštěpila ve dvě bytosti: matku a dítě. – Růžový andílek, který se objevil na světě z ničeho nic, byl zaset a vzklíčil uprostřed tmy, při zoufalých výkřicích šedivých matek a gardedám, za němého svědectví černých zrcadel a v horké, nelidské tlačenici, kolébající se rytmem valčíku a lásky…

(1927)