Ladislav Plechatý, tehdy úředník ministerstva zahraničí, byl v té době mimo jiné též redaktorem beletristické přílohy legionářského deníku Národní osvobození, kde jsem i já otiskoval některé své práce. Odtud Weissův zájem o mě, tím více, že jsem byl v oné době i redakčním tajemníkem (ve skutečnosti však hlavním redaktorem) legionářského čtrnáctideníku Legionářských besed, v čele jejichž redakčního kruhu byl již z legií populární básník a spisovatel plukovník Rudolf Medek, tehdy ředitel Památníku odboje v Praze. (Já pak v onom úřadě byl jeho pobočníkem.)

K seznámení s Weissem došlo (po telefonických rozhovorech) v tehdejší literární kavárně Tůmovka v Praze II, Lazarská ulice. Jan Weiss byl v oné době autorem vydané již prvé své knihy Barák smrti, u níž nás udivovalo, že byla vydána nakladatelstvím tak neliterárním, jako je Volná myšlenka.

Shovořili jsme se patrně již tehdy v tom, že Weiss bude přispívat i do Legionářských besed, a brzy nato odevzdal mi rukopis své divadelní práce Penza, kteréžto jeho drama Legionářské besedy pak i otiskly.

Rukopis Weissova dramatu byl psán na stroji na papíru tehdejší osmerky. Weiss mi ho odevzdal již celý, již hotový. I naskýtá se tu otázka, zdali Weissovo drama Penza není prvým legionářským dramatem vůbec, neboť Langrovo a Štěpánkovo drama ze života legií objevily se (neklamu-li se) později.

Legionářské besedy měl Jan Weiss rád, a protože mu v té době šlo o větší publicitu jména, prosil mě, zdali by on nemohl být uveden na titulním listě končícího se I. ročníku též jako člen jejich redakčního kruhu. Což se i stalo, jak u I., tak později i u II. ročníku.

S Janem Weissem stýkal jsem se po dlouhá léta téměř denně (nikdy ne o sobotách a nedělích). Seznámil jsem ho s hlavním redaktorem Legionářských besed Rudolfem Medkem a jiným redaktorem Besed J. O. Novotným, jenž byl (což bylo pro Weisse důležité) též redaktorem tehdejšího vedoucího literárního časopisu Cesta, a to právě jeho kritické části. Jan Weiss byl z těchto srdečných a velmi důvěrných přátelství šťasten a blažen. S J. O. Novotným mívali jsme pak téměř denní schůzky i – chodili jsme pak (po úředních hodinách) po kavárničkách (v tom i vinárničkách) staropražských a malostranských. Byly to tehdy kavárničky s mladou dívčí obsluhou (podnikateli často střídanou), nikterak luxusní nebo zvláště společenské, tož s nízkými cenami. V některých těchto kavárničkách Jan Weiss i tančíval. Při hudbě z gramofonu. A bývalo to vždycky tango, ladné a noblesní, které si vybral. Vedoucím při tanci nebyl však on, nýbrž jeho tanečnice, ano? děvčátko! Bývali jsme tu (jak šly ulicemi po sobě) někdy i dost dlouho v noci. Weiss mi jednou řekl, že některé z těchto vinárniček pokoušel se najít i sám, ale že se v té spleti staropražských uliček téměř nevyznal, takže (např.) nemohl najít ulici, v níž byl onen velký a známý knižní antikvariát Hendrychův, nebo ulici Řetězovou apod.

Hlavním tématem při těchto tak častých schůzkách byly ovšem záležitosti literární a hlavní slovo míval při nich často kritik J. O. Novotný, který přinášíval mnoho zajímavých zpráv z redakce časopisu Cesta, ale i o různých literárních osobnostech (Šalda, Růžena Svobodová, Božena Benešová atd.). Věděl ovšem také všechno i o mladých autorech, v Cestě nebo jinde publikujících, věci z jejich života, zajímavosti o jejich původu atd. atd. Tento J. O. Novotný byl mezi námi jenom “Jóťasem”, kteréžto jméno pochází od Medka, stejně jako jméno “Jakub”, jímž byl (jenom mezi námi) Jan Weiss, podobně jako já jsem v této důvěrné trojici býval jenom “Julkem” (podle mé prózy, otištěné v Cestě). Medek pak byl, už jako v legiích, ovšem všeho toho “bárin”.

Medek nás uvedl do Literárního odboru Umělecké besedy, kdež nás i přihlásil za nové jeho členy. Podobně tak přihlásil nás i za členy Kruhu českých spisovatelů, z čehož měl Weiss velikou radost. Neboť v tehdejším výboru Literárního odboru, tož v oné schůzi byl Karel Matěj Čapek-Chod, kritik dr. Miloslav Hýsek, Viktor Dyk, Hanuš Jelínek, kritik Karel Sezima a jiní. Jinak ve schůzích bývali František Skácelík, Štěpán Jež, Jiří Mařánek, s nimiž všemi se Jan Weiss přátelil a měl je velmi rád. Po výborových schůzích Literárního odboru šlo se obyčejně do některé proslulé vinárny apod., kde teprve Weiss výborně se bavil, neboť hlavně tu poznával Viktora Dyka a Hanuše Jelínka (“Hanouche”). – (Zajímavé je, že těchto sezení se Karel Sezima neúčastnil, neboť byl považován Dykem, Jelínkem i Medkem za intrikána, šťouru a sobce.) Útratu za mne a Weisse platíval samozřejmě a vždycky Rudolf Medek (“bárin”!), což se Weissovi velmi líbilo, ba sníval o tom, jaké by to bylo, kdyby i on (“Jakub”) byl jednou tak slavný a mohl i on jiným tak činit.

Medek byl později také i členem IV. třídy České akademie. Vím, že i tu měl Weiss zájem, aby mu při udělování různých cen a podpor pomohl.

Ladislav Plechatý jako úředník ministerstva zahraničí a literát byl také vlivně zaměstnán v tehdejším Radio journalu. I požádal Weisse i mne, abychom do jeho relací přispěli krátkými (“zvukovými”) příspěvky. Jan Weiss všecko takové nové velice vítal, ale čím přispěl i kolikrát přispěl, to již nevím.

Přátelství s Plechatým a se mnou bylo pak dovršeno také “rodinně”, a to, když se Jan Weiss ženil, byli jsme při této svatbě jeho svědky. Fotografii z této svatby (skupinu před Staroměstskou radnicí) uveřejnil pak Plechatý v kterémsi obrázkovém týdeníku, náležejícím Zamini. Já pak byl pověřen (přece jako pobočník Medkův, který i společenské věci má ve své kompetenci) vystrojit náležitě slavnou svatbu v nějaké význačné restauraci, což se i stalo, svatba byla v jisté význačné restauraci v Celetné ulici (zhruba naproti Štorchovu nakladatelství), jméno její však již nevím. A – na oplátku? Jan Weiss byl svědkem (kmotrem) při úředním zápisu o narození mé dcery Evy v únoru 1928, přičemž slíbil věnovat jí všechny své knihy, které již napsal a které ještě napíše. Což se pak i dělo.

V roce 1934 (na podzim) byl jsem služebně přeložen do Mukačeva (Medka tam za jeho výstřednosti jako hrdinu legií a slavného spisovatele přeložit nemohli, sebrali mu tedy aspoň jeho spolehlivého pobočníka) a po mém opětovném přeložení do Prahy (do Vojenského ústavu vědeckého) v r. 1936 jsem se s Weissem již téměř nestýkal, což bylo důsledkem toho, že MNO si přálo, abych se s Medkem nestýkal.

Mé styky s Weissem byly pak obnoveny až po osvobození republiky v květnu 1945, a to opět v Literárním odboru Umělecké besedy. Chodil jsem do Besedy pravidelně (jednou týdně) a Weiss také. Bývali jsme přirozeně zase šťastní a veselí a mívali zase mnoho řečí literárních i politických. Shodovali jsme se. Vím, že ještě i v této době Weiss neměl rád oficiální literární bohy a jejich “penkluby”, zato však tím více miloval takového Olbrachta, Vančuru a spisovatele tohoto druhu. Z malířů se znal osobně s Janem Slavíčkem (ještě z Medkovy společnosti), zvláště však miloval Jana Zrzavého. O vážnou hudbu se valně nestaral.

(Také o sport neměl Weiss zájem. – – Nenáviděl stříbrňácký tisk a české fašisty.)

Mile mne Jan Weiss překvapil tiskovou glosou k mým padesátinám, která byla uveřejněna v 2. čísle nového časopisu Literárního odboru Umělecké besedy Doba. Věděl, že má románová práce o Leoši Janáčkovi má vyjít v Ottově nakladatelství, že jím byla i pro trh ohlášena v jeho nakladatelském měsíčníku, netušil však, jaké překážky kladou se jejímu vydání.²)

O životě Jana Weisse v ruských legiích se asi, kromě toho, co je již známo, více nedovíte. Nemluvívali jsme spolu mnoho o těch, pro nás již minulých dobách. Pokud vím, Weiss se žádných bojů nezúčastnil, znal jen svou kancelářskou povinnost. Také o Jaroslavu Haškovi, že by se s ním osobně znal, nikdy nemluvil. Pokud je mi známo, v Rusku také v našich časopisech nic nepublikoval. A to je snad pravda konečná – znal jsem se totiž již na Rusi a později tím více doma se všemi členy našich tamních redakcí, i vím tudíž mnoho o celé jejich organizaci a práci.

Kdy začal doma publikovat, nevím, ale jak jsem se již zmínil, byla to literární příloha našeho legionářského časopisu, kterou v něm řídil Ladislav Plechatý a později Josef Kopta. Větší své prózy, jak jsem se rovněž již zmínil, umístil v Cestě, kde uveřejňoval svůj román Dům o tisíci patrech a pak další román Bianca Braselli. Ovšem pravidelně také přispíval do časopisu Literárního odboru Umělecké besedy Lumír a po převratu v r. 1945 do časopisu Doba.

Poněvadž se stýkal s J. O. Novotným (“Jóťas”), není vyloučeno, že také něco publikoval v nedělní beletristické příloze Národních listů. A publikoval možná i v jiných literárních časopisech, jelikož Weissovou snahou byla tehdy co největší publicita jeho jména.

*

A to je snad všecko, nač si v těchto dnech (kdy jsem tak bolestivě nemocen), o Janu Weissovi vzpomínám. Vzhledem k nepříznivým okolnostem, v nichž tu na venkově žiji, nemohu nic sdělit z jeho korespondence, aniž jakákoli fakta k jeho literárnímu vývoji a konečnému portrétu. Úhrnem však: Jan Weiss byl člověk velmi ušlechtilý, milý a čestný. Miloval lidi vůbec. Neměl rád nadutost, přepjatost a pýchu. Miloval skromnost a veselou upřímnost. Pryč od panstva, blíže k lidu. A jen s lidem a jen s lidem – domovnickým, řemeslnickým, mistry svého oboru. Což rovněž chtěl i u inteligence. Žádné byrokratické úřadování! A čtěte, čtěte. Literatura je dárkyní jiného života! Ovšem? Při životě tomto! A – o to se snažil. Buď trvalá čest jeho dobré památce!

Zlenice 15. a 17. května 1977

Poznámky

¹) Legionářské besedy, 1926, 11–12, srpen, 332–333.

²) Jednou to byl nedostatek papíru, přidělovaného nakladatelstvím, jindy ho nakladatelství přidělilo jiné práci, podle jeho názoru snad výnosnější, a konečně, když již byla práce tištěna u Strojila v Přerově, onemocněl jsem smrtelnou nemocí takového rázu, že jsem již nemohl provádět tiskové korektury, a tak byl sazba rozmetána (šlo o vánoční trh) a vydání knihy opět odloženo. Nakladatelství Ottovo bylo brzy nato převzato novou (1948) vojenskou správou a přeměněno ve vydavatelství Naše vojsko, přičemž mi bylo sděleno, že rukopis Janáčkova žáka byl odeslán ministerstvu osvěty a kultury, jež mi o něm nepodalo však nijakých zpráv. A když jsem duplikátní rukopis zaslal pak jistému čelnému nakladatelství, na jehož jméno si již nevzpomínám, bylo mi sděleno, že práce vydána býti nemůže pro jisté vážné důvody, z čehož jsem vyrozuměl, že “tendence” mé práce nevyhovuje potřebám doby, neboť v mé práci vystupuje Janáček jako ředitel varhanické školy, jako učitel církevní skladby, z čehož vysvítal i jeho vroucí poměr i k tomuto druhu skladby, ano vroucí, přesvědčivě vroucí, pročež jsem dalších pokusů o vydání obsáhlého Janáčkova žáka i zanechal. S lítostí, že jsem neuposlechl žádosti dr. Pavla Eisnera, který, když v rukopise (1945) mou práci přečetl, žádal mě, abych práci od Ottů vzal a odevzdal jemu, že ji okamžitě vydá v nakladatelství Girgalově. Byl bych tak učinil, ale proč jsem váhal? Z úcty k dr. Miloslavu Novotnému (redaktoru nakladatelství Družstevní práce), který mou práci Ottovu nakladatelství (po recenzi) doporučil, a kde tudíž byla i smluvně přijata.