Jednání I.
 
      […]
       
      Zdenka: (obejme ho) Opravdu – jsem s tebou tak šťastna, Gábo. Mám tě čím dále tím více ráda! Zdá se to nemožné – protože tak vysoká láska už výše nemůže vyrůstat – a přece roste – můj Bože – roste každý den o kus! A co ty, Gábo – máš ty mne také ještě trošičku rád?
      Evan: Tolik, že ani více už nemohu. Moje láska k tobě neroste, spíše se obnovuje. Loučí se s tebou, když usínám, a každým ránem znovu se rodí – veliká jako ta včerejší.
      Zdenka: Od probuzení do usnutí myslím jen na tebe. Když odejdeš – stýská se mi, nemám stání a všechny mé myšlenky směřují jen k tvému návratu. Já vím, že ti někdy moc překážím. Pracuješ a já se přijdu s tebou mazlit. Máš třeba nápad, hledáš místečko, kam by ses uchýlil – a já tě přepadnu se svou náručí. Najdu si vždy nějakou záminku – vím, už jsi mohl stvořit mnoho, mnoho krásných věcí, nebýt mne –
      Evan: Ty jsi mou nejkrásnější básní. Co bych mohl ještě lepšího stvořit, když mám tebe?
      Zdenka: (zesmutní) Tolik jsem věřila, že tě naše láska bude inspirovat –
      Evan: Vždyť opravdu – je tomu tak! – Ale pro koho bych psal? To nejkrásnější, co dovedu říci, říkám přímo tobě mezi polibky a šeptám ti to do vlasů a do dlaní, moje ženuško sladká, nejsladší mezi ženami –
      Zdenka: Už jsi mi dlouho nic nečetl –
      Evan: (v rozpacích) Zkouším to – nejde to. Všechno roztrhám. Oheň si to přečte.
      Zdenka: Už tolik let uběhlo od tvé poslední knížky. Kdy zas něco vydáš?
      Evan: Vydal jsem přece loni –
      Zdenka: Já vím. – Jedinou knížečku od doby květnové revoluce, takové paběrky – a pak už nic – Nebudu už k tobě chodit! Přestanou ty naše věčné líbánky! Gábo! Musíš zase pracovat!
      Evan: Ty blázínku! Jsem tak šťasten s tebou, tak plný, tak slavný, všechno se splnilo, k čemu se nesly moje verše –
      Zdenka: Ne, ne! To by bylo strašné! Copak se ze štěstí nemůže zrodit báseň?
      Evan: Líp se rodí z bolesti.
      Zdenka: Nic lehčího! Snesu ti tolik bolesti, až budeš křičet a dupat –
      Evan: Ne, děťátko, nežertuj, nechej dále svítit naše sluníčko!
      Zdenka: A možná, kdyby tě ty dveře tady nerušily – ty ustavičné půtky za stěnou –
      Evan: Ne, Zdenko, to není to. I kdyby mlčely jako deska na hrobě –. Ostatně, vždyť hledám nový byt.
      Zdenka: Je mi i tady s tebou dobře – ale těch dveří se bojím. Jsou záludné. Stále mi připadá, že za nimi někdo naslouchá…
      Evan: Snad ne Hanuš? Či dokonce paní Hanušová –
      Zdenka: A ty jsi možná rád, když slyšíš její volání o pomoc – Může ihned přiběhnout pod tvůj štít –
      Evan: Už mi to nevyčítej.
      Zdenka: Musíš pracovat, Gábo!
      Evan: Ano.
      Zdenka: Měl jsi úspěchy, jméno, skoro slávu – a teď mlčíš… I oni mlčí.
      Evan: Budu zase psát, Zdenko, jen strpení –
      Zdenka: Tolik básníků se najednou vyrojilo – tolik jmen, tolik úspěchů, jen kolem tvého domu je ticho – nic neslyšet od tebe ani o tobě – jako by už dávno zemřel básník Evan – či jako by ho vůbec nikdy nebylo – –
      Evan: A co moje dílo? – – Teď je řada na mladých – ať ukážou, co dokážou!
      Zdenka: Ale oni opravdu už mnoho dovedou, Evane! A je jich tolik, a pořád noví a noví se hlásí ke slovu!
      Evan: Nu, sama to vidíš! Je nás příliš mnoho – veliká nabídka, malá poptávka – ceny jdou dolů – –
      Zdenka: Co to říkáš, Evane? Tak jsi ještě nikdy nemluvil – –
      Evan: A co kdybych už vůbec nic nenapsal? Mám snad už jakési právo se ohlížet za sebe, na svou sklizeň, za třicet let života – nežil jsem nadarmo – či ano? A pak – myslíš, že by byl větší Bezruč anebo Toman, kdyby toho byli napsali tolik, co Vrchlický? A byl by menší Vrchlický, kdyby byl napsal jen polovinu, jen desetinu svého díla?
      Zdenka: Ne, ne, tak nesmíš soudit, Evane! Tenkrát – to byla idyla! – Ale dnes! – Což opravdu nemáš co říci k dnešku? Jsme na přelomu dějin, bůhví, co v sobě nesou zítřky, jaká překvapení, jaké zvraty! Právě dnes potřebuje národ básníky, jako lékaře, kteří přikládají ucho k horečnému tepu této doby, jako věštce, kteří vidí daleko kupředu a naslouchají tajemným šelestům budoucnosti.
      Evan: (náhle se vzchopí a rozčileně otevře zásuvku. Vytáhne rukopis) Nuže, co mám psát? Jak dlouho se to tu už válí? Přiznám se, chtěl jsem tě překvapit – Rok už hledám nakladatele – a nikdo nestojí o moje verše. Vyšel jsem z módy – jako dámský klobouk. A ta poslední knížka, porevoluční – jaký úspěch, jaké hymny kritik! – a kolik lidí si ji koupilo? Sedmnáct! Z desíti miliónů lidí téhož jazyka – říkám ti – sedmnáct si koupilo tu knížku! Natisklo se jí tři sta kusů. Něco jsem rozdal. Tak si to vypočítej. Přes dvě stě exemplářů válí se kdesi ve skladišti v hodnotě balicího papíru. Můžeš se pak divit nakladatelům, že tě se vší chválou a slávou posílají s básněmi ke všem čertům?
      Zdenka: A toho jsi se zalek’?
      Evan: Pro koho mám psát? Řekni, pro koho? Moje verše – komu co dají, koho učiní šťastnějším, komu pomohou? Kdyby nebyly napsány, nic se na světě nezmění, nikdo se po nich nezeptá – jsou – a je to stejné, jako by nebyly. Vždyť je to zoufalá bilance! – Tak řekni – pro koho mám psát?
      Zdenka: Pro mne, miláčku! Co ti na kom záleží? Piš pro mne a pro sebe. Budu-li tě já sama číst – copak ti to nestačí?
      Evan: Nač tedy potřebuji tužky a papíru, k čemu to tisknout, mohu-li básnit v tvé náruči, z duše přímo do ouška? Ze srdce do srdce?
      Zdenka: (se odvrátí) Proč nevydáš zase knížku jako bibliofilii?
      Evan: I to jsem už zkoušel, miláčku! – Nemluv už o tom. Říkám ti – je to práce neužitečná, zbytečná. Nikdo o to nestojí.
      Zdenka: Myslila jsem – když přijde chvilka inspirace, básník, skutečný básník musí tvořit právě tak, jako hladový jíst. – Přestaneš být básníkem proto, že tě nakladatelé nevydávají? Přestaneš tvořit krásu proto, že se nežádá? Což lidé o tom rozhodují, kolik má být na světě krásy? Vzdáváš se při prvém neúspěchu. Zdá se mi, že jsi ještě málo bojoval, schází ti mladistvý elán do boje…
      Evan: (hladí si šediny na spáncích) Mladistvý elán… To je, jako kdybych si chtěl barvit vlasy… Možná, že ti připadám už starý –
      Zdenka: Staroušku, staroušku, není libo bačkory a fajfku? Před chvílí jsi tady šrouboval Hanuše –
      Evan: Budu starý – a ty pořád ještě zůstaneš mladičká –
      Zdenka: O tom mi nemluv! Záleží na tobě, kdy budeš chtít zestárnout. – Ale já tě budu stejně milovat. Tvoji duši, tvoje dílo a i tvoje vrásečky budou dobré – to už teď je vidět – a ostatně – to je ještě tak daleko, tak hrozně daleko! (Mezi polibky) Když jsi napsal: “Čekám na tebe” – copak jsem nepřišla?
      Dveře vlevo se otevírají. Objeví se Miloš, ve svetru a pumpkách. Nezpozorují ho.
      Miloš: (poťouchle) Pardon – nebudu vyrušovat –
      Zdenka: (rychle vstane a upravuje si vlasy. S úsměvem) Nic se nestalo –
      Evan: Jak to, že jsi doma? (Podívá se na hodinky) Máš být už hodinu ve škole.
      Miloš: Máme prázdno. Celá klasa praskla.
      Evan: Co to žvaníš?
      Miloš: Na mou duši. Septima a kus oktávy. Od podlahy až ke stropu. Dnes tam studujou zedníci. (Mne si ruce) Bouda padá! To je fajn!
      Zdenka: (usměje se na Evana a odchází dveřmi vlevo.) Tak se tu bav se synem.
      Evan: Kdy zas máte školu?
      Miloš: Až od pondělka. – Tatínku, já bych tě o něco požádal –
      Evan: O peníze, ne? Jiného nedovedeš!
      Miloš: Tatínku, prosím tě, dej mi dvacet korun. Chtěl bych jít zítra na Mikulku.
      Evan: Kdo je to?
      Miloš: (s naivním údivem) Opravdu, tatínku, ty nevíš, kdo je to Mikuláš Brada?
      Evan: Jak bych to mohl vědět?
      Miloš: Ale božínku, to je přece náš boxerský zázrak, zítra bude bojovat o šampionát Evropy! Vždyť jsou toho plné noviny!
      Evan: Nezajímám se o váš sport!
      Miloš: No jó – ty – samá kultura! (Opovržlivě se rozhlédne.) Koupeš se tu v knihách!
      Evan: Tobě by taková lázeň neškodila. Aspoň do svých učebnic by ses měl trochu ponořit. Teď bude někdy konference – jakpak ti dopadne?
      Miloš: Myslím, že dobře. – Ale češtinář si na mě zalez’.
      Evan: Právě češtinář! Není to, mírně řečeno – zahanbující pro tebe? Máš tu celou knihovnu k dispozici –
      Miloš: Právě proto – tolik knih! Přepadá mě pocit marnosti, jen když se podívám na jejich hřbety. Připomíná mi to našeho kantora Pámbíčka – tak asi to vypadá v jeho mozku – brrr!
      Evan: Miloši, hochu starý, co z tebe bude?
      Miloš: Jistě ne profesor – ani básník. Ty ses, tatínku, ani nikdy nepokoušel vzbudit pro to můj interes, nikdy jsi mne s tím netýral – a to ti vždycky budu přičítat k dobru.
      Evan: Jsi po mamince –
      Miloš: To se ví. První maminka – ta tvoje básničky přímo nenáviděla.
      Evan: (pro sebe) Snad proto jsem tenkrát tvořil tak vášnivě –
      Miloš: A tahle druhá – básnická maminka – přišla už pozdě. Syn básníkův, jako sekundán, měl už svůj manšaft, dával góly a trampoval. – Lituješ toho, tatínku, že jsem takový, jaký jsem?
      Evan: Je mi jen líto, že jsi tak sobecky povrchní. Kultura těla zamáčkla ti duši. Tvoje myšlenky nevzlétnou výše nežli kopací míč nad ohradu hřiště. Krása a nadšení už vyšly z módy. Co tě vlastně nadchne? Rekordy síly a rychlosti, údery do čelistí, góly, více gólů! – My jsme se v mládí opíjeli Máchou, Sovou, Březinou – samotáři pod svými lampičkami. Vy, pod koulemi lamp v arénách a stadiónech šílíte, řičíte a uctíváte nové božstvo šampiónů. Místo jiskření myšlenek – jiskry mezi očima pod údery boxerských rukavic!
      Miloš: Ano, taková jest radost mladých a zdravých mužů! – Trochus mne naštval, tatínku. Řeknu ti tedy, co si o tobě myslím: Mezi námi řečeno, pokládám to tvoje básnění za věc velmi žertovnou a – odpusť – jaksi nedůstojnou moderního muže. Když mne v gymplu někdo podezírá, že skládám ty tvé básně, a plete si mne s tebou, červenám se jako kat. A stejně je mi všelijak, když musím kápnout, že to můj rodný otec básní. Co jsem už pro tebe vytrpěl! Kolik uštěpačných narážek musím vyslechnout ve třídě i ve svém klubu!
      Evan: (hořce, ironicky) Ty tedy trpíš, chudáčku? A já jsem se pyšnil, že svému potomstvu zanechám dobré jméno, o něž se bude opírat jako pastýř o svoji hůl! Dnes vidím, že bych se byl svému synáčkovi lépe zavděčil, kdybych své jméno zakuklil do neprůhledného pseudonymu, aby se za mne nemusil stydět –
      Miloš: Nu, neber to tak tragicky, tatínku. Nechtěl jsem to říci tak naplno, ale tys mne vyprovokoval svou absolutní negací sportu. Být slavným – k tomu dnes už není potřebí v potu tváři se mořit pod literární lampičkou, kouřit a pít černý kafe, pobíhat z kouta do kouta a rvát si vlasy. – Kdyby tě to jen trochu zajímalo, jen trošičku – dočetl by ses například, tatínku, i o mně v novinách. Ovšem, ve sportovní   rubrice!  Je  tam  zpráva  o  vítězství  F. K. Meteoru proti Admiře  – čtyři : nula. Počkej, já ti to přečtu (Vytáhne pohotově noviny, rozevře a čte):

      Nuže, tatínku, Sáva – to jsem já. Chápeš, proč se nechci jmenovat Miloš Evan! Ale tisíce lidí už o mně čtou a vyslovují jméno “Sáva” s obdivem.
      Evan: (starostlivě, bez ironie) Jen dej pozor, ať ti někdo nepřerazí nohu.
      Miloš: Božínku, jak seš prozaickej, tatínku! Kdyby se Mikuláš Brada bál, že mu Vittorio vyrazí zuby, neměl by dneska ani jméno, ani prachy. To je riziko slávy. – A kdybys viděl fotbal v jeho klasické formě, tak, jak my ho provozujeme, ani bys nikdy takovou hloupost neřekl.
      Evan: Nu, stvořil sis království svoje, kraluj si v něm, jak dovedeš! Víš, že ti nebráním. Sám se z toho těším, když ti mohu udělat radost – a tak mne alespoň nezarmucuj.
      Miloš: Čímpak tě zarmucuju, tatínku?
      Evan: Přijde-li na tebe stížnost, že tě profesor přistihl při latině, s detektivkou pod lavicí –
      Miloš: Ale to vlastně nebyla detektivka, tatínku! To bylo dobrodružství doktora Orfana! Vždyť to četla pod lavicí celá kláda – a chtěl jsem to mít za půl hodiny v sobě. Můžu já za to, že ji kantor zachytil, právě když byla u mne?
      Evan: Hm, tak ty také čteš! A doktora Orfana!
      Miloš: Ty ho znáš? Pane, to není limonáda ani kafe. Ten se cucá jako větrový bonbón, když do sebe vdechneš, cítíš vítr. –
      Evan: (opakuje zamyšleně) – vítr –. (Podívá se na hodinky) Proboha, už je půla – musím jít.
      Miloš: (zastoupí mu cestu) Nezlob se, tatínku, víš – víš –
      Evan: Já vím – dvacet korun. Tak pojď. – (Odchází dveřmi vlevo, Miloš za ním.)
       
      […]
 
      Vyjdou  dveřmi  v  pozadí  a   zavřou  za  sebou.  Pak  se  ozve  prudké zazvonění ve vedlejší místnosti. Zdenka se objeví ve dveřích vpravo a pomalu jde otevřít. Vejde nejdříve Koliandr a pak Brada.
      Zdenka: Pánové si přejí?
      Koliandr: (obřadně se klaní) Milostivá paní – dovoluji si vám představit především nastávajícího mistra Evropy ve váze polotěžké, Mikuláše Bradu. Já jsem jeho manažer, Lukáš Koliandr.
      Zdenka: (přemáhá bolest, jak jí Brada tiskne prsty. Pak podává ruku Koliandrovi) Jaká vzácná návštěva!
      Koliandr: (chrlí ze sebe) Milostivá paní, naše záležitost týká se vlastně mistra Gabriela Evana.
      Zdenka: Lituji, před malou chvílí odešel. Snad bych mohla zvědět – prosím, usedněte, pánové –
      Koliandr: (usedá) Dovolíme si vám tedy tlumočiti své přání. Snad, na první pohled, se vám bude zdáti podivuhodným, ale až vám všechno vysvětlím, zajisté uznáte, že děláme dobrou věc, která prospěje oběma stranám –
      Zdenka: (nedůvěřivě prohlíží si oba) Jsem zvědava – opravdu, jsem příjemně zvědava –
      Koliandr: Můj svěřenec, Mikuláš Brada, od zítřka mistr Evropy a kandidát na titul mistra světa ve váze polotěžké – ujišťuji vás – už nepotřebuje více slávy. Má jí tolik, že v ní plave jako ryba v moři. Za své úspěchy děkuje v prvé řadě svému boxerskému géniu, ale při dnešní konkurenci slavných lidí byl by ušlapán, zadušen, překřičen. Proto mu šlapu cestičku, proto vrhám reflektor před každý jeho krůček. On je dítě, veliké dítě. Neví, že sláva a peníze jsou synonyma, vulgárně řečeno, v jednom pytli. Ale vás to, milostivá – snad nezajímá –
      Zdenka: Naopak – velmi zajímá. Pokračujte!
      Koliandr: Jsou-li géniové ducha, je Mikuláš Brada génius těla. Jeho jméno jde světem, evropské žurnály přinášejí jeho fotografie, karikatury, anekdoty a úryvky z jeho života. Během jednoho roku stal se z bezejmenné lidské kapičky “stohlavým cyklónem” Evropy. Jeho triumfální odchody z arény mohou mu závidět i králové i prezidenti. – (zamlčí se)
      Zdenka: Promiňte – stále ještě nechápu, co vlastně –
      Koliandr: Ano, abychom přišli k věci. – Jeho popularita je – abych tak řekl, příliš obecná, křiklavá, materialistická – rozumíte mi? Není v tom duch, schází tomu vzlet, chtěl bych méně křiku a více vznešenosti, méně davového fanatismu a více duchových hodnot, místo proletářského řevu – tichá, hrdinská modlitba. Jistě mi už rozumíte, madame. Takového chlapíka musí si konečně povšimnout i naši spisovatelé, básníci, sochaři, komponisti – lidé pera. Proto jsem přišel k mistru Evanovi! Chci ho požádat jménem svého svěřence o napsání básně, která by oslavovala jeho vítězný pochod k nejvyšším metám, k šampionátu světa.
      Zdenka: Ach ták! Nyní jsem konečně porozuměla! Evan má napsati báseň na pana Bradu?
      Koliandr: (nadšeně) Tak jest! Vybral jsem k tomu úkolu mistra Evana. Jeho jméno je zárukou, že to bude krásná báseň! Jistě si jí povšimnou i umělecké kruhy, i když doposud ignorují tento mužný sport.
      Zdenka: Tedy báseň k dělání reklamy?
      Koliandr: (pohorší se) Bůh chraň, milostivá! To je omyl! To jste mi ráčila neporozumět! Myslím oslavnou, hrdinskou báseň, ódu či hymnu, opěvující udatnost, sílu, krásu těla při práci v  ringu – nu, myslím, že nemusím radit básníkovi, ten si už bude vědět rady.
      Zdenka: A dovolte – z jakého důvodu? Proč by měl tu báseň na vašeho boxera napsat?
      Koliandr: (překvapeně) Jak to – proč? Copak jsem to jasně neřekl? (Náhle, jako by porozuměl) Ach ták!, madame, otázku finanční chtěl jsem projednat přímo s vaším panem chotěm. Samozřejmě že to nechceme zdarma. Ujišťuji vás, umím ocenit službu, kterou Gabriel Evan pro nás svým perem vykoná. Přistoupím v mezích své kompetence na každou výši, ovšem, v oblasti dobré vůle a zdravého rozumu. –
      Zdenka: Tak přece jen reklamní báseň, za kterou se dobře zaplatí!
      Koliandr: Honorář za báseň! Co je na tom zlého? Jestli mistr Evan velkomyslně odmítne peníz, snad se alespoň neurazí nějakým darem za službu. Jde jen o tu formu, aby byla mistru Evanovi přijatelná – a byli bychom vděčni za radu, milostivá –
      Brada: Madame, musím vám teda říct, co se mne tejče, já sám vo tu báseň nestojím. Už mně to leze z krku, furt číst vo sobě – (dívá se na ni nadšeně) – a jestli sem přišel k vám, pak to jistě není kvůli tý básni –
      Koliandr: (k Bradovi potichu) Ty mlč! Proboha mlč! (K Zdence) Totiž opravdu, iniciativa vyšla ode mne, on sám by pro sebe prstem nehnul. Nechápe, že jedna taková báseň od našeho nejlepšího poety vynese ho výše nežli ramena celé armády fanoušků.
      Zdenka: Pánové, nehněvejte se na mne – ale myslím, že vám Evan nebude moci vyhovět.
      Koliandr: Vy myslíte –
      Zdenka: Má teď tolik jiné práce –
      Koliandr: Práce? Kupodivu! A já se domníval právě naopak! –
      Zdenka: (dotčeně) Co jste se domníval? Dopovězte to!
      Koliandr: Totiž – totiž –
      Zdenka: (vyprovokována) A možná, že máte pravdu! Nic nedělá – a přece vás odmítne –
      Koliandr: Že odmítne? A proč?
      Zdenka: To je těžko říci. – Bude asi lépe, když ony důvody vyslechnete přímo z úst mého muže.
      Koliandr: Jaké jsou to důvody? Nemohla byste nám, milostivá paní, laskavě alespoň jeden naznačit?
      Zdenka: Můj muž nepíše příležitostné básně.
      Koliandr: (konečně pochopí. Chladně) Tento důvod nám postačí dokonale, ujišťuji vás, madame. Jestliže jsme pomyslili, byť jen na moment, na pana Evana – tu ovšem jsme netušili, kdo hlídá vchod do jeho svatyně –
      Zdenka: Myslíte-li na saň anebo na draka, pak jste poněkud rozčilen, ale odpouštím vám to ihned, abyste mohl odejít jako gentleman, který už za dveřmi bude litovat, že se poněkud unáhlil –
      Brada: Kašlu na vaše básničky! Nejsem zvyklej někoho se doprošovat!
      Koliandr: (dopálen) Ty, Mikuláši, mlč! – Madame, vkládáte mi do úst slova, na která jsem, přisámbůh, ani nepomyslil! Proto odejdu odtud s klidným svědomím, leda snad obtěžkán novou zkušeností příliš svědomitého manažera. Litovat? Ne! Jméno Mikuláše Brady poroste i bez básničky od pana Evana a litovat bude možná někdo druhý –
      Zdenka: Nehněvejte se, pánové, vždyť jste chtěli slyšet –
      Brada:Ale kruci, dyť já se vůbec nehněvám. Dobře ti tak, Lukáši! A já ti furt říkal: Poďme domů!
      Koliandr: Ty ovšem nikdy nepochopíš, jaké oběti přináším tvému boxerskému pámbíčkovi. Paní Evanová – my se vám poroučíme. Promiňte, že jsme vás obtěžovali. Rukulíbám.
      Zdenka: Vy zas mi odpusťte mou upřímnost. Řeknu vám pravdu – i kdybych se přimlouvala u svého muže, nebude to nic platné.
      Koliandr: Neračte se obtěžovat, ta věc je už odbyta.
      Brada: Madame, mám velkou sílu!
      Zdenka: (se usměje) Jistě?
      Brada: (skrčí paži) Tady, pod rukávem, šáhněte si!
      Zdenka: Děkuji, věřím vám.
      Koliandr: (táhne Bradu ven) Pojď, nebudem zdržovat.
      Brada: (ve dveřích) Přijďte se na mě zejtra podívat.
      Zdenka: (kyne mu) S Bohem, s Bohem –
      Koliandr: (vystrčí Bradu. Dveře zapadnou.)
       
      […]
       
      Zdenka: Gábo – ty píšeš, ty něco píšeš – a tajíš to přede mnou!
      Evan: Nu, časem se něco pokouším napsat, ale to nemá význam.
      Zdenka: A co děláš v noci?
      Evan: Jak to: v noci? Vždyť víš –
      Zdenka: Vždyť vím! Místo abys ležel, tak si tu svítíš a pracuješ.
      Evan: Ano, nemohu často usnout. Sednu si tady a kouřím a přemítám. No a někdy se pokouším zas něco stvořit.
      Zdenka: A proč se zamykáš?
      Evan: Ty jsi zkoušela otevřít?
      Zdenka: Ano, chtěla jsem k tobě po špičkách, překvapit tě – a bylo zamčeno.
      Evan: Opravdu – zamykám se. Snad proto, abych měl dojem absolutní samoty. Odloučení od celého světa, iluzi poustevny – abych se tak aspoň mechanicky odpoutal od tebe. Myslím si, bláhový: zamknu na klíč a uprchnu svému štěstí. Mozek si uvolním, naberu jiných dojmů, budu myslit na jiné věci než na tebe.
      Zdenka: Ne, to jen tak říkáš! Pracuješ na něčem, řekni pravdu!
      Evan: Nuže, ano. Řeknu ti to tedy! – Píši román!
      Zdenka: (radostně) Cože? Ty píšeš román? (Zarazí se.) Ale – proč to přede mnou tajíš? Místo, abys mi dovolil radovat se s tebou, že konečně, konečně –
      Evan: Ještě je předčasné radovat se. Zatím se s tím jenom potýkám. Píšu v úzkostech, potácím se mezi radostí a zoufalstvím –
      Zdenka:  Ano, ano, to je tvůrčí práce   …  píšeš něco velikého, něco úžasného … pero lítá po papíře – vím, že píšeš strašně rychle – (Evan se podezíravě na ni podívá.) Ale – Evane, přece jen jsi mi to měl říci!
      Evan: Sám ještě nevím, co z toho bude –
      Za stěnou, od Hanušů, zase slyšet hluk a křik.
      Zdenka: Hanuš zase řádí…
      Evan: Už to nebude dlouho trvat. Jen strpení!
      Za stěnou opět slyšet bouchání.
      Zdenka: A hlavně tyhle dveře mě už nebudou mučit. Začneme tam znovu! Už se tak těším, miláčku!
      Evan: Všichni tam budeme pracovat – i ty i já – i Miloš.
      Zdenka: Miloš! Zapomněla jsem ti vyřídit – z gymnázia poslali cenzuru – Miloš propadl z češtiny.
      Evan: Cože? Není možná! Ukaž! (Zdenka mu podá dopis. Evan jej přeletí očima, pak jej odloží. Zdrceně) Lajdák!
      Zdenka: Jsi na něj slabý. Neumíš mu poručit.
      Evan: To matka ho tak vychovala. Věčně ho štvala proti mně.
      Zdenka: Není to i tvoje vina? Proč jsi se nesnažil získat ho pro sebe? Utkat se o syna! Prát se o něj! Urvat jí ho!
      Evan: Běda! Tenkrát jsem jenom básnil Zamykal jsem se před světem i před synem –
      Zdenka: Co bylo, to tam! Důležitější je, jaký je dnes a co se dá ještě zachránit.
      Evan: Příliš jsem mu důvěřoval. Rozmlouval jsem s ním jako s mladým mužem, který si už kolem sebe stvořil vlastní svět. Chtěl jsem ho pochopit jako jednu buňku nové generace. V jeho slovech bylo vždy takové mladistvé, obrazoborecké nadšení, maně dával jsem za pravdu jeho mládí. Ano, lhal a často samou lží se prosekává ke svým kamarádům, ale byly to drobné lži, a v podstatě tytéž jako kdysi naše. A dnes se mi za celou důvěru takhle odměnil! (Chce se rozčilit, ale neumí.) Žádný fotbal! Žádný tramping! Doma budeš! Zamknu! (Náhle změkne) Ale, Zdenko, vždyť on, vždyť on vlastně je doma po celé večery – vždyť se učí –
      Zdenka: To jsem ti právě chtěla říci, Gábo – on se totiž doma neučí. Ty na něho nedohlédneš – ale já vím –
      Evan: Co tedy dělá?
      Zdenka: Čte. I v posteli! Vždy ho tak přepadnu. Před sebou latinu, a pod polštářem –
      Evan: Co?
      Zdenka: “Hadí prsten”, “Mluvící pes”, “Atom pomsty” a takové staré škváry – a pak – něco nového. Objevil se jakýsi doktor Orfan.
      Evan: Ano – o tom vím –
      Zdenka: Takové krváky a detektivky vštěpují do mladých srdcí jen drzost a odvahu k lajdáctví, vzpouru proti lidské společnosti a jakési hrdinství k zločinu.
      Evan: Ty myslíš – doktor Orfan že vštěpuje? Zdenko, ty jsi četla “Dobrodružství doktora Orfana”?
      Zdenka: Nečtu takový brak – mohu si myslet, co tam je. (Zarazí se.) A počkej, bylo by vlastně spravedlivé, abych si to přečetla.
      Evan: Raději ne, Zdenko, nečti.
      Zdenka: (překvapeně) A proč?
      Evan: Ty čistá – nechci, aby ses poskvrňovala.
      Zdenka: Špína se snadno smyje. Chci se jen poučit. (Zazní zvonek. Zdenka jde otevřít.)
      Štěpánek: (pod paží aktovku, klaní se) Rukulíbám! Poklona uctivá.
      Evan: (s rozpačitou rychlostí) Ach, to je pan Štěpánek! Posaďte se, pane kolego. Dovolíš, Zdenko?
      Zdenka: Prosím, prosím, jen se neračte vyrušovat.
      Evan: Budeme brzy hotovi. (Když za ní dveře zapadnou) Pane nakladateli! Řekl jsem vám přece, abyste ke mně do bytu nechodil!
      Štěpánek: Neodvážil bych se, mistře, ale dnes – dnes výjimečně – nesu vám vítězství – (přehrabuje se v aktovce) tady, tady čtěte, prosím! (Vytáhne arch papíru.)
      Evan: Co je to?
      Štěpánek: To je návrh smlouvy na překlad do angličtiny.
      Evan: (čte) Kupodivu, kupodivu –
      Štěpánek: (mne si ruce) V Paříži vychází “Atom pomsty” ve druhém vydání. Zajímá se Amerika – a já to – hehe – vydávám potřetí. Jde to na dračku!
      Evan: Nu, dělejte s tím, co umíte.
      Štěpánek: Jakže, vy se neradujete? Mistře! Agentura Hardiova spolkla vašeho Orfana jako aspirin a chystá mu barnumskou reklamu! Mistře Evane! Nastavte klobouk! Pohrnou se vám do něj libry i dolary – dovolte, ať obejmu štěstí v lidské podobě – (chce ho obejmout)
      Evan: (zachmuřeně) Pane nakladateli, ruku na srdce! Vždyť i vy jste vydával kdysi knihovnu dobrých autorů! I jednu moji knížku jste vytiskl. Pane nakladateli – není vám někdy úzko z toho, co teď děláte? Máte přece lepší minulost – jako já.
      Štěpánek: Ani mi na to nevzpomínejte! Pane, to byl kapitál, který jsem prošustroval na mladých autorech! Víte, jak mi bylo po těle po tom konkursu! Mladých autorů na kila, pyramidy veršů, plný krám – a prázdná kapsa! Vaše verše, mistře, střelil jsem jednomu cukráři na dělání kornoutů. – Dneska byl bych žebrákem, kdyby nepřišel Orfan v nejkritičtější chvíli! Mistře! Nikdy vám toho nezapomenu! Zachránil jste mne!
      Evan: Dobrá, dobrá – my dva jsme se zachránili. Ale za jakou cenu? Navzájem jsme se zaprodali – vy mně a já vám. Vyrábím brak – a vy to prodáváte. Lekturu pro kulturní indiány, do vlaku a do postele – a pak – pro naši zlatou mládež – místo živé vody poezie pašovat jim kulturní kořalku!
      Štěpánek: Co to povídáte, Jakube Orfane? Jste to vy? Autor “Atomu pomsty” – anebo postní kazatel a moralista se žlučovými kamínky? Vymyslil jste román budoucnosti, detektivku atomického věku, a všechny ty vaše extravagance a kouzla v laboratoři mají přece vědecký podklad! Že je tam zamícháno trochu jedu a krve a vášně? Pokud bude člověk z krve, krev poteče, i kdyby lidem narostla křídla – – u všech kozlů, nebudu přece chránit Jakuba Orfana před jeho autorem!
      Evan: Pane nakladateli, musím vám něco říci – již posledně jsem vám to naznačil, ale vy jste to snad ráčil přeslechnout: Nyní jsem se však rozhodl definitivně: Dopsal jsem!
      Štěpánek: Cože? Co – že?
      Evan: Nenamáhejte se mě přemluvit. Je to marné – mé rozhodnutí je definitivní.
      Štěpánek: Ale ano – promiňte – to je šílenství! Teď, když jméno Jakuba Orfana je vyřčeno, je uděláno – utéci od toho! Ale ne! Vy žertujete, mistře – – – hehehe – to se vám povedlo!
      Evan: Abychom to skončili, pane nakladateli. Před lety potřeboval jsem peníze – a tehdy odnesl jsem vám tajně první svou detektivku –
      Štěpánek: “Smrt rozhlasem” –
      Evan: Na tom nezáleží. Věc měla úspěch, a tak následoval druhá a další – a pak ta poslední, v níž Jakub Orfan umírá.
      Štěpánek: Ano, ano, úžasně duchaplné –
      Evan: Zaplatil jste mi dobře – a ještě lépe pamatoval jste na sebe (Štěpánek sebou trhne) – což vám nevytýkám. Mám peníze, jichž jsem potřeboval. Řekněte – byl to dobrý kšeft – a rozejděme se po dobrém.
      Štěpánek: Ale proč, proč u všech ďáblů jste se tak rozhodl?
      Evan: Promiňte, že vám to neřeknu. Je to má čistě soukromá záležitost.
      Štěpánek: Jak si přejete. Já se podle toho zařídím. A doufám, že mi už teď nebudete bránit, abych prozradil veřejnosti vaše jméno –
      Evan: (prudce) Nesmíte! Naše smlouva vás zavazuje k mlčení.
      Štěpánek: (výhrůžně) Pardon! Smlouvu vám teď mohu hodit pod nohy, kdybych chtěl – a ani kočka nezamňoukne! Je to teď pro mne, mistře, levá rukavička, pěkná, bez dírky – ale jen na jednu ruku, hehe. Přesto budu i nadále mlčet. Z vděčnosti. Ale netušíte, jak je to mlčení těžké. Kolik zvědavých nosů kroužilo už kolem Jakuba Orfana, všelijakých, literárních i amatérských, špičatých i chlupatých – a kolikrát jsem se zapotil! Dostanu se do pekel za všechny ty lži, kterými jsem zadrátoval vaše tajemství.
      Evan: Jsem vám za to vděčen, pane nakladateli.
      Štěpánek: Básník Slavík – ten Artuš – co se mne natrápí! Přímo pláče zvědavostí a slibuje zdarma třicetiřádkovou báseň na oslavu Jakuba Orfana, když mu to řeknu. A neřeknu-li, zahubí mne pekelným strojem.
      Evan: Pana Slavíka opravdu nechápu –
      Štěpánek: Jak to? Když básník, tak slavík, říkám já. Pochopil ducha doby. Pochopil a zbohatl. Chytrost vždycky vítězí. Chytráci bohatnou a hlupáci chudnou. I vás jsem, mistře, počítal mezi ty chytré. Pochopil jste včas, že básníci vyhynou, jako drožkáři vyhynuli. Poezie se nenosí a ti tvrdošíjní poeti, kterým nikdo nerozumí a které nikdo nečte, jen potvrzují pravidlo. Nakonec budou si vydávat své sešitky vlastním nákladem a rozdávat svým známým jako prezent.
      Evan: V tom je mnoho pravdy – –
      Štěpánek: Budoucnost – – Budoucnost mají jen básně užitkové, poezie průmyslová a obchodní, jak ji vyrábí pan Slavík. Když se lodička poezie už potápěla v moři naprostého nezájmu, zachránil jste se na pirátské lodi, která pluje k mysu Bohatství! Protlačil jste se armádou hlupáků přímo ke zdroji, k naší epochální dojničce s tisíci vemen a k jednomu jste se přímo přisál. Já už stál za vámi hned druhý a za mnou ostatní. A nyní najednou, bez boje, s klidem nebožtíka, pouštíte se zdroje, abyste byl vržen zpět, mezi hlupáky! Vaše místo obsadí jiný. Čeká na ně deset, sto, tisíc lidí. Budete pozdě litovat.
      Evan: Vidíte bystře do světa, pane Štěpánku, ale vaše filozofie má na zřeteli jen hmotné zájmy člověka. Máte sice pravdu, básník je téměř vyděděncem našeho zmerkantilizovaného století. Dnešní doba – vychvaluje básníky, ale nečte je – ale což básník potřebuje dobu? Doba – to je jen malý drobeček z bochníku věčnosti. Jen mít odvahu psát pro sebe! Pro nikoho, leč pro sebe a pro věčnost – a snad ještě pro nejbližší bytost – a pak už dost! Co bych za to dal, kdybych ještě dovedl napsat báseň!
      Štěpánek: Cože? Vy opět začnete básnit? Je-li to pravda, pak – pak je s vámi ámen! Pak jste ztracen nadobro!
      Evan: (pro sebe) Chci být ztracen, abych se mohl znovu nalézti.
      Štěpánek: Ale ty peníze, jářku, rád ještě shrábnete! Ostatně, nebude jich věčně přibývat. Jakub Orfan vám zaplatí poctivě, na krejcar, ale pak – šlus! Pak si pište básničky, korunku za řádek – a až vám dojdou, nebude už Jakuba Orfana!
      Evan: Kéž by ho vůbec nikdy nebylo!
      Štěpánek: Nu, jak chcete, mistře. Slíbil jsem vám mlčení – nemůžete mi také něco slíbit? Chtěl bych si totiž najít jiného Jakuba Orfana, aby pokračoval ve vašem díle.
      Evan: Zříkám se Orfana tělem i duší. Můžete angažovat ihned, koho chcete. Alespoň se vám nebude skrývat jako já.
      Štěpánek: Teď už rozumím, proč se Orfan v posledním díle vašich pamětí mění v jinou substanci. Pokládal jsem to za váš skvělý nápad – záhadná smrt – a v příštím svazku veliké zmrtvýchvstání z lůna hmoty k úděsu svých nepřátel a radosti našich čtenářů… A vy jste ho chtěl zatím nechat rozpadnout doopravdy!
      Evan: Ano, pane nakladateli. Mého Orfana už nikdo neprobudí k novému životu. Ať odpočívá v pokoji.
      Štěpánek: Amen! Vaše dílo bude uzavřeno a na novém, vzkříšeném Orfanovi bude pracovat váš nástupce.
      Evan: Ničeho nenamítám.
      Štěpánek: (chystá se k odchodu) A přece budu ještě doufat, mistře, že se ke mně starý Jakub Orfan zase vrátí – –
      Evan: Na shledanou.
      Štěpánek: (klaní se ve dveřích) Těším se, doufám, věřím! (Zmizí.)