Obraz 1.
       

      Kout v pracovně dr. Siváka. V popředí psací stůl. Pozadí tvoří závěs.
       
      Dr. Sivák: (sedí u stolu, před ním stojí Jindřich) Paní Emilie Morhačová je v ošetřování našeho ústavu od 1. října. Návštěvy příbuzných povoleny.
      Jindřich: Děkuji. Už dávno bych ji byl navštívil. Ale právě mě pustili z Pankráce –
      Dr. Sivák: (hledí to zamluvit) Dobře, dobře, to je vaše věc. Jste s ní nějak příbuzný?
      Jindřich: To nejsem. Ale jsem její přítel. A taky soused. Bydlíme v jednom domě. Byl jsem dokonce při tom, když ji gestapo –
      Dr. Sivák: (rychle) Ano, ano (vrací mu legitimaci) To je v pořádku. Pan Knecht vás doprovodí –
      Jindřich: Jistě bude ráda, až mě uvidí –
      Dr. Sivák: Hm –
      Jindřich: A – prosím vás, pane doktore, mohl byste mi ještě říci, jak se projevuje ta její choroba? Snad bych se podle toho měl zařídit?
      Dr. Sivák: Halucinace, utkvělé představy – inteligence nedotčena.
      Jindřich: To je dobře. To mě jistě pozná – i když snad trochu mluví z cesty. V životě jsem ještě nebyl v blá – v takovém ústavě, i když mě do něj každou chvíli posílali – Ale teď vidím, jak je vážný a přísný tenhle dům – Kdyby to věděli ti, co ho berou nadarmo do své nevymáchané huby, hned by je přešel smích –
      Dr. Sivák: (získán jeho řečí, odloží úřední tón a mírně se usměje) Myslíte ty proslulé kliky od blázince a čísla ústavního telefonu, že mám pravdu? Ale takové vtipy k nám doléhají z příliš velké dálky. Nerozčiluje nás to víc nežli štěbetání loňských vrabců. A věřte tomu nebo ne, my, služebníci tohoto domu, co tvoříme spojku mezi zdejším, imaginárním světem chorých a tím dnešním, skutečným – jsme často na pochybách, na které straně je více šílenství. Vždyť jsme tu teď vlastně jediným ostrůvkem míru, který neví nic o válce. Ovšem, je tu mnoho nešťastníků, ale také mnoho šťastných – A ti by se moc rozmýšleli, kdyby měli volit mezi pravdou a halucinací, mezi skutečností a snem –
      Jindřich: Ano, ano – vždyť i paní Morhačová byla vlastně vysvobozena – tak říkajíc vyrvána ze spárů ge –
      Dr. Sivák: (rychle) Dobře, dobře, nechme toho – pan Knecht vám ukáže číslo 45 (vezme telefon) Pane Knechte – dr. Sivák – Ano, ano, ke mně –
      Jindřich: Mám takovou tajnou naději, že se mi podaří rozsvítit světýlko v jejím mozku. Co myslíte, pane doktore, je to možné? Až ji zavolám, ihned si vzpomene  –  a  já jí pomůžu vzpomínat  –  U nás v bytě to přece bylo,  když ji gesta –
      Dr. Sivák: Ne, došlo k tomu až v Pečkově paláci. Mluví o nějakém tajném schodišti – chodí a hledá schodiště, které se jí ztratilo. Z něho vyšla – tak nějak to začalo –
      Jindřich: (důvěřivě) Jsou i jiné věci – mezi námi – na ty si posvítím –
      Knecht: (objeví se ve dveřích) Pane doktore –
      Dr. Sivák: Doveďte toho pána na pokoj číslo 45!
      Knecht: (uklání se) Prosím – (pokyne Jindřichovi směrem doprava.)
      Jindřich: (jde za Knechtem) Děkuji, pane doktore – tak pokoj 45 –
      Dr. Sivák: To není pokoj – to je celý svět, až překročíte jeho práh, přijme vás mezi své fantomy –
       
      Jeviště se setmí a prohloubí. Závěs v pozadí se rozhrne – světlo dopadá jen na Mílu v černých šatech, stojící uprostřed, v hlubokém zamyšlení. Na pozadí se občas mihnou přecházející postavy chovanek.
       
      Jindřich: (k ní vztáhne obě ruce) Paní Mílo!
      Míla (setrvává ve své strnulosti.)
      Jindřich: Jdu se na vás podívat. Slyšíte mě?
      Míla (se pomalu otáčí. Nejeví zájem.)
      Jindřich: Copak mě neznáte? To jsem já, Jindřich, bratr Viktora, slavného virtuosa –
      Míla: (slyší slova, ale nevnímá. Jen se dívá, mlčky a zamyšleně.)
      Jindřich: Jak jsme se setkali v Tatrách, v zasněženém hotelu – tam to bylo – Viktor a já – a pak ten neblahý posel – A pak u nás doma – zase Viktor a já – Nic už nevíte?
      Míla: (unaveným, žalujícím hlasem) Nerozeznám už přítele od nepřítele –
      Jindřich: Vzpomeňte si přeci – Jindřich Gabriel, zkrachovaný muzikant a kejklíř –
      Míla: Však vy víte, co se včera stalo. Ještě teď se celá chvěji –
      Jindřich: Nerozumím vám – co se včera stalo? Svěřte se mi –
      Míla: A vy jste byl mezi nimi –
      Jindřich: Ó – paní Mílo –
      Míla: Poznala jsem vás, jak jste se tam krčil – Ó, moje hlavička ubohá –
      Jindřich: Je tomu už pět měsíců, co jsem vás viděl naposledy. Bylo to u nás v pokoji – Viktor vás zradil – gestapo – Gestapo – ještě nic nevíte?
      Míla: Všichni mě zradili. Pořád mi tu mluvíte o barvách. Přiznejte barvu – říkáte. Přiznejte všechny barvy! V barvách je pravda! Ale k čemu se mám přiznat, když nic nevím?
      Jindřich: Drahá paní Mílo, běda vám! Jste to vy a přece to nejste vy! Vaše tvář – vaše živoucí tvář, ale duše není vaše –. Nějaký cizí, obludný mozek za vás myslí. Jak je to strašlivé! Ale máte pořád stejné oči – copak mě nevidíte? Jsem Jindřich – bratr Viktora – šašek a komediant – hudební excentrik –
      Míla: Však já si vzpomenu –
      Jindřich: Vím, že mne nevnímáte – ale přece vám to musím říct. (Tiše) Váš manžel unikl. Dostal se k partyzánům, je zdráv a pozdravuje vás. Plány byly odevzdány – to jsem vám měl vyřídit –
      Míla: Ne, ne, to není to, co bych chtěla vědět –
      Jindřich: Můj bože, kdybych vás tak mohl rozesmát! Škoda, že jsem si nevzal housličky. Jen jeden úsměv, úsměveček. Možná, že by stačil – (Náhle se vzchopí.) A že bych to nedokázal i tak? Já Frančesko Marmelejdi – budič a provokatér smíchu, šimráček lidských slabin a bránic? (Postaví se do klaunské pózy a předvádí Míle svůj výstup. Chrlí ze sebe) Slavné publikum, velevážené obludy a fúrie, které tu obcházíte, strašíce a posmrkávajíce v abstraktní nicotě! Přišel jsem já, hloupý Honza, abych vykřesal jeden malinký úsměv ze zkamenělého kamene – ať není větší, než jedno zrníčko z krupicové kaše, ať je menší nežli pestík konvalinky – Slavná zakletá princezno, obklopená strašidly a fúriemi a jiným neřádstvem – je jich tu plná balustráda – heleďte, jak kašlou a utírají si nosy do svých mlíčnů a podolků – Ale já si na ně posvítím, já je roztočím! Já tě rozesměju, až ti bude v pantech vrzat, zakletá princezno! Já, božský Frančesko Marmelajda, že bych to nedokázal? Smích přede mnou, smích za mnou! Kam stoupnu, všecko se směje! Rozdovádím hlupáky i chytráky – báby i nemluvňata – tlusťochy i špitálníky, domácí pány, hrobníky a domovníky, školníky i kostelníky! Smích se ti v hrdle zarazil? Koukej! Už po mně leze fantom se šišatou hlavou – jedeš (ožene se) – tenhle na mě mrká levou klapkou, ale už ho držím za kejháček – (komicky se potýká s neviditelnými příšerami) Lup! Už mu praskl chrup! Raf! Už tě mám! Už tě držím za pupíček (naznačuje lapání myšky, která se mu prohání pod košilí, v rukávech i nohavicích. Zápasení s fantomy provází  zvukovými   efekty.  Ale marně se snaží Mílu rozesmát.  Ta hledí smutně na jeho taškařiny, až konečně Jindřich pochopí marnost své námahy a okamžitě přestane) Prohrál jsem, já bídnej, plesnivej šašek! Mílo – Miluško – já – já – já –
      Míla: Kdy to už přestane? Všichni mě nutí a vyhrožují – ale copak vím, když nevím –
      Jindřich: Miluško – teď – teď vám to smím říct – Teď, když mně nemůžete porozumět – je to taky takový šílenství – já – já vás mám rád –
      Míla: Počkejte, počkejte – jen co si vzpomenu –
      Jindřich: Vždycky jsem vás miloval, Mílo, Miluško, lásko má, první a poslední. Vždyť proto jsem se před vámi pitvořil, protože jste se tomu tak ráda smávala – A když jste odešla, slunce mi zašlo – vždyť kvůli vám jsem se stal šaškem, vždyť jsem hrál jen pro vás – Potřeboval jsem váš smích jako chleba. Teď už to můžete vědět. Ale dříve, kdybyste to pochopila, asi byste se strašlivě rozesmála a to by byl se mnou konec, pak bych už nechtěl dále žít – Ale vy mě teď posloucháte, tiše a trpělivě a v tom je takové kruté štěstí, taková bolestná radost –
      Míla: (ustupuje před ním) Pojďte sem!
      Jindřich: (skočí k ní s rozpaženou náručí. Jakmile však vystoupí ze tmy do světelného kotouče, který ji obklopuje, zchladne a ztoporní. I tvář mu tuhne  v masku,  stává se jen jejím fantomem,  s fantastickou čapkou  na hlavě)
      Míla: Řekněte na svou čest: Byl jste to vy za tou drapérií?
      Jindřich: (dutým hlasem) Kolikrát jste se už na to ptala –
      Míla: A co jsem provedla – řekněte – co jsem provedla – ó má hlavičko ubohá –
      Jindřich:  Pomohu vaší paměti!   Za prvé: je všude, všechno vidí a všechno slyší –
      Míla: Ne ne ne – lžete!
      Jindřich: Za druhé: přijde mezi nás a nikdo ho nepozná!
      Míla: Opět uhýbáte! Nikdo nic neví a přece mě štvete –
      Jindřich: (zvedne výstražně prst. Šeptá) On to ví!
      Míla: (se najednou zastaví, jako by jí bleskla hlavou nová myšlenka) On! Kdo? Kdo je to On?
      Jindřich: (s prstem na ústech) Pssst!
      Míla: Ach, já to vím – je to ten, o kterém si šeptáte za mými zády! Proč se mnou hrajete takovou hru? On – možná že právě On by mi řekl, co přede mnou skrýváte – ať už je dobrý nebo zlý –
      Jindřich: Volíte slova příliš opovážlivá – (Hrozivě) Myslíte, že jsme tu sami? Pozor! Skryté uši, skryté uši!
      Míla: (rozhořčeně) Ať mi řekne konečně, co se mnou zamýšlí! A vy, jeho pochopové a služebníci – mučíte mě s jeho vědomím? Je On strůjcem tohoto spiknutí proti mně? Či snad neví a všechna hrůza je jen ve vás?
      Jindřich: (vystoupí z kotouče světla do stínu a v tom okamžiku přestane být fantomem. Svým hlasem) Ubohá, ubohá Miluško – Já vám vyznal svou lásku a vy mi ani nemůžete dát košem – Ani se mi nemůžete smát –
      
      Na pozadí scény opět projde pár chovanek.
      
      Míla: Řekněte – řekněte – je On dobrý nebo zlý? Ví či neví?
      Jindřich: I teď vás miluju. Miluju – miluju vás úžasně a nesnesitelně, z celého světa nejvíc, ze všech lidí, co jich je na zeměkouli, tak strašlivě vás miluju, že ještě nebylo takové lásky pod sluncem –
      Míla: (chytá se za hlavu) Ach, moje hlavičko ubohá –
      Hlas: (shora) Všechny stopy vedou sem
      Ozvěna: Sem – sem – sem –
      Míla: (otáčí hlavu po hlase) Kdo je to?
      Jindřich: (se vytratí do tmy)
      Hlas: (shora) Zde to bylo –
      Ozvěna: Tam to bylo – tam – tam – (pomalu zmlká)
      Míla: (úzkostlivě) Ale co bylo? Pořád ještě nevím, co – Kdyby to věděla má hlavička ubohá –
      Detektiv: (s černou páskou na oku vykročí ze stínu) Tak se podíváme –
      Míla: Na co?
      Detektiv: Však vy víte –
      Míla: Nevím – nevím – nevím. Nic tu není – můžete tu všechno prohledat –
      Detektiv: Říkáte všechno – (prochází místností, jeho kroky provází reflektor. Objeví rozestlané lůžko) Kdo tu spí?
      Míla: Já – Jistě – já – Vlastně (zarazí se)
      Detektiv: Na polštářku je důlek od hlavy – (Prohlíží polštář velikou lupou) Hleďme! Tady leží vlas! (Vezme jej mezi prsty.) Čípak je to vlas?
      Míla: To je můj – já mám hnědé vlasy –
      Detektiv: Ten vlas je ale rudý –
      Míla: Ne, ne, chcete mne jen splést! Je to můj vlas!
      Detektiv: (objeví truhlici) Truhlice! Kde se tu vzala? To je vaše truhlice?
      Míla: Není – ano – je, je moje – Jsem tak celá popletená – sedněte si – zatím si vzpomenu –
      Detektiv: Sednout? Nikdy v životě jsem neseděl! Copak máte v té truhlici?
      Míla: (nuceně se rozesměje) Hlouposti – jen takové hlouposti – (otevře truhlu a vytáhne z ní pírko) Peříčko ze skřivánka – (chce odvrátit detektivovu pozornost) Pohleďte, vyhodím je do vzduchu – kam padne, na tu stranu půjdu –
      Detektiv: (sáhne do truhlice) A tady je černý závoj!
      Míla: (rychle) To jsem měla na pohřbu, když mi zemřel ten ptáček –
      Detektiv: A co je toto?
      Míla: (vezme podávanou věc a hladí ji) Ach, to je ten skřivánek. Docela jsem zapomněla – vozím ho všude s sebou – ptáčátko malinké, heboučké –
      Detektiv: Říkala jste přece, že jste mu byla na pohřbu – A copak je zas tohle?
      Míla: To je dalekohled. Taková hračka – když tím točíte, tvoří se hvězdičky z barevných sklíček –
      Detektiv: Uvidíme! (Přiloží rourku k oku) Hm – podivné – co je to tam? Vidím schodiště – rudé schodiště –
      Míla: (rychle, chce mu vzít kukátko) Ukažte, ukažte – počkejte – to znám!
      Detektiv: (ji odstrčí) Pryč! Ruce pryč! – Po rudém schodišti kdosi stoupá – nějaká žena stoupá –
      Míla: To jsem já! Já!
      Detektiv: Vskutku? Ta žena má rudé šaty – a vlasy jí hoří –
      Míla: Ano, ano – měla jsem rudé šaty – já – já –
      Detektiv: To právě jsem chtěl slyšet! Teď jste se přiznala!
      Míla: Ne, ne – nejsem to já – měla jsem černé šaty!
      Detektiv: A rukavičky?
      Míla: Ty jsem zapomněla dole –
      Detektiv: Dole! Kde dole?
      Míla: Tam, kde schodiště začíná –
       
      […]
       
      Míla: (hlavu v matčině klíně) Počkej – počkej – jen co si vzpomenu –
      Matka: Na všecko si vzpomeneš – uvidíš, kterak se ti uleví –
      Míla: (těžce přemýšlí) Co se to stalo, co se to jen stalo –
      Matka: (hladí ji po čele) Vzpomeneš si, má hlavičko – tak – a tak – a tak – a zase nám vyjde sluníčko –
      Míla: (vykřikne) Už vím! Už vím – začalo to v Tatrách – přišel Viktor –
       
      Opona.        
         

 
      Obraz 3.
       
      […]
       
      Viktor: (se k ní přiblíží. Vřele) Paní Mílo, co tomu říkáte, kdybychom ten váš vyšinutý osud vrátili zpět do jeho původních kolejí?
      Míla: (překvapeně) Jak to myslíte?
      Viktor: Myslím na vás, paní Mílo – Už dávno na vás myslím – Co kdybyste se stala průvodkyní na mých koncertech?
      Míla: (zasměje se) Kdyby – samé kdyby – vždyť já už nic neumím –
      Viktor: Chystám se do Švýcar, jak víte. A potom na veliké turné světem – Mohla byste mě provázet, kdybyste chtěla. Utečeme spolu z téhle proklaté, zhrzené země. Poplivané země, která ztratila svou tvář, svou historii i budoucnost. Prchneme z ní do svobodného světa a třebas do Ameriky – Budu se s vámi dělit o vavříny své slávy, protože – protože – nejen vy mne, ale i já vás chtěl bych doprovázet – Tam – tam přečkáme válku a –
      Míla: Ach ne! To už je nemožné, všechno jsem už zapomněla –
      Viktor: Však já si vás vyškolím! Svěřte své ruce do mých rukou, paní Mílo. Udělám z nich ruce zázračné –
      Míla: Jak bych to mohla od vás žádat? Co bych já vám za to mohla nabídnout?
      Viktor: Vždycky jsem toužil mít doma ženu, která by dovedla snít hudbou. Zasedne k pianu jako k hluboké studnici a bude z ní čerpat a dávat pít. Naslouchám Chopinu na koncertech, ale jak jiný je Chopin, když jsou staženy záclony a pod rozžatými svícny sklání se nad klavírem drahá hlava! Být doma, odložit nástroje jako lopatu a kladivo a naklonit se nad svůj klavír a nad svou ženu, když hraje, její prsty a klávesy – její vlasy a píseň, která tě zavalí nevýslovným štěstím – (Naklání se nad Mílou) Paní Mílo, mohla byste jít se mnou?
      Míla: Nemohla, Viktore –
      Viktor: Nerozumím vám – Čekal jsem, váhal jsem a znovu odkládal, aby vás už nebolely vzpomínky na to dobré ani na to zlé –
      Míla: Ještě nejsem docela vdovou, Viktore. Ještě nenašli jeho tělo –
      Viktor:  Můj klavír čeká na vaše ruce, Miluško  –  Skončí-li se válka ještě letos –
      Míla: To není možné! To by byl konec všemu!
      Viktor: Zrovna tak jsem mluvil – Ještě nedávno – až do jednoho určitého, kritického bodu, kdy ve mně nastal přelom – Všechno zoufalství a hrůza a vztek změní se vám přes jednu noc v radost! Na mou duši! Je to, jako by se člověk najednou uzdravil. Jako by se probudil z hrozného snu do nové, úžasné skutečnosti – Najednou, z ničeho nic – jako by vás osvítila jiskra, něco jako vnuknutí, či inspirace, či divinace – říkejte si tomu, jak chcete. Ale najednou pochopíte, že Německo musí zvítězit – a vítězi bude všecko odpuštěno, protože vítěz má vždycky pravdu! Hitler to vyhraje! Ale je lepší vědět to o týden dříve, nežli o týden později – (Odmlčí se.)
      Míla: (naslouchá ani nedutajíc, s rameny zimomřivě zdviženými. Říká si jako pro sebe) Tak to tedy vypadá! Prosím – prosím – váš názor –
      Viktor: I vy se k němu, Miluško, dopracujete! I vy dozrajete v tom parném slunci! Zatím ještě říkáte “zrada” tomu, co možná už za měsíc nazvete – dejme tomu – smyslem pro realitu. Nespěchám na vás – Budu vás učit klavíru i historii –
       
      […]        

 
      Obraz 4.
       
      […]
       
      Viktor: Paní Mílo! Vy zde?
      Míla: Já – já –
      Viktor: Co tu, proboha, děláte?
      Míla: Hlídám byt.
      Viktor: Ne – vážně – kde je maminka?
      Míla: Šla na koupi a Jindřich šel na zkoušku –
      Viktor: (uraženě) Velmi jste mne zklamala po tom všem, co jsme spolu snovali, paní Mílo – Vy a Jindřich!
      Míla: Jindřich?
      Viktor: Nechce se mi věřit, ten že by vás obloudil svými kotrmelci? Že by zvítězil svou frkačkou nad mými houslemi? Nebo vám snad zahrál na ty své housličky milostnou serenádu? Hrál nad hlavou či za zády nebo je dokonce vyhazoval při hře do výšky? To vás okouzlilo? To vás zlákalo sem, do jeho doupěte?
      Míla: Sám tomu nevěříte. Až vám teď řeknu, proč jsem tady – doufám, že jste čestný člověk –
      Viktor: Už chápu! Tak přece ta lavina v Tatrách! Pouhá záclona, aby mohl váš manžel upláchnout – i s plány –
      Míla: Ale vy mě nezradíte –
      Viktor: Řeknu vám, paní Mílo – moc se z toho neraduji, že to vím. Budu-li mlčet, stávám se spoluviníkem, ne-li spolupachatelem – zrazuji – vždyť vlastně zrazuji – (Přistoupí k ní a vezme ji za ruku.) Věřte mi, nechtěl bych vám ublížit, naopak, horoucně si přeji, abyste byla šťastná –
      Míla: (jemně se mu vymkne.)
      Viktor: (s patosem) Stojím na rozcestí, paní Mílo! Můj čistý štít, moje čisté ruce mi velí říznout do vlastního srdce. Je to osudné dilema, můžete-li to pochopit – přináším oběť, hrdinskou oběť, jakých je málo v historii –
      Míla: (na něj s úsměškem pohlédne) Jistěže.
      Viktor: Paní Mílo – stačí jedno vaše slůvko – jedno vaše “ano” – Odjedete se mnou?
      Míla: A co když Vlado žije?
      Viktor: Dáte se rozvést –
      Míla: Rozvést –
      Viktor: (vezme ji za ruku) Paní Mílo! Mohu čekat, dlouho čekat, stačí mi maloučká krůpěj naděje – Mluvili jsme spolu o vás a o klavíru – Vybral jsem už pro vás Mozarta – oba bychom při něm zahřáli svá srdce –
      Míla: Jenže – víte, že se teď nesmím ani ukázat na ulici, pasou po mně –
      Viktor: Ale tady nemůžete zůstat! To je vyloučeno!
      Míla: A kam jít?
      Viktor: Ke mně! Přestěhujete se ke mně na Viničku. Budete tam ukryta jako prstýnek ve vatičce – Přenechám vám jeden ze svých pokojů, který budete chtít –
      
      Opět slyšet odemykání dveří.
      
      Míla: Někdo jde!
      Jindřich: (ve dveřích) Dobrý večer!
      Viktor: To jsem rád, že jsi přišel. Musím si s tebou vážně promluvit!
      Míla: Nechám vás o samotě – (Odchází.)
      Jindřich: Napínáš mou zvědavost, bratříčku, jako střevo na base –
      Viktor: Nech si svá idiotská přirovnání. Víš, že to nesnáším!
      Jindřich: Proč idiotská? Copak není struna ze střeva?
      Viktor: Mluvme vážně, Jindřichu! Jsem rád, že jsi přijal angažmá v divadle a že jsi pověsil na hřebík svou chaplinovskou buřinku. Jsi čertův chlap, Jindro – máš v sobě jiskru – to jsem si ani nemyslel! Mám náhodou styky v tom světě na prknech a mohu za tebe ztratit slůvko na příslušných místech –
      Jindřich: Jako by se stalo, pane bratře –
      Viktor: Schválně jsem se šel na tebe podívat, i když nemiluji rozšklebenou tvář Thálie, jak víš. Ale – jen jsi mě potěšil, okamžitě jsi zase mou radost srazil –
      Jindřich: Ale jdi –
      Viktor: Získal sis určitou popularitu v tom “Stříbrném kohoutku”, upozornil jsi na sebe vysoké pány –
      Jindřich: (ironicky) Běda mně!
      Viktor: Dostal jsi pokyn z těchto míst, abys účinkoval v jistém rozhlasovém skeči –
      Jindřich: (ponuře) Jak to víš?
      Viktor: Ty jsi však odmítl účinkovat –
      Jindřich: (odkašlává) Měl jsem angínu a ještě jsem marod –
      Viktor: Vím, co za tím vězí – Tvůj nepřátelský postoj k říši!
      Jindřich: Od kdy se, pane bratře, zajímáš o můj postoj? Stál jsem odjakživa na svých vlastních podstamentech – ani teď nepotřebuju žádnou chůvu.
      Viktor: Kdo se nechce zařadit, bude vyřazen! Ale sabotérům se napravují hlavy i jinak. Jsou místa, kam se shromažďují čili – koncentrují –
      Jindřich: Jen to řekni na plnou hubu! Vyhrožuješ koncentrákem?
      Viktor: Doposud jsem se za tebe jen styděl – ale teď bych musel i trpět! Mít šaška v rodině bylo trapné. Ale být bratrem zrádce, to je prostě nesnesitelné, to je horší nežli hanba!
      Jindřich: (oživne) Jó, to by byla trhlina do tvý kariéry, bratře. Vždycky jsem se bával tvého stínu – když jsi při lampě klouzal po strunách, tak se ti ruka třásla a lámala po stěně až na strop – bylo to příšerné – A teď se zas ty budeš bát mýho stínu. Potáhne se na ty tvý serenády až z koncentráku –
      Viktor: (vemlouvavě) Buď přece rozumný, Jindro – Vidíš, jak to vypadá na frontách. Mám zprávy, miláčku, že se ti zarazí žilobití! Angličtí zbrojaři dodávají Němcům přes Lisabon letadla. To je přísně důvěrné, to vědí jen diplomati, o tom se v novinách nedočteš! Zač stojí takový národ? Sám si říká o ránu z milosti – A tato rána se chystá! Poslední úder – Anglie potí krev a v té nejistotě je vidět všecka její slabost –
      Jindřich: (smutně sklopí hlavu) To je kec –
      Viktor: A do Madridu, na německé vyslanectví přijel lord Amerling s tajným posláním –
      Jindřich: (polekaně) Chceš říct –
      Viktor: Nu ano, holubička míru nesměle zavrkala. Pak už bude pozdě, křičet “Heil Hitler” –
      Jindřich: Tak křičíš radši dřív, viď?
      Viktor: (dojímavě) Hleď, Jindro, seš chytrej kluk, bylo by tě škoda – Udělej mi to kvůli! Zahrej jim to! Co ti to udělá?
      Jindřich: (zavrtí hlavou) Už sem řek’ – sem marod. De se do špitálu!
      Viktor: (znovu pateticky) I moje velkomyslnost má své meze. Srdce mi bude krvácet, ale neposkvrním se zbabělým mlčením. Půjdu a řeknu: Hle, můj bratr – zrádce! Již dosti jsem pro tebe vytrpěl! Vypiji i tento kalich do dna –
      Jindřich: Ach ty jezuito! Ty dušičko pokrytecká, tartufácká, běž, maž, leť, abys nezmeškal – udej mě!
      Viktor: Žádám tě, abys mě neurážel!
      Jindřich: Za hrnec čočovice lezeš jim, s odpuštěním, do řitě! Kdybys hrál jako anděl na nebesích, pro mě seš a zůstaneš jezuitou!
      Viktor:  (bez sebe vztekem vrhá se na bratra a chce ho udeřit. Ten ho však uchopí v pase a dostanou se do křížku. Jindřich je mrštnější, nadzvedne Viktora a podrazí mu nohy. Válejí se po zemi. Jindřich přitiskne Viktora na lopatky a vyskočí.)
      Viktor: (bledý, rychle oddychuje. Vzchopí se. Oprašuje si kalhoty.)
      Jindřich: (se spokojeně usmívá.) Když jsme si hrávali jako kluci, dycky jsi mi nařezal. Jenže od té doby já tahal těžké kufry po schodech a ty leda smyčec po strunách. (Smířlivě) Tak vidíš –
      Viktor: Vím, proč tu skrýváš paní Morhačovou –
      Jindřich: Já že ji skrývám? Vždyť je tu u maminky –
      Viktor: Jde po ní gestapo –
      Jindřich: To jsem rád, bráško, že to víš. V tomhle směru seš ale žentlas, žejo?
      Viktor: (zachmuřeně) Upozorňoval jsem ji na nebezpečí – v tomto domě –
      Jindřich: Sem nepřijdou, neboj se! Ale je to fajn, že seš v tom taky drobek namočenej – třeba jen jako kibic –
      Viktor: Budu mlčet. Ty mi ale slib, že i mně uděláš něco po vůli –
      Jindřich: Cokoli sobě žádáš, rodný bratře, jen to ne, abych jim hrál –
       
      […]               

 
      Obraz 5.
       
      Kancelář vyšetřujícího v Pečkově paláci. V popředí vpravo psací stůl a křeslo, vlevo stolek s rozhlasovým aparátem. Na kraji stolu v nedbalé póze stojí (spíše se opírá) komisař Schwarzkopf v černé uniformě, s iniciálami SD, s rukama malebně založenýma v podpaždí. Po očku pozoruje Mílu. Vyslýchá ji inspektor Maus (v civilu, s černou páskou na oku), který ji zatkl u Gabrielů.
      Maus: Máte čas všechno si rozmyslet. My tu nepotřebujeme, abyste nám něco prozrazovala. Chceme se jen přesvědčit, mluvíte-li pravdu anebo lžete –
      Míla: Říkám všechno, co vím –
      Maus: Jenže Kapras vypovídá trochu jinak. Když býval u vás – o čem jste s ním mluvili?
      Míla: Hlavně o sportu –
      Maus: (jde ke stolu, vytáhne z aktů dopis a podá jej Míle.) Poznáváte rukopis svého muže?
      Míla: (prohlíží dopis) Tohle on nepsal! Někdo se pokoušel napodobit jeho písmo. Je to podvržený dopis!
      Schwarzkopf: (přiskočí k Míle a švihácky ji obchází) Ty – obžalovaná paní, nic nebojíš – (zálibně si ji prohlíží) já mám pržitel český národ – já babičko – česká krev. Já mám rád – máš taky rád? Ty mluvit pravdu – a já velký rytírž – rozumíš?
      Míla: Mluvím pravdu!
      Schwarzkopf: Znáš Pardubice?
      Míla: (živě, s jiskřičkou naděje) Znám.
      Schwarzkopf: Tam narodila babička – tam česká krev. Znáš Johanes Hus? Ten vždycky pravda! Za pravdu – vidíš – (rozškrtne sirku a drží ji ve výši, aby naznačil Husovo upálení) Já znát historie, rozumíš? (Zapálí si cigaretu.)
      Míla: (neudrží se a zasměje se.)
      Schwarzkopf: (potlačí vztek) Obžalovaná, ty se smát? Já směju potom, pozor! Čech pravda – já rád. Čech nepravda – já ržíct a tvá velká oka jen koukat – moc pláče, obžalovaná, rozumíš?
      Míla: (polekaně) Nerozumím –
      Schwarzkopf: (vezme ji za ruku) Ukaž tvá ručička – Vidíš – dnes pěkný a celý a ty pozor! – budeš křičet dost! dost dost! – a řekneš. Pamatuj si – rozumíš – obžalovaná?
      Míla: Nerozumím –
      Schwarzkopf: Na pěkná ručička dáš – dám – fuj rukavička – a ty pak volej: Znám dobře velmistr!
      Míla: (vrtí hlavou) Nevím o žádném velmistrovi –
      Schwarzkopf: Nevíš – ale víš – tvůj mozek – černá kniha. A já číst. Nic nezapržeš – já čáry máry – hlavu otevržeš a tam – leží velmistr! Tvůj mozek ržíkat “velmistr” – já ržíkat “Morhač”!
      Maus: Přiznejte se, dokud je čas! Kdo je to velmistr?
      Míla: Nevím –
      Schwarzkopf: (ho umlčí velkopanským gestem a sám začne) Ty, obžalovaná, moc a moc dostaneš, hloupá – nepržiznáš barvu – Nepomůže rukavička – nemáš velmistr – a ty budeš zadek nahá a oficír se dívá, jak panička feš tancuješ  –  zadek nahá!  Máš rozum a ržekneš  –  velmistr bude, a já rytírž dobrý –
      Míla: (ulekaně se obrací k Mausovi) Jak tomu rozumět?
      Maus: (krčí rameny, aby dal najevo, co soudí o žvanění vrchního komisaře.)
      Schwarzkopf: (zatleská)
      Esesman: (ve dveřích) Zum Befehl –
      Schwarzkopf: Bring mir die Handschuhe!
      Esesman: (zmizí)
      Schwarzkopf: (k Míle) Já teď tobě ukázat. Ty nic nebojíš – ržekneš – a pryč! Ručička nebolí.
      Esesman: (znovu ve dveřích, s “rukavičkou”)
      Schwarzkopf: (vezme od něho palečnici, dřevěný nástroj s pěti otvory, jakousi  past  na  prsty  s  pěti   šrouby.)  Rukavička. Ržekni – jinak moc bolí. (– Třepe prsty) Ty kržičíš: Au, au! Ty pržiznáš – Morhač je velmistr!
      Maus: (věcně, aby se věc nezdržovala) Povězte! Co víte o plánech na konstrukci zaměřovače? Měla jste je v rukou?
      Míla: Neměla.
      Schwarzkopf: (vrací esesmanovi “rukavičku”) Also! Los! Kapras eintreten! (K Míle) Teď uvidět pržitel, co už mít “rukavička”! On mluvit teď pravda –
      Esesman: (přivádí Kaprase ve vězeňském mundúru)
      Schwarzkopf: Tak – Kapras – ty mluv! Obžalovaná viděla plány na velmistr?
      Kapras: (se sklopenou hlavou) Viděla.
      Míla: Jaké plány? Nic jsem neviděla. On lže!
      Schwarzkopf: Ty, obžalovaná – teď mlčíš! (Ke Kaprasovi) Plány zašila – rukáv do podšívka. Řekni – kam zašila?
      Kapras: Do podšívky sportovního kabátu.
      Míla: To není pravda, není to pravda! Přinutili jste ho!
      Esesman: (se po ní ožene.)
      Schwarzkopf: Lass! Sofort abführen!        
      Esesman: (odvleče dr. Kaprase. Schwarzkopf se postaví ke dveřím a s dvornou úklonou ukáže Míle ven. Sám odchází v patách za ní.)
       
      (Dveře za nimi zapadnou.Hrobové ticho. Maus vytáhne notýsek a plnicí pero. Pokouší se něco napsat, ale pero mu vypoví službu. Znovu jde ke stolu, otevře lahvičku s inkoustem a napájí pero. Pak zasedne k rádiu a hledá hudbu na různých vlnách. Přeskočí z pochodu na valčík, z valčíku na jazzovou hudbu, až zachytí pozouny z páté Beethovenovy symfonie. Vyladí a pak, zaposlouchán, strne v blaženém sebezapomenutí. Na jeho tváři je patrno, jak je hudbou uchvácen. Nepřítomně se usmívá, opět vraští čelo, naklání hlavu nazad a mhouří oko, jako by se díval do slunce. A opět pokorně noří hlavu do dlaní. Náhle se však nastraží a běží ke dveřím, jako by jimi pronikl nějaký hlas. A vskutku – dveře se otevřou a esesman vleče za sebou Mílino nahé tělo, zahalené do hadrů.)
       
      Maus: (zavírá rádio.)
      Schwarzkopf: (obchází kolem Míly jako kohout, prohýbaje se v kolenou.) Nožičky feš – ale hlavička – tvrdá, ó tvrdá česká palica – Ale ty čekej!
      Maus: (obrací se k esesmanovi) A’ bischen Wasser!
      Esesman: (nese džber s vodou, pokleká k Míle a otírá jí tvář kouskem hadru.)
       
      (Světla pomalu hasnou, až nastane úplná tma. Pak slabý svazek paprsků dopadne na Mílu. Polo sedíc, polo klečíc rozhlíží se udiveně kolem sebe, přidržujíc si cípy hadrů na ňadrech. Instinktivně se obrátí dozadu, odkud vyrazí proud světla. Závěsy v pozadí jsou rozhrnuty a v oslnivé záři se objeví úzké, strmé schodiště, vedoucí do nedohledna. Je purpurově rudé s černým, sametovým pruhem uprostřed. Z hloubky schodiště se ozvou podivné, disharmonické  tóny  a  zvuky  plné  šalby   a sladké hrůzy, jež lákají vzhůru. Míla pomalu vstává a jako hypnotizovaná, s rukama slepecky vztaženýma, blíží se ke schodišti, zatímco hudba a hlasy zaznívají vždy lákavěji a naléhavěji.)