1
       
      NEDĚLE LIDKY JAHELKOVÉ
       
      Lidka Jahelková se dívala z okna do ulice. Je to okno červeného pokoje, uprostřed prvního poschodí domu.
      Její dům! Vyklánějíc se z něho, byla jím obklopena ze všech stran – jediným majetkem a současně břemenem, jež ji živilo i tížilo v denní štvanici za chlebem.
      Zase jedna neděle, hodiny v kuchyni právě odbíjejí tři, Lidka je slyší, i vidí v duchu jejich bílý ciferník, jak jej znala od dětství. Vždycky při modlení, klečíc u postýlky, se na něj dívala a pozorovala v jeho ozdobném výběžku hlavu děťátka, která byla jakoby ukryta v květinách. Teprve nedávno, utírajíc prach z hodin, zjistila, že to nebyla hlava děťátka, ale bílá sedmikráska – na to si teď vzpomněla.
      Její dům je poslední v Jakubské ulici – tady kdesi, hned za domem, neviditelně se mění ulice v silnici – snad jen slova se mění, cesta je stejná, bílá od prachu, s čedičovým štěrkem. Vede do hor přes Mariánské lesy. Kousek za domem, na rohu panské zahrady, u staré lípy, náhle z ní odbočuje polní cesta příkře vzhůru. Tudy se chodí “na Skalku”, “za stodoly”, “ke studánce” a na “Kozí hůrku”.
      Tudy povedou tatínek s maminkou svoje potomky, čím starší, tím více se vzpírající těmto rodinným vycházkám, tudy paní Kynčilová poveze svoje robátko ve vysokém kočárku, všichni budou slavnostně defilovat pod Lidčiným oknem, neboť je nedělní odpoledne, chvíle složených rukou na plyšovém polštářku, chvíle, která znovu a znovu bude ji znepokojovat svým divným steskem, svou neukojenou pomíjejícností.
      Sama doma – v celém domě sama! Domovní dveře jsou zamčeny – Valnohovi z přízemí také odešli, všichni, celé město šlo na výlet, jen staří zůstali ve svých bačkorách a nemocní v postelích – a Lidka v okně.
      Podivně, sladce natrpklá je taková teplá neděle, když odpočíváš. Když nic nečekáš za celou tu dřinu šesti dnů kromě odpočinku, když nehledáš štěstí v družnosti, smíchu a písních. Usmíváš se teskně, aniž o tom víš, a slyšíš jen písničku, kterou si sama zpíváš.
      Je takové ticho za tvými zády – ohlédneš se do pokoje, a prázdno, jdeš do kuchyně, a prázdno – nic, nikde nic, jen kuchyňské hodiny milosrdně zkracují toto bělostné nedělní nicnedělání.
      Když se Lidka dívala všedního dne, bylo to něco docela jiného. Všechno bylo na svém místě, stálo anebo šlo svým pořádkem, strávníci přicházeli a odcházeli, bouchaly dveře a cinkaly talíře a z pokoje zněly hlasy děvčat, jež měla na bytě. Nelitovala sebe ani světa, lákalo to vyhlédnout z okna, jen na chvilenku, ukradenou mezi prací, – ano, běhat po domě – to byl její všední den!
      Ale neděle – ne, její dům nebyl stvořen pro neděle. Najednou tolik času! Ze všech pěti oken mohla se dívat, a přece –
      Už je půl čtvrté. Teď už jdou ti poslední opozdilci – ti daleko nedojdou, leda na Kozí hůrku na kuželky.
      Hle, pan Šaffr, bývalý rytmistr, penzista s plavými licousy, co zůstává na rohu. – Lidka nikdy nezapomene, jak jednou v okně, polonahý, plácal si vodu z lavoru na chlupatou hruď, s podivně směšnou grimasou na malou Lidunku – od té doby nabyl pro ni docela zvláštního významu.
      A teď jdou sestry Koliandrovy, dvě staré panny, jedna bez druhé neexistuje. Jsou si tak podobny, jak by šly v jedné osobě. Dlouhé, hubené, v bílých empírových šatech, ze kterých to šustí vzpomínkami na první biřmování. Paličkují krajky, ale hlavy nosí vzhůru, vstříc novým létům a zimám – kam se podělo sladké střídání ročních dob a střídání radostí a převlékání sukének!
      Sestry jsou vášnivými duchařkami, ale jen proto, aby si ve své samotě mohly přivolávat stín své maminky. Starší, Josefka, je médium, ta ví, kdy maminka přichází, a hned utírá zástěrkou židli – “sedněte si, maminko – Lojzinko, je tu maminka –”
      Teď procházejí pod oknem se vztyčenými hlavami a obě ji současně uviděly. Lidka je uctivě zdraví, slečny děkují jedním společným úsměvem. Lidka je tak ráda potkává a zdraví – nějaké tajemství spolu nesou – zašly už –
      Ale není nutno a žádoucno zdravit každého – Lidka odstupuje od okna, aby se zachránila před zvědavostí paní správcové – ta se dnes vyfintila! Fišpankovitě prohnutá v módní šněrovačce, směřuje pyšně vyzdviženým poprsím kamsi ke Kozí hůrce, zatímco kyčle, uvězněné v hedvábném zvonu řasnaté sukně, zůstávají pozadu, jako by je cosi táhlo zpět k náměstí.
      Na hlavě paní správcové sedí mohutný slamák se dvěma “plerésami”, přibodnut dlouhými jehlicemi jako obludný motýl. Škodolibě, ale také s kapičkou závisti dívá se Lidka na tu “hučku”, kterou pan manžel přivezl nedávno z Prahy v obrovské kulaté krabici a o níž mluví celý ženský Javorek.
      Hle, jak paní správcová již zdaleka pozoruje sešlý dům, zavěšena v tenoučké rámě bolestínského pana správce, který nejistě našlapuje v nových vrzajících perkách! –
      Lidka ví, kdy je dobře se ukrýt za záclonku a kdy netřeba. Jdou jiní, přecházejí a nemají tušení, že se na ně někdo dívá, – ti dojdou nejdále a Lidka je provází očima až k zatáčce.
       
      […]       

 
      4
       
      ŠKODA BYLO DĚDEČKA
       
      Listonošovi se zdá o dopisech, ševci o smůle a hrobaři o mrtvolách. Bratru Lidky Jahelkové, Jeníkovi, se často zjevoval ve snách Krakonoš. Není na tom nic divného. Od svého narození byly děti obklopeny samými “krakonoši”.
      Jejich dědoušek řezal a slepoval je z kosodřeviny, kůry a lišejníků, sám nejvíce podoben Krakonošovi plstěným širákem a bradou jako vysápnutý polštář mechu.
      Prodával je dobrým horským lidem, kteří si je podle starého zvyku stavěli za okna, na kredenc a do skleníků, vzpomínajíce starých bájí o tomto rozmarném a trochu zlomyslném duchu hor.
      Řezbářství dědilo se u Jahelků od nepaměti. Napůl zděný, napůl dřevěný barák s prastarým štítem naproti hřbitovu býval kolébkou Jahelkova rodu. – Lidé rádi vzpomínají na krásné věci – a malou vzpomínku na veliké hory krkonošské bylo možno koupit u Jahelků za babku. A nejsvědomitějším vyvolavačem starých dojmů, burcovatelem vzpomínek a osnovatelem nových plánů byl – bůžek Krakonoš. V něm byly hory i jejich jméno. Šedivý lesní mužík se širákem na kosmaté hlavě, s dýmkou až ke kolenům a s marciální bradou – vypadal snad právě tak jako onen první krakonoš, který jednoho dávného dne vyskočil z neumělých rukou primitivního tvůrce, oslněného pohádkovou vidinou.
      Otec Jahelka v mládí svém byl člověk zbrklý a nerozvážný. Stále chtěl něco podnikat, ale měl více fantazie než peněz. Rozmáchl se nad svoje poměry. Vyženil nějakou tisícovku a nelenil koupit si jednopatrový dům v Jakubské ulici. V jeho základech pohřbil věno i úspory. Ještě ke všemu dům bez výkladní skříně, ani vchodu nebylo z ulice přímo do krámu.
      Dostat se k Jahelkovic krakonošům bylo někdy úkonem velmi složitým. Především musilo se jít do domu po chodbě až ke dvorku, potom zahnout napravo a teprve kousek za rohem v polotmě objevily se dvoje dveře.
      Zákazník vzal tedy za kliku u dveří, na kterých bylo napsáno: “Do krámu”. Ty však byly vždy zamčeny. Nezbývalo nežli pootevřít vedlejší dveře, anebo na ně zaťukat. Tu teprve vycházel z kuchyně otec Jahelka, na hlavě pokrývku, jež mu právě padla do ruky (ať už to byla čapka Jeníkova nebo po dědečkovi), odemykal a vpouštěl kupujícího.
      Někdy to však trvalo dlouho a z pootevřené kuchyně zněly na chodbu rozčilené kroky a cinkání a repot otce Jahelky:
      “Kam se poděl klíč vod kvelbu? Tady visel u ručníku!”
      “Mámo, kde mám brejle? Už sou zasejc pryč!”
      Ve výrobě vzpomínek a památek byl však otec Jahelka konzervativní jako mravenec. Dělal všechno přesně tak jako Jeníkův dědoušek, neboť nikdy o tom nezapochyboval, že taková je a musí býti podoba Krakonošova. Stejně je vyřezával usmolenými prsty, k nimž ze zvyku přičichával, stejně je šatil rozepjatým kabátem z kůry, stejný tvar vnutil jejich tváři, dřevěně přísné, bezduše strnulé.
      A přece – jaký v tom byl rozdíl! Tatínek je řezal a lepil dovedně, ale mechanicky, bez zájmu, mysle přitom bůhví na co a vždycky spěchal. Mohlo to být cokoliv jiného a nakonec vyklubal se z díla krakonoš snad jen proto, že nic jiného otec Jahelka nedovedl.
      To, pane, dědeček, – ten chtěl dělat krakonoše! Ten ho viděl a na něho myslel už v okamžiku, když si vybíral v kolně dřevo. Už jak je bral do ruky láskyplně: “To je vůně, lidi, to je vůně,” – jak se přitom usmíval, jak s ním laškoval, jak se zálibně díval na dobrý zářez, jako sochař na podařený úhoz dlátem! Jistě při práci vzpomínal na krkonošské lesy, z nichž bral jeho tělo, na jejich kůry a mechy, jimiž ho odíval, na jejich pohádky a báje, podle nichž mu vdechoval podobu.
      Malý Jeník často sedával v kuchyni ani nedutaje a sledoval jeho ruce a nástroje s posvátnou úctou.
      S oblibou si čichával dědeček ke konečkům sevřených prstů, vždy od palce až k malíku na obou rukou – však už na dálku voněly klihem a pryskyřicí.
      I tatínek čichal, ale to jen ze zvyku. To dědouškovy prsty jistě voněly krásněji. Jeník si tolik přával k nim přivonět! Kdysi o to dědečka požádal, ale ten se rozhněval a dal mu pohlavek. A jednou, když dědoušek spal, přikradl se k němu chlapec a tiše, tichounce přiblížil svůj zvědavý čumáček k jeho mozolnaté ruce, položené zapomenutě na peřině. A byl nemile překvapen, když místo čarovné vůně lesních hvozdů polapil zápach tabáku!
      Stejně lákal Jeníka krám. Směl tam jen zřídka vstoupit a pouze s dospělými. – Chvíle, kdy tam vnikal sám, bez vědomí otcova, měly kouzlo všemohoucnosti. Náhlé uvolnění rukou i fantazie – všeho se mohl dotýkat, co bylo na pultě i pod pultem i na poličkách u stěny. Se zatajeným dechem stoupal po žebříku, čím vyšší stupínek, tím větší nebezpečí, tím větší odvaha, tím krásnější věci na pohled.
      Měl vždycky pocit, že konečně našel to, co dosud marně všude hledal. Pocit naplněné touhy, jásot z objevených pokladů, ukojenou zvědavost všech objevitelů.   –    Hvězda úžasu provázela ho na jeho výzkumech vždy výše a vý- še – – –
      Jak tajemné byly soumraky v pokoji, chvíle mezi dnem a večerem, kdy bylo časně na lampu a obrazy hasly po stěnách a v zrcadle zlatě rámovaném se stmívalo. Tehdy byl ještě živ dědeček. Uléhal za soumraku na černé kanape, levou nohu ve vlněné punčoše položil do rukou chlapci (“pochovej mně nohu!”) a počal vyprávět pohádky o Krakonošovi.
      Byl-li v dobré náladě, napínal a udivoval chlapce bájemi, v nichž vystupoval Krakonoš jako dobrodinec, utěšitel, prozřetelný dárce bohatství, strůjce šprýmů a šálení, vždy přichystán děsit bázlivé sousedy, vyplašit milence, škádlit opilce a balamutit lakomce.
      Byly však dny, kdy bolavý kotník se stával nejdůležitějším místem na těle starého Jahelky a kdy ani kolébání v chlapeckých dlaních nezapudilo dotěrné kleště revmatismu.
      Tehdy se před chlapcem objevoval Krakonoš co zlomyslný a hněvivý stařec, který bez lítosti trestal zloděje, pranýřoval smilníky, utrhl bradu zlostnému mlynáři, ranil slepotou sedláka, který vlaštovkám vypichoval oči, a lichváři posadil na střechu červeného kohouta. V těchto bájích chlapcův zbystřený cit pro spravedlnost byl ukájen až ke stupni nemilosrdenství.
      Dědeček zemřel a s ním i všechny pohádky. Tatínek – kdepak tatínek a pohádky! Kolikrát se pokoušel, měl nejlepší vůli, ale za chvíli zpozoroval, že ho chlapec neposlouchá. Prostě nenacházel ta pravá slova, scházel mu epický klid, to, čím vítězil dědeček, když otevíral svoje báje podivuhodnou šalebnou branou:
      “V jednom sídelním městě na vesnici živ byl…”
      Tatínek, místo aby rozsvěcoval dětskou fantazii, zapaloval v něm nedůvěru. Mnohdy, osvícen plaménkem sebekritiky, sám se červenal před chlapcem, neboť měl pocit, že lže.
      Ach, škoda bylo dědečka! Už nikdy nezodpoví chlapcovy otázky jeho přísně sevřená ústa, rozpadlá v prach…
      Jak je to možné, že se ho zapomněl zeptat, proč je nutno dělat všem krakonošům dlouhou dýmku? Bylo to k vzteku, že právě na to se nezeptal, když přece bylo tolik času do dědečkových osmdesáti let!
      Anebo – otázka dotěrná a nejsmutnější, která stejně mučila i otce Jahelku, když se marně převracel v posteli, opékán peřinami jako na rožni: Proč lidé tak málo kupují naše krakonoše? Je jich plný krám, hromadí se na skříni, na polici, v oknech – ve všech velikostech a cenách, ze vzácného materiálu, sesbíraného na hřbetech i v propastech krkonošských hor. A kupec nepřichází. Všelijací kostičkovaní turisté s okovanými botami míjejí lhostejně okna, podestlaná mechem, z nichž trčí hranatí bůžkové, vonící těžkým lesem. Mají v tlumocích všelijaké památky, koupené v boudách, roztomilé hříčky, obrázky na dřevě, fialkové kameny, těžítka, rámečky, pantoflíčky na zeď, do nichž se vkládají na noc hodinky.
      Zpočátku si myslel otec Jahelka: Není sezóna, počkáme si na junácké jaro – a pak na zpocené léto, kterým protékaly proudy turistů. V posledním čase však vždy více a více řidl příliv Pražáků na hory přes Javorek. Vyhýbali se mu velikým obloukem železnice, která je dovážela pohodlně přímo až pod kolena hor. A nemnozí, co šlapali vzhůru pod okny Jahelkova krámu, tvrdili, že budou nakupovat až na zpáteční cestě. A ti, kdo se vraceli, měli již nakoupeno. Proč, proč, proč? To byly ty mučivé otazníky, které jedly jeho lžicí a přikrývaly se jeho peřinou.
      “Krakonošové vyšli z módy –,” odpovídali přátelé v městečku, lhostejně krčíce rameny a spěchajíce rychle kolem jeho oken. Na co by se byl otec Jahelka stejně otázal s umučenou, nic nechápající tváří:
      “Ale proč?”        

 
      8
       
      ZLATÉ KULIČKY
       
      […]
       
      Samozřejmě takové pošetilé kombinace řešil si pan Pošepný sám pro sebe, nikdy se jí o tom nezmiňoval. Jen tak v myšlenkách se bavil, když zahajoval své nedělní procházky anebo se z nich vracíval, ne pro důležitost věci, ale pro její zajímavost – a ihned na to zapomínal pro jiné nápady, jež se mu naskytovaly.
      Dnes, když se chystal na svou první studijní vycházku Javorkem, zapomněl na paní Rózu, sotva za ním dvířka cvakla. Sestupoval ze stráňky, o niž se na sever opíralo městečko svou zadní částí. Tím jaksi tato dolní čtvrť pod Temínkem byla ukryta před zraky náhodných turistů – a věru měla všecky důvody se skrývat. Byla to vlastně jen jedna křivolaká ulice, po jedné straně vroubená chudičkými domky a po druhé páchnoucím, téměř bezvodým potokem. V těch barabiznách bydlela chudina. Bylo tam i několik pěkných domků se zahrádkami; ty patřily ševcům, kteří o jarmarcích ze svých stánků, plných holínek, perek a bačkor, tvořili na náměstí celou dlouhou ulici.
      Pan Pošepný přešel po jedné z prohnilých lávek, jimiž tato čtvrť byla spojena s městem, a procházel uličkou mezi dvěma ploty. Cestou si něco bručel a usmíval se bůhvíčemu. Měl nejvíce řečí, když byl sám. To byl jeho zvyk. Promlouval k sobě i k věcem, které potkával, mohl říci, co chtěl, a nikdo se mu za to nevysmál. Byl takové staré dítě, miloval věci více nežli lidi. Sebevětší lidská chytrost nedovedla pohnout jeho klidem, ale prosté věci ho vždy znovu a znovu překvapovaly. Lidé ho spíše nudili a zarmucovali; jestliže se jimi obíral, stávali se loutkami, jimiž pohybovala jeho fantazie.
      Hle, jedna neděle ze sta jiných neděl – pusté město – domy, jež znal i neznal, – řady oken, zrcadlících odpolední květnové nebe. Teď k němu promlouvalo svým tichým steskem, ano, nebe v těch oknech teprve mu potvrzovalo jeho sladké osamocení.
      Ovšem, za těmi okny jsou stejně lidé, mnoho lidí bůhvíproč zůstává doma i v neděli, jako paní Róza. Ale on snil: Kdyby všichni, všichni odešli, nechali dveře dokořán – a já bych procházel těmito domy. Otevřené lidské příbytky, všechny věci a žádný člověk! Všude pusto a prázdno, kuchyně, pokoje, ložnice – a znovu, a ještě, obrazy, stoly, zrcadla, pohovky, v tisíci podobách – podivná podívaná, jak vypadá příroda lidských příbytků. Ne člověk, ale ty věcičky jsou tak fantastické, a přece tak dojemné ve chvílích, kdy člověk odejde a ony zůstanou samotny.
      Anebo – takové štěstí – noc, a všechna okna v celém městě jsou osvětlena! Nejen některá, jak to bývá vždycky – tam se svítí a vedle je tma. Kdyby jednou takové úžasné štěstí zachvátilo celé město – ne, celý svět! Aby se svítilo ve všech, ale ve všech oknech! Jásot ve všech domech, ve všech komnatách, ve všech komůrkách. Proč – nevím. Ale po celém světě aby to nastalo jednoho dne. Dveře se otevírají, jdeš z bytu do bytu – všude stejná, úžasná radost pod rozžatými světly – lidé se objímají, slzí štěstím a říkají: Konečně tedy přece! Dočkali jsme se! Ó díky bohu!
      Takový byl snílek pan Pošepný a tak si snil až na náměstí.
      Pod podloubím potkával nějaké chodce, kteří se nudně šinuli za jakýmisi svými nedělními cílečky. Chtěj nechtěj byl nucen i jimi se zabývat. Vrhali na něho dobromyslně zvědavé pohledy, které ze vzteku oplácel zvědavostí možno-li ještě dotěrnější. Ihned v něm odkryli cizince, neboť všichni se navzájem znali v tomto městečku. Rozuměl zrakomluvě těchto pěkně oblečených, zvídavých a chytrých lidiček:
      “Cizinec mezi námi! Copak asi chce v našem městě? Kdopak by to tak mohl být? Proč asi přijel – Nu, uvidíme –”
      Pak ho nesly nohy kolem starých domků k pivovaru. Tady, pod schodištěm ve sklípku, stávala Voleška s atlasovými bonbóny a s cukrovým “mejdlíčkem” – a tady babka Terinka prodávala kyselé okurky a ohřívala si nohy na hrnci se žhavými uhlíky.
      A tohle je už Soukupova ulice. Jakápak “Soukupova”? Je to “Zvědavá ulička” a basta! Jistě jí i dneska tak říkají. Stoupá zeširoka do kopce. Každý domek stojí sám pro sebe a je poněkud posunut štítem ze své čáry do ulice, která se tak do kopce zdánlivě zužuje. Krajní okénka vysunutých rohů zvědavě čumí odshora dolů po celé ulici. I z těch posledních, nejvýše stojících, je krásný rozhled skoro až na náměstí. Kdo vstupuje od sokolovny do Zvědavé uličky, má dojem, že krajní okénka všech baráčků jsou namířena přímo na něho.
      Pan Pošepný zná tuto Zvědavou uličku. Jde pomalu vzhůru. Už na samém úpatí chytla ho všechna okénka z obou stran do svých sítí. Cítil na nose průsečík těchto černých světlometů, jak sledují každý jeho pohyb, ale stoupal odhodlaně krok za krokem. Dlouhými, upřenými pohledy snažil se proniknout temně lesklé čtverce skel, aby odhadl hloubku jejich zvědavosti. Ale proti počínání tak drzému chránila se všetečná okénka hustými záclonkami a pan Pošepného znepokojovalo jen pouhé tušení neznámých tváří za sklem, vždy znovu a znovu jitřených neukojitelnou touhou po poznání světa, který pro ně znamená jejich nakloněná ulička.
      Došel až nahoru a tam se zastavil. Nenápadně obhlížel několik posledních domků po pravé straně. Vždyť jeden z nich – můj ty bože! – kterýpak to je? Všechny jsou si tak neuvěřitelně podobny – a přece – kdysi – jeden z těchto lišil se ode všech na světě! Znal jej jako tvář své maminky – či co ještě možno znát lépe? Ale běda, domek zmizel! Ne z uličky, ale z jeho představy. Najednou stál v rozpacích před baráčkem a nevěděl: Je to on, či není to on? Je to možné, že se mu už docela vymazal z paměti? Ach ano, je to on – už jej poznává – jen je trochu přestavěn – ano, napůl zapomenut, napůl přestavěn – jenomže – ten druhý baráček, co stojí nad ním, je právě takový.
      Nakonec shledal ke své hanbě a lítosti, že už jej nepoznává. Šedesát roků – ouvej! Je to možné, že se skládaly ze dnů, které šly po sobě, z hodin a minut, které plynuly souvisle a bez překážky jako vody a větry a oblaka, jako chvíle dnešního dne?
      Na temeni kopce ulička pokračovala, ale to už nebyla ta stará, zvědavá. Několik zbrusu nových vilek tam vzklíčilo s nesmělými náznaky poupat secesního jara.
      Pan Pošepný šel zamyšleně po chodníčku podél zahradních plůtků. Potkal dvě dámy. Tlustou matrónu a krásné děvče, asi šestnáctileté, na které se zadíval. A najednou ustrnul. – Můj ty bože! To byla ta krasavice pyšná, kterou kdysi tajně zbožňoval! V tom okamžiku setkal se s očima matróny. Záblesk údivu, který ihned pohasl v odulé tváři s narudlým nosem, ale panu Pošepnému to stačilo.
      Ano, je to ona – jenomže ne to děvče, ale ta tlustá, dýchavičná, v černé jupičce a s tváří – běda, co se stane se zázračnou ženskou tváří, když se z ní nakonec vyklube její pravá podoba! Ano, toto je pravá tvář jeho princezny, s lalokem sádla pod chlapskou bradou, s ohrnutým spodním pyskem a s modře vypoulenýma, vodnatýma očima. To, co bylo dříve – pouhý klam a mámení dvaceti let! Takhle vlastně vypadala! Zárodky její dnešní podoby byly v ní už obsaženy, už tenkrát, když k ní vzhlížel s chlapeckým žasnutím nad její krásou a pýchou. Jak si představoval se svou naivní erotikou – vložit prst do jejích úst, těch cudně hrdých úst s líbezně poodhrnutým rtíkem – jaká rozkoš, jaký úžas – a takhle to dopadlo!
      Jeho představě se teď podobá ne ona, ale tato mladičká dědička její krásy a pýchy. Je to ona téměř doslova, a přece – není to ona. Jakýsi cizí, neznámý odstín učinil z ní už dceru své matky. Ano, kousíček otce měla v tváři, to bylo to neznámé!
      Tak přemítal pan Pošepný, když už ho přešly, – a jako obyčejně docházel k pošetilostem, kdykoli se zabýval lidmi a nikoliv věcmi.
      Ženy, toť se rozumí, potřebují muže, aby rodily. Proto vznikají nové a nové lidské tváře – donekonečna. Kdyby ženy rodily samy od sebe, bez oplodnění, jako, řekněme, některé nízké druhy zvířat, opakovaly by se jejich tváře přesně v jejich dětech. A nejen tváře, i všechno ostatní, byly by to vlastně ony, doslova ony, rodili by se stále titíž lidé, vlastně pouze ženy – ano, ano, nebylo by pak mužů – a to by byla škoda – už kvůli těm loutkám.
      S chutí si vzpomněl na své loutky – ano, tady byl na bezpečné půdě – myšlenky na ně jistě by ho nezavedly k takovému oblouzení …
      Vracel se zpátky a lidí si už nevšímal – co je mi do jejich dnešních tváří!
      Hle, nová princezna krásy – a vedle ní její druhá tvář –
      Panu Pošepnému zatanula na duši tvář jeho princezny Mordulíny pod mosaznou čelenkou, posázenou démanty – a musel se tomu pousmát.
      Pevně spočinul v představě na tvaru a podobě svých loutek. Ty jsou v bezpečí. Na ty čas nemůže – díky bohu!
       
      […]        

 
      9
       
      JSEM S VÁMI!
       
      Zpráva o zlatých kuličkách se roznesla po celém městě, jako když vítr foukne do pampelišky. Zajímavý ohlas měla však u členů osvětového spolku Krakonoš, který se scházel jednou týdně u Velkého stehlíka.
      Spolek donedávna pořádal divadla, přednášky, výlety a plesy. Z výtěžku podporoval nemajetné žáky, přispíval na městské chudé a činil i jiné drobné skutky milosrdenství. Měl však podle stanov také v programu “udržování tradice a památky Krakonošovy mezi horským lidem”. Nejvyšší metou spolku, zcela nedostižnou, bylo postavení Krakonošovy sochy v nadživotní velikosti uprostřed náměstí. K menším, neméně však ctižádostivým jeho úkolům patřilo upravit a zvelebit Skalku a učinit z ní přírodní parčík.
      Skalka – to byl takový skalnatý vývrat uprostřed polí pod Kozí hůrkou. Skály a strže a propasti jaksi v miniatuře, zarostlé malinou, pupavami a mateřídouškou, vonící žhavě za poledního parna mezi drolícím se čedičem. Jak svatě se jmenovaly květinky, které tam rostly! Slzičky Panenky Marie, svatojanské kytky, žluté pantoflíčky, boží hodinky, krev Pána Ježíše…
      Kdysi zkoušeli lámat tu kámen; teď na dně nejhlubší rokliny rezavěly staré lavory a hrnce a pasti a krabičky po sardinkách. Za doby dešťů se tam tvořilo jezírko, které se v létě hýbalo havětí vodních živočichů – až se opět hrnce obnažily. Kluci je lovili a třískali jimi o skalní stěnu, která je s rachotem vracela do jezírka.
      Skalka bývala cílem odpoledních procházek. Do mateřídoušky se kladla unavená těla milenců, v líbezná lehátka tisícerých tvarů, která měla vůni a chuť horské pastviny.
      O této Skalce až do dnešního dne se uchovaly pověsti, že odtud vycházel a tady mizel pán lesů a hor, sám Krakonoš. To svádělo k domněnce, že právě v našem městečku v dobách dávno zašlých našel své zalíbení.
      Proto také jméno takového spolku mělo v Javorku své oprávnění, a dokonce div ne jakési vyšší poslání. Jeho zakladatel, Dalibor Španihel, faktor a pláteník, jistě viděl je před sebou jasněji nežli pozdější generace činovníků, za nichž spolek upadal. –
      Společnost se scházela setrvačně u spolkového stolu pod červotočivou figurou opelichaného Krakonoše (dávného výtvoru Jahelky-praděda), který se stával zapomenutým svědkem pivních debat, nad nimiž stárnul a chátral. Dočkal se i horších časů, za předsednictví mladého geometra Kavana, kdy býval obracen “čelem vzad” na svém podstavci. To proto, aby se nemusil dívat na divoké pitky, které se v tom čase odehrávaly pod morálním i finančním patronátem podařeného předsedy.
      V době, kdy začíná naše povídka, za předsednictví učitele Hanzla, byla spolková činnost v úpadku. Omezovala se vlastně jen na chřestění “kasičkou”, do které cinkaly dobrovolné příspěvky na postavení sochy Krakonošovy, jejíž bezduchá tvář s dřevěnou výčitkou zjevovala se už ve snách pana předsedy.
      Byly to časy pokojného posezení, kdy dny a týdny se opékala jakás takás událost, která se zdála otřásati světem, ale třásla jen tabulkami oken a sklenicemi na deskách stolů.
      Jako jejich tatíci kdysi válčili na mapě u džbánků piva, spojovali slovanské národy a rozdělovali cizí říše, tak i tito zdární jejich potomci lačnili po všem, co se dělo v dalekém světě, mezi národy exotických jmen, ve státech ležících daleko za oceány.
      Městečko samo bylo jasné a poklidné, v něm ani kolem něho nic se nedělo, život všedních dnů plynul se širokým tichem, květnové nebe nad ním svítilo. Občas táhla oblaka nad hlavami odkudsi a kamsi – táhla a přetáhla – a nikdo si jich nevšímal – z celého městečka kolik lidí pozvedlo hlavu od země, kolik lidí si povídalo navečer o těch oblacích, co táhla nad městem? Nestarali se o oblaka nebeská a bylo jim dobře jako broukům v mraveništi.
      Až najednou nečekaný vítr zavál z plachet novinového papíru. Přišla doba rusko-japonské války! Tu se jim zdálo, že se dožívají události, která změní tvář světa, a děsili se zítřků. Obzory kolem dokola hřímaly na špatné časy a bezpečná vzdálenost jejich hospody od břehů Tichého oceánu dodávala jejich řečem odvahy a rozletu.
      Bylo teď kdy v hospodě U velkého stehlíka pěstovat bláhovou, pošetilou idylu o Krakonošovi? Jenom blázen mohl přijít do spolku s návrhem na nějaké omlazení krakonošské tradice!
      A přece – –
      Hned druhého dne po události se zlatými kuličkami byla svolána mimořádná schůze spolku, aby o věci porokovala. Postaral se o to sám předseda, pan učitel Hanzl, který ze všech nejvíce byl překvapen. Byl to snílek, jemný, rozechvěný človíček, který nadevše miloval svoje hory. Byl na Šumavě, v Tatrách, znal i Beskydy i Alpy, každé prázdniny se toulal po nějakých kopečkách, ale když se vracel, vždy znovu a znovu se nechal překvapovat nedostižnou, nepřekonatelnou krásou svých Krkonoš. Vždycky po takové túře do jiných pohoří ještě na skok se vracel alespoň na Zlaté návrší a na Kokrháč. Tam se slzavým dojetím odprošoval rodné hory za svoje marné bloudění. Znal stezky, které si sám vyšlapal, po kterých živá noha ještě nešla, jimiž se plížil po špičkách, aby snad nevyplašil tu krásu, před kterou se zastavoval v extázi, s vláhou v očích a mrazením po zádech.
      Na vlastní oči viděl bídu těch lidských vlaštovek, jejichž hnízda jsou přilepena pod římsami hor, bídu mlčící zarputile do země, když i nebesa loňskými bouřemi smetla z jejich políček poslední hrstku půdy a zanechala jim jen nahou skálu.
      Pan učitel Hanzl sbíral i lidové umění v podhoří, popěvky a přísloví a báje, a už dávno o tom chystal nějakou knihu. Věřil zpočátku, že poslání spolku krásně bude splněno ve spolupráci všech na poli vlastivědném, ale marně se pokoušel vyburcovat spolkový zájem. Byli až po uši v politice a ještě nosy čenichali po městě, zda to někde nepáchne vůněmi místních událostí.
      Až teď lesk zlatých kuliček na chvíli oslnil všechny oči – a to bylo světlo, které potřeboval pan učitel Hanzl do svého spolku. Jaká příležitost, aby mohl svoji vášeň k horám vnutit těmto lidem, když ne po dobrém, tož po zlém!
      Nelenil si vyhledat pana Pošepného. Promluvil s ním mezi čtyřma očima. Byl nadšen. Ano, jsou skutečně z ryzího zlata, místní zlatník, pan Matějáska, to potvrdil a chce jich několik odkoupit. Ale, jářku, pane Pošepný, kdo to mohl být, ten tajemný dárce, který se zdál Buďárkovic Emilovi jako Krakonoš? – Kdo? – Kdo jiný? Inu ovšem!
      Rohový stůl u Velkého stehlíka byl toho večera plně obsazen. Přišel i pan Pošepný, jako vzácný host. Rozšafně vykládal o své první procházce po městě a vůbec o všem, co uznal za vhodné. A zlaté kuličky kolovaly z ruky do ruky. Kolik váží? Jakou mají cenu? Připadne jejich výtěžek starému Buďárkovi? Ale kdo to mohl být?
      Pan učitel Hanzl se ujal slova:
      “Pánové,” řekl, “zahajuji dnešní mimořádnou schůzi pod dojmem události, která se jistě svým způsobem dotýká našeho spolku. Vidím, že se usmíváte! Nějaký podivín si usmyslil zahráti si na Krakonoše a udělal dobrý skutek. Obdaroval chudáka a vyrval ho z bídy. Nikdo nevíme, kdo to byl, – a ani se to nedovíme. Neodvažuji se tvrdit, že to byl Krakonoš, ale bojím se to popřít… Záleží na nás, zdali tomu uvěříme čili nic. Pánové! Nemám v úmyslu vás přesvědčovat, abyste uvěřili bajkám. Jsme lidé rozumní a ne děti. Stejně však varuji před lehkomyslným zesměšněním oné příhody. Kdož ví, není-li pouze počátkem velikých událostí, jejichž konce nedovedu domyslit!
      Máte právo, pánové, usmívat se oné báji, podle které se Krakonoš zjevoval na Skalce, protože vám to už nikdo nedosvědčí. Ale dnešní doba, tak těžká pro náš horský lid, kdož ví, zda nevyburcovala jejich strážce z tisíciletého spánku? Ano, dobří duchové se zjevují vždycky, když je nejhůř! Krakonoš z našich pohádek, jak jsme jim rozuměli, to je duch spravedlivý, řekl bych sociálně! Odměňuje ctnosti a trestá nepravosti, bere lakomcům a dává chudým lidem. Pánové! – Již jsem zoufal nad jeho bezmocí – a je-li bezmocný, pak vůbec neexistuje! Ano, řekl jsem – neexistuje Krakonoš, nevidí-li tuto hrůzu! A najednou se ozval…”
      “Pan učitel jede zas jednou na svém hříbátku,” usmál se s útrpným porozuměním pan Bažantus, studovaný synek místního velkoobchodníka s obilím. Jeho hlas se vyznačoval tak nezvyklou barvou, že nastal vždy jakýsi nepříjemný údiv, když začal mluvit. Byl to hlas, který se pozná mezi tisíci.
      “Starý Krakonoš, duch a pán a vládce hor, na kterého jsme už málem zapomněli, uražený asi tímto nevděkem, najednou pošle nám do spolku vizitku! Že ještě neumřel, že jenom spal – a že se právě ráčil probudit! Že právě započal své blahodárné působení prvním zázrakem, který se stal za Vodou. – Ale, bez žertu, pánové, nedělejme se směšnými! Nedívejme se na tuhle příhodu s tvářemi tak rozpálenými nadšením! I když se náš spolek jmenuje Krakonoš, neznamená to ještě, že se musíme zabývat každou hloupostí, při níž bylo vysloveno toto jméno! Doba je vážná, čtu noviny a jsem informován o všem, pánové! V Mandžurii se kupí hory mrtvol, žluté šikmoočky chtějí postupovat až k Uralu a pak… Právě čtu, že celá eskadra ruského loďstva se dostala do presu a byla potopena Japoncem! – Porážka stíhá porážku, carský trůn je otřesen – v Rusku to vře… Teď není čas na pohádky, pánové, – rozum do hrsti!”
      “Vy nás vždycky strašíte, pane Bažantus,” ozval se dr. Pekárek, nový lékař města, který se teprve nedávno přihlásil do spolku, “jsem tu teprve potřetí, ale už vás trochu znám. Buďto rád pouštíte hrůzu, anebo se bojíte sám.”
      “Četl jste dnešní Lidové zprávy?” obořil se na něho Bažantus, “a četl jste Nové noviny? Kdybyste byl tak dokonale informován jako já – –”
      “Nečtu vůbec žádné noviny,” usmál se dr. Pekárek, “proto jsem tak klidný a jistý sebou. Vím jen, že z našeho náměstí do Port Arthuru je dál než 10 000 mil!”
      “Revoluce se neptá na vzdálenosti,” vyhrkl Bažantus, “ta přeskočí hranice jako červený kohout – z jedné střechy na druhou!”
      “Dovolte mi, pánové, hlásím se ke slovu,” ozval se z druhého konce stolu malý, tlustý mužík s tváří kupodivu dokonalou, téměř anticky krásnou, kdyby neodporoval této představě plavý knírek, jehož chloupky se mu kroutily přes pysky, a pak dlouhé viržinko, které mu vyzývavě trčelo z úst. To byl pan Šaver, majitel místní abaldy. Šaver neměl rád nápadný hlas tohoto ustrašence. Bylo jisto, že uvěří i v Krakonošovy kuličky jen proto, že pan Bažantus nevěří.
      Klidný a růžový, mluvil pomaloučku a přitom labužnicky upíjel ze svého viržinka.
      “Představoval jsem si, pánové, ten náš spolek docela jinak – a jednou jsem již navrhoval, aby se tu politika vůbec nepěstovala! Ale vy jste se jí upsali vlastní krví jako ďáblovi! Měl jsem taky v prstech ty zlaté kuličky. Doufám, že nejsem veliký hlupák, ale – jak bych to řekl? Bylo by to krásné v našem společku, kdybychom najednou všichni uvěřili! – Starý Krakonoš se hlásí… Popřejme mu sluchu! Je to duch hor! Lid si šeptá, že se objeví.”
      “Dovolte, pane Šaver, že vás přerušuji,” skočil mu do řeči pan Lízr, vrchní oficiál z berního úřadu. Zasedal věrně na každé schůzi, nebyl-li právě v jiné hospodě. Jeho olivové, vyzáblé tváři slušel módní knírek daleko lépe než hezkému, ale tlustému Šaverovi. Slečinky na korze, které činily úklady jeho staromládenecké svobodě, mluvily dokonce o démoničnosti.
      Zkušeným a informovaným řečem pana Lízra vadila pouze jistá rozvláčnost. Měl však dobrou taktiku nechat své partnery vymluvit, aby sám posléze mohl zasáhnout svým promyšleným názorem, který chtěl být rozhodující.
      “Nechci vám brát vaše iluze,” promlouval rozšafně, neboť měl právě třetí pivo, jímž se dostával na vrchol své výmluvnosti, “ale nemohu uvěřit, že to někdo myslí vážně. Podle mého skromného názoru měla by se tahle věc oznámit policii, a co nejdříve – abychom se neblamovali. Nevěřím v duchy, ani v horské duchy ne! Jde pouze o to, jestli dárce zlatých kuliček dával ze svého, anebo z cizího. Rozumíte mi – nejedná-li se tu o lup či kořist nějakého moderního krkonošského Janošíka, na jehož lidumilné skutky jsou paragrafy!” Panu Lízrovi vyschlo v hrdle a rychle dopíjel své pivo, aby mohl pokračovat.
      Ale této pauzy využil pan předseda a rychle udělil slovo panu Pošepnému, což bylo kvitováno s povděkem. Pan Lízr však okamžitě postřehl úklad a vyhrkl, polykaje poslední doušek:
      “Ještě jsem nedomluvil, pánové! Chtěl bych jen dodat, že jsem právě tak zvědav jako vy. Že bych si přál pohledět do očí tomuto mystifikátorovi a zeptat se ho, jaké sledoval cíle a co měl za lubem.”
      Lízra všichni už znali, ale starý pán rozněcoval jejich zvědavost. Byl proti nim hotový stařeček, i když tak mladě a bodře vypadal. Něco utajeného, nevyřčeného, mnohovědoucího chvělo se mu v rysech kolem brady, co tak kontrastovalo s naivním šelmovstvím v jeho mladých, dětsky modrých očích. Věděli, že je javoreckým rodákem a že si na Temínku koupil vilku. To domněle tajemné – to byla ovšem jeho minulost, která bude teprve zkoumána a zvážena, popřípadě odsouzena rodným městem, neboť nelze se jen tak libovolně narodit v Javorku, bůhví kde se toulat a co tropit – a pak, na sklonku života, znovu se vrátit a beztrestně zemřít v rodišti.
      “Milí přátelé,” začal starý pán – “jste velmi laskavi, že jste mě přijali tak přívětivě do svého kruhu, když mě ani kloudně neznáte. Mám za to co děkovat těm zlatým kuličkám, ale i bez nich, věřte mi, bych se přihlásil do spolku, jehož jméno leží tak blízko mému srdci. Nikdy jsem nezapomněl v cizině na naše hory a skoro se mi zdá, že si starý Krakonoš schválně usmyslil takto mě uvítat v rodišti, když vedl mé kroky tam pod Temínko, ke starému Buďárkovi.
      Pánové, když jsem byl vytržen z téhle půdy, bylo mé duši teprve deset let. Ale taková lidská sazenička zapustí už hezké kořínky, tenoučké, ale tím vášnivější, do skalnaté hlíny našich hor. Vytrhli mě násilně a přesadili, chápete, co kořínků se přetrhalo, a ty mě nikdy nepřestaly bolet. Člověk se všude ujme, znovu koření, ale už nikde a nikdy tak sladce a vroucně a věrně jako v zemi, do níž bylo zaseto jeho semínko. – Nikdy jsem nepřestával oplakávat kořínky svého mládí, napájeného pohádkami o krutě spravedlivém duchu hor, který stále je nablízku, ať ve způsobě větru či mračen či bouře, a který vysílá od Žalého obláčky nad město, kouří-li svoji dýmku dobré nálady. Vy nevěříte, protože jste již příliš chytří a zkušení a sčetlí a světem zběhlí – třebaže napohled tak mladě vypadáte. Smějete se těm báchorkám pro děti a snad jste už tak moudří, že ani v boha nevěříte – natož v Krakonoše! – Kdybyste mě trochu lépe znali, tak byste se podivili, jaký jsem proti vám hloupý a nepraktický a chudý duchem a jak si vyřezávám rytíře a loupežníky ze dřeva. To byste koukali, jaké mám nápady a čím se obírám, když jsem doma sám! – Když jsem přijal pozvání do vašeho spolku, naivně jsem si představoval, že tu naleznu k oddechu tichý kouteček za větrem. Že jste se tu zavřeli před divokým a zmateným střečkováním lidí, že si tu povolujete kolíčky u svých nervů, na které vám brnkají kostlivé ruce ze všech možných novin. Že jste si tu nad hlavami zavěsili kouzelnou lampu tichého snění a čekání pod stoletým svědkem tohoto vašeho symbolu, že si o něm vypravujete, o tom opravdovském pánu hromů a blesků, o Krakonošovi vašeho dětství, že k němu vzhlížíte a toužíte a čekáte, brzo-li sestoupí z hor, neb už je načase!
      – Ale vy se škorpíte, štvete se mezi sebou, jak jsem poznal, právě tak jako lidé venku. Nemáte se rádi a každý věří v něco jiného, přesvědčuje druhého a myslí si, bůhvíjak je důležitá právě ta jeho víra a jak je nutné, aby tomu i jiní věřili.”
      Kdosi u stolu se náhle zasmál – a to pana Pošepného zmátlo. Chtěl ještě pokračovat, ale pak se odmlčel. Ukázalo se, že už nemá co říci. Tedy domluvil. Na tvářích kolem se zračil údiv i souhlas i útrpná ironie. Pan Bažantus, který svým ulevujícím zasmáním vlastně usadil starého pána, začal horkokrevně potírat jeho názory. Jaký to nápad, v dnešní době se uzavřít před světem, který buší obrněnou pěstí na dveře všech lidských příbytků! Každou chvíli může to v Rusku vybouchnout, a my si tu zacpeme uši a budeme pěstovat selanku a čekat na Krakonoše!
       
      […]
       
      Kdosi dal návrh, aby se zpívalo, a jiný hned ochotně spustil první větu písničky, jako by právě na to čekal po celý večer:
      “Po řece Vltávě plave krokodýl…”
      Vtom se ozvala rána v okně. Sklo zařinčelo a současně se prohnula stažená roleta. Záclona zavlála, vichr vpadl do lokálu. Ubrusy se nadmuly a zase splaskly. A nová rána! Krakonoš se kácí ze svého podstavce!
      Vichr se prohnal lokálem a pak vyrazil dveřmi do výčepu. Tam kdesi práskla dvířka na dvůr, jako když vystřelí.
      Nějaký papír zakroužil v povětří a pomalu klouzal k zemi.
      Všichni zděšeně vyskočili. Když se vzpamatovali ze svého leknutí, bylo už po všem – za pár vteřin se to odbylo.
      Pan Bažantus odvážně vyhrnul roletu. Ve vyraženém okně nic nežli čtverhran tmy. Chladivý, opojně svěží vzduch zavanul do lokálu.
      Ani sklíčko nezůstalo v rámu – celou tabuli vítr vymáčkl. Však už zase nabíral a hučel a chystal se k novému poryvu.
      Ale už tu byl šenkýř Hrubý s vnitřními okny, která se na léto vysazovala.
      “To je vzdoušek, pánové, jako malvaz,” liboval si, což mělo být omluvou. Byl však umlčen výsměchem, jenž se hrnul na rozeschlá okna jeho hospody. Ať už si jednou zatopí tím zpuchřelým dřevem, starý skrblík! Drkotají v  něm tabulky za odpadlým kytem, i když pes pod okny zaštěkne!
      Ale ještě nebyl všemu konec!
      Zatímco někteří platili, zvedl pan Šaver se země kus papíru, který prve přiletěl oknem. Obrátil jej, přelétl očima a – zbledl. Beze slova položil jej na stůl před pana učitele. Hlavy se nad ním nakupily a zvědavost se změnila v úžas. Všichni četli nevěřícíma očima:
       
      Jsem s vámi!                         Krakonoš
       
      Bylo to napsáno na zežloutlém papíru, starým, krupičkovatým inkoustem a velikými písmeny:
       
      JSEM S VÁMI!                         KRAKONOŠ
       
      První se vzpamatoval Lízr:
      “Mystifikace pokračuje!” zvolal, ale druzí se na něho podívali nechápavě.
      “Co tomu říkáte?” ptal se skoro šeptem pan učitel Hanzl starého pána, který měl už klobouk na hlavě a bral si hůl z věšáku.
      Pan Pošepný, zdálo se, byl překvapen ze všech nejvíce. Ještě jednou vzal do ruky lístek a pak k němu i přičichl. Řekl jen:
      “Měli byste si, pánové, zařídit spolkový archív!”
      Pak položil lístek na stůl a rychle odcupital.        

 
      28
       
      MINULA DOBA POHÁDEK
       
      […]
       
      “Na tom nezáleží! Ale kde nahrabal to zlato, pane doktore, to bychom rádi zjistili,” začal křičet Lízr. “Jaký čert se za tím skrývá!”
      “Krakonoš, pane, Krakonoš!” volal pan Šaver na celý stůl, vyprovokován krajností Lízrova postoje, aby sám provokoval protikladem této krajnosti.
      Ale jeho volání náhle zaniklo v dunivém drnčení židlí, jak všichni naráz vyskočili od stolu. Co se stalo?
      Stará, zrezivělá růžice větráku, který už dávno nebyl používán, spadla s rachotem na zem. A z kulatého otvoru ve zdi, který se tím obnažil, snášel se zvolna k zemi list papíru.
      “Krakonoš!” znovu vykřikl pan Šaver a hnal se po papíru. Kolik rukou po něm hmátlo, ale už jej třímal vítězoslavně pan Siřiště. Šaver mu ho chtěl vytrhnout – a list se přetrhl.
      “Předsedovi! Patří předsedovi!” křičel rozčilený dr. Pekárek v nastalém zmatku. Jediný Lízr z berního úřadu nepozbyl duchapřítomnosti. Skočil k oknu, strhl žaluzii a vyrazil obě vnější křídla do ulice. Pak se vyklonil do tmy, žlutě osvětlené petrolejovou lucernou a několika bídnými hvězdičkami.
      “Stůj! Stůj!” rozkřikl se do ulice. Pak přibouchl okno a znovu stáhl žaluzii.
      “Viděl jsem ho!” zahučel. “Pelášil ke Kostelní uličce a tam zahnul za roh.”
      “Kdo?”
      “Nevím. Podle všeho to byl ten kluk Jahelků. Krk bych na to vsadil!”
      Zatím si pan učitel Hanzl nasadil cvikr a přiložil k sobě obě půlky papíru. Četl:
       
      Pánové!
       
      Odcházím do hor, odkud jsem vyšel.
      Teď už vím: minula doba pohádek.
      Svlékám pana Pošepného, svoje poslední vtělení.
      Stydí se žít mezi vámi ten, jehož podezíráte, že  d ě l á  Krakonoše!
      Už nevěříte ničemu, ani pohádkám.
      Jste příliš moudří a chytří a lstiví, vaše mozky jsou jako přehnojená země, jako přecpaný žaludek. Víte toho příliš mnoho, a proto jste tak staří, ne lety, ale poznáním. Každému z vás je ne třicet, ale sto let!
      Chtěl jsem učinit z lidských morousů opět děti, obout svět do dětských střevíčků…
      Nebude už tak šedivý a beznadějný pod věčně stejným kolovrátkem ročních dob, když se ještě dějí zázraky!
      Což není dosti krásná naše zem, aby se v ní odehrávaly pohádky? –
      Což nebude potom ještě krásnější?
      Vrátím se jednou, až všichni lidé budou dětmi. Až místo smrtelně vážných tváří, s nimiž zastávají svoje úřady a nosí tituly a odpočítávají zlaté plíšky – naskočí na rtech mladý, bezelstný smích, smích při práci, která bude veselá a napínavá jako dětská hra.
      Pak každý člověk bude dítětem a básníkem – a všechny vynálezy světa se stanou hračkami…
      Pak přijdu já. –
      N. B. Domek, který jsem obýval, dávám chudým lidem z našich hor. Výtěžek pokladu ať slouží k jeho správě. Loutkové divadlo odkazuji sokolům a knihovnu spolku Krakonoš. Hračky dejte o vánocích chudým dětem z chaloupek, ve kterých hrkají tkalcovské stavy.
      Pana učitele Hanzla prosím, aby tuto moji vůli uvedl v čin.
      Miluji své hory!
       
                                                                                         Pan Pošepný
       
      Dočetl. Skřipec sám se mu naklonil na kluzkém nose a sjel mu po šňůrce na bříško. Zaroseným okem mlčky se rozhlížel.
      Chvíli bylo ticho.
      “Hm,” udělal pan Lízr z berního úřadu, “to není špatný žert.”
      “A byl to špatný člověk?”
      “Snad přece ne,” připouštěl. “Ale dítě, úplné dítě, – takové, o jakých píše…”
      Pan učitel kývl hlavičkou na souhlas. Tak je to! Staré dítě, užaslé vidinou svého dětství, z níž se dodnes nevzpamatovalo. Nemohlo, nedovedlo zestárnout. Jeho srdci je stále deset patnáct let. Moudrost a zkušenost dospělých – to není nic pro něho. – Však byl na Temínku v té vilce a poznal jeho tajemství: vrásky, které mu uštědřovaly roky lidského obcování, chodil si smývat do svých kouzelných komnat, ke svým loutkám a vánočním zásuvkám a k pohádkám o Krakonošovi. –
      “Blázen,” usoudil Bažantus, “chtěl překvapovat, budit úžas. Ale kampak na nás s tou flintou! Copak jsme malé děti?”
      “Ale on právě chtěl, abychom byli jako malé děti,” šeptal si Šaver pro sebe. “Abychom zůstali dětmi až do smrti.”
      “Šťastnou cestu, pane Krakonoši,” končil slavně doktor Pekárek, “a na shledanou! Přijďte zas!”
      “Ale stejně,” pískl Bažantus a prohlížel si nedůvěřivě rukopis, “rád bych věděl, kdo je ten člověk a odkud vlastně přišel…”
      “Na mou duši!” zvolal pan učitel hlasem povzneseným nade všechny pochybnosti: “Přišel z hor a je to – Krakonoš!”