[…]
       
      “Rozhodl jsem se –” napsal si Fráňa do svého deníku – “že budu žít dále nezávislým, volným a svobodným životem, že svou svobodu neprodám a že z ní neslevím ani minutu denně, natož čtyři hodiny! Musím odolávat všelikým nástrahám moralistů, ale to mě neodrazuje, naopak! Pokoušejí se různými triky i intrikami působit mi nesnáze. Ale ještě horší nepřátelé jsou přátelé, příznivci a příbuzní. Jsou mi v patách! Touží přivést mě zpět na správnou pěšinku, do tábora pilných a vzorných morálních lidiček, udělat i ze mne hrdinu práce – Neželaní dobrodinečkové a samozvaní zachránci a podavači stébel tonoucím jsou mi stokrát protivnější nežli zjevní mstitelé. Vynořují se čertvíodkud všelijaké tety a bratranci a podobné pijavky. Domlouvají a kážou a nabízejí službičky a prácičky, snadňoučké, miloučké, k okamžitému nastoupení – Děkuji jim dojatě za péči a namlouvám jim, co jsem už podnikl na svou záchranu, cha-cha!
      A přece – ne a ne! Nechce se mi dělat a nebudu! Čtyři hodiny denně otročit – brrr – mráz mi jde po zádech. –
      Když se ráno probouzím, sladce se konejším:
      – Ležte si pěkně, nožičky moje, vstanete, až se vám zachce, nikdo vám nemá co poroučet! Nebojte se, nedám vám ublížit! –
      A nožičky si libují, paleček u nohy mi kývá na souhlas, každá kapička krve sladce mi přikyvuje, každý nerv, každá žilka v těle mě chválí – A když mě omrzí ležet, vstanu si, vykoupám se v teplé vodě, a když se mi nechce, tak se nevykoupám – A pak si jdu, kam chci, a dělám si, co chci –
      Nejsem sám. Je nás víc. Objevil jsem “Klub nezávislých”. Vstoupil jsem tam. Když jsem jim vysvětlil svoje hlediska, proč odmítám práci (myšlenky, které ve mně zajiskřily v ten moment, kdy jsem se hájil, vyprovokován onou dívkou), – zvolili mě za předsedu.
      V klubu jsou zajímaví lidé. Příště popíšu jejich individuality. Teprve jako předseda klubu jsem poznal, jaká nevraživost je ještě zahnízděna mezi lidmi. Ještě je neúcta člověka k člověku, ještě nezmizelo pohrdání – Je někdy zapotřebí velikého důmyslu, abychom vybředli z labyrintu nástrah. Náladu členstva nejvíce deprimuje posměch. Malomyslní nevydrží a odcházejí. Znovu se zapřahají do pracovního chomoutu –”
      Fráňa už neměl času popsat jednotlivé členy klubu. Zápis z prvního dne byl zápisem posledním – Vpadla do toho událost v jeho životě nečekaná –
      Jako obyčejně se rozvaloval na lůžku, spánek už odletěl, ale nechtělo se mu vstát. Sladkomřivá malátnost protékala mu údy, hromadila se v důlcích pod koleny a Fráňa se jí rozkošnicky zbavoval napínáním svalů. Bylo to v oné nejisté denní době, kdy se pozdní ráno nepozorovaně vytrácí, ale nikdo nemůže pevně říci, že už nastalo dopoledne, doba, v níž nově narozený den dospívá jinošského věku a má v sobě nejvíce elánu a energie. Toto kolísání a přelévání času by okamžitě zmizelo, kdyby se Fráňa podíval na hodinky, ale k čemu se dívat, neříkají-li mu více než náhodné číslo?
      A najednou někdo zvonil. – Člověk za dveřmi – Kdo to může být? – Zamkl rozházenou ložnici, šel do koupelny a pak za mírného jen zrychlení dával před zrcadlem do pořádku svůj zevnějšek. Zvonek zatím zněl neúnavně, přísně a naléhavě.
      Jen si zvoň! Však se dočkáš – svět se nezboří, myslil si, souhlase s tím, že uvidí člověka, že učiní zadost své zvídavosti. V hlasu zvonku je vždycky napětí, člověk tajně věří, že bude radostně překvapen. Svým váháním Fráňa jen prodlužoval a jitřil svou zvědavost, a tentokráte vskutku byl překvapen!
      Na prahu stál otec!
      Úžas Fráňův byl tak veliký, že neměl čas ani se zastydět ani omluvit. Vrhl se otci do náruče. To bylo už let, co se spolu neviděli! Nestyděl se teď projevit city synovské lásky a bylo mu blaze v otcově objetí.
      Vzpomněl si při tom i na maminku a slzy mu vytryskly. Otec porozuměl. Přitiskl k sobě syna, odvrátil tvář, a Fráňa ucítil za krkem milé šimrání vousaté brady. Tato hustě utkaná černá brada byla podle Fráňovy představy z dětství nejdůležitější součástkou taťkovy tváře, a vůbec, celé jeho bytosti. V ní bylo hrdinství dalekých cest, v ní bylo i tajemství, jímž Fráňa opřádal zjev svého skoro neznámého tatínka. Ano, mít černou bradu, sníval kdysi Fráňa, hory bych přenášel!
      Na svém kostnatém a šlachovitém těle měl starý Kalous parádní kabát ve stylu důstojnické sportovní uniformy s odznakem Severního ústavu, vedle řádky barevných stužek, které vydávaly svědectví o hvězdách a řádech, jichž se badateli dostalo.
      Když nastalo utišení po citové bouři shledání otce se synem, zdálo se Fráňovi, že tatínkova tvář je smutná a zádumčivá. Jeho hnědé oči byly uloženy pod jasným čelem hlouběji nežli u jiných lidí.
      “Co děláš?” – zeptal se synka.
      Fráňa chtěl spustit svou starou tirádu zamlžování, jak hledá práci a nenalézá, ale zarazil se. Přímé, pravdomluvné oči otcovy jako by už napřed ze své hloubky odvažovaly pravdu a lež.
      “Zatím nic!” přiznal.
      “Jak dlouho už děláš – to nic?”
      Fráňa pocítil ironii otcových slov a chystal se k obraně.
      “Po té básnické havárii –” řekl, “poznal jsem, že je možno i takto žít –”
      “Opravdu,” usmál se otec klidně, “i tak možno žít – A jaks na to přišel?”
      Fráňa se nastražil. Copak to? Chystá se taťka kázat o důstojenství a vznešenosti práce? To všechno zná on už zpaměti. Je už dospělý muž a má o věci svůj názor, i když má tatínka rád. Ukáže mu, že dovede samostatně přemýšlet a ne papouškovat po druhých – Myšlenky, k nimž došel, nejsou ledajaké, a musí imponovat i otci svou novostí a revolučností, tím spíše, že k nim dospěl jeho vlastní syn!
      “Jak jsem na to přišel?” – začal chladnokrevně. – “Tak! – Všichni pracují jako posedlí a tropí kolem toho veliký rámus! Lidi a hvězdy, dívejte se, kterak já pracuju, kterak miluju svou práci! Práce – moje milenka! Bez ní nemohu žít! Dejte mi více práce, ať se potrhám! – Tak se pitvoří a klanějí se jí a poskakují kolem jako blázni, – nu, zprotivilo se mi to –”
      “Ták – ták –” pokyvoval otec hlavou a zapaloval si dýmčičku. Znělo to neutrálně. Fráňa začal doufat, že ho otec pochopí, že užasne nad smělostí jeho myšlenky.
      “Práce je tak málo,” pokračoval syn, – “víš to sám, taťko! Proč ji ještě ubírat lidem, když tak po ní baží, když se o ni přímo rvou? Říká se, že touha po práci je lidem vrozena. Jak to tedy přijde, že u mne není vrozena? Nemohu si pomoci, ale je to tak! Říkáte, že nepracovat je amorální – kde je to psáno? Nic o tom nevím! Proč k práci nutíte ty, kteří necítí takovou potřebu? A proč naopak některým lidem práci odejmete, když se něčím nelidským proviní, a říkáte, že je to pro ně největší potupa? – Na jedné straně lidi za trest práce zbavujete, a mě zas k práci nutíte – kde je tu logika? –
      Jsem pro pracovní svobodu a nezávislost! Kdo necítí potřebu pracovat, ať nedělá! Práce patří mašinám, lidem svoboda! A hlupáci tu práci zase strojům odnímají – jeden básník šije ručně boty –” zasmál se trpce, “tak daleko jsme došli! Mám-li už někomu vzdát čest a chválu za dokonalou práci, pak jedině strojům! Jeden člověk stačí na celou fabriku! Kdo chce robit, prosím, nikomu se nebrání! Ale nechat ty, kdo se chtějí osvobodit od práce – to je nová myšlenka!”
      Otec pozvedl obočí. Čelo se mu starostlivě svraštilo, jak se zespodu díval na syna.
      “Vskutku –” řekl, “je to nová myšlenka. To tys přišel na tu myšlenku?”
      Takovou otázkou byl Fráňa přiveden trochu do rozpaků. Kam míří taťka? Co sleduje? Je v tom údiv či souhlas či ironie? –
      “Jsou to hlavně moje myšlenky – ale ne všechny –” přiznal. “Je nás více, takových –” zarazil se. “A co ty, tatínku? Jsi ty vlastně pro anebo proti? Co ty o tom soudíš?”
      A v náhlém návalu sdílnosti dodal rozechvělým hlasem:
      “Ani nevíš, taťko, jakou bys mi udělal radost, kdybys ty se mnou souhlasil! Jak bys mě posílil, jak bys mě podpořil v mém boji – To by bylo to nejkrásnější, to by byl ten nejšťastnější den v mém životě –”
      Starý pán se na okamžik zamyslil. Pak několikrát po sobě zabafal, ale lulka zatím vyhasla. Smutně se na ni podíval, jako by tu dýmku litoval, ale už si nezapálil. Vyklepal popel a uschoval ji do kapsy. Snad tím naznačoval, že cosi skončilo. A řekl:
      “O tom si spolu ještě pohovoříme – Ale dovol mi, Fráňo, ještě jednu otázku, opravdu už poslední. Všechno záleží na tom, jak mi odpovíš. Jestli kladně, zasměju se a celá tahle dnešní debata se rozplyne v paměti jako špatná předpověď počasí – když místo plískanice přijde sluníčko –”
      Fráňa se zarazil. To byla divná odpověď na jeho citové unesení. To nevěstilo nic dobrého.
      “Jakou otázku?” ptal se nastraženě.
      “Jestli bys nechtěl jet se mnou. – Kam? – Na sever!”
      Fráňa zůstal jako opařen. Stěží ze sebe vymáčkl:
      “A co tam?”
      “Však ty víš, co tam dělám. I ty se můžeš stát spolupracovníkem Severního ústavu pro předpověď Velikého počasí. Vzal bych tě s sebou, Fráňo! Cestovali bychom spolu letadly i ledoborci, i ponorkami a na saních, tažených soby a psy. Spouštět se s vrtulníku na ledové kry a umísťovat na nich radarové stanice –”
      “K čemu to a proč to?”
      “Aby se dívaly do zítřků! To jsou oči naší planety! Vidí všechno, co dělá vzduch a co voda, co se děje na zemi, nad zemí i pod zemí –”
      “To je zajímavé –” řekl Fráňa slušně.
      “Úžasná práce, chlapče! Našel bys v ní štěstí. Až všechno pochopíš, až se všemu naučíš, staneš se synoptikem –”
      “Čím?”
      “Inženýrem  počasí.  Pravdivým   věštcem  zítřků  –  Cestovatelem  do budoucnosti –”
      “Ale k čemu – ”
      “K ovládnutí Velikého počasí –”
      “Pořád ještě nerozumím. Vždyť si přece vyrábíme sami oblaka a mraky a deště a i bouřky –”
      “To je ovšem lokální počasí, v okruhu pár kilometrů, jde-li jen o to, pokropit město, svlažit pole. Ale já mluvím o Velikém počasí – nad celou zemí, vědět to napřed ne o dny, ale o měsíce! – Tady si příroda nedá poroučet – Jenomže my jí už teď vidíme i do trouby i do pekáče – víme o měsíc napřed, co udělá –”
      “Aha!”
      “Jako synoptik i ty, Fráňo, budeš nahlížet do kuchyně Času. Lidé se tě zeptají, kdy bude pršet a kdy bude mrznout, kolik napadne sněhu, kde se rozpoutají bouře a vichřice a povodně, a ty to všechno napřed budeš vědět – Jedinec nedokáže nic. Ale tisíce lidí se spojily dohromady a vytvořili div divoucí – přiblížili nás k vševědoucnosti – A jedním z těch vyvolených, z těch věštců a zpravodajů budoucího počasí můžeš být i ty, Fráňo, synu můj! Tak teď já se tebe ptám: Co o tom soudíš? Jsi pro anebo proti?”
      Fráňa poslouchal pozorně, se sklopenou hlavou mezi zdviženými rameny, a současně to všechno už napřed odmítal. Pochopil to tak, že se tu na něj líčí past, že se tu hraje o jeho vlastní, soukromou budoucnost krásnými slovy ve jménu jakési široké, tisícihlavé budoucnosti, a že je v sázce jeho tichý, klidný, spokojený život, kterým přece nikomu nepřekáží – Čím dál určitěji věděl, co odpoví.
      “Nehněvej se, tatínku,” řekl téměř slavnostně, “že s tebou nemohu souhlasit. Je to jistě poučné, co mi tu líčíš, ale jaks na to přišel po tom všem, co jsem ti já řekl? Ani slůvkem jsi nevyvrátil moje argumenty. Copak za to nestojí? Chvilku jsem měl dojem, že se na věc díváš objektivně, a ty mě z ničeho nic lákáš někam na severní točnu! Copak jsi už zapomněl, jak jsem choulostivý na své průdušky? – a ty jako bys mě chtěl zničit! – Domnívám se –”
      “Počkej!” přerušil ho náhle otec a povstal. Podíval se na hodinky.
      “Opravdu – vzpomínám si – ty tvé průdušky – odpusť – – – Jsi nemocen, Fráňo, a budeš se léčit! Ale teď už musím jít! Zítra v noci chci být v Archangelsku – ale za pár dnů se znovu vrátím. Zatím se s tebou loučím. – Co jsem ti řekl, můžeš pustit z hlavy. Ještě jsem si chtěl s tebou pohovořit o mamince – ale to si necháme na příště. Co se týče tvé nemoci, je to vážnější, než se domníváš – Potřeboval bys ošetření –”
      “Ale vždyť mi vlastně nic není, tatínku –”
      “To si ty myslíš – Ale teď už opravdu spěchám – Měj se tu dobře, Fráňo, a do týdne na shledanou!”
      Minul týden a někdo zazvonil. Fráňa najisto očekával tatínka. Jejich poslední rozloučení bylo tak trochu podivné, uspěchané, něco mezi nimi zůstalo nedořešeno – Co jsem řekl, můžeš pustit z hlavy – myslil to taťka upřímně? – Ale Fráňa byl tentokráte připraven – Už se nedá překvapit! Už věděl, co mu řekne –
      Ve dveřích však nestál otec, ale neznámý mladý muž.
      “Hledám Fráňu Kalouse,” řekl a hned dodal s úsměvem: “To jste jistě vy!” Jako by to byl důvod k úsměvu!
      Fráňa ho pozval dál do své pracovny a tam mu pokynul do plastického křesla. Neznámý usedl, rozhlížel se a pořád ještě se usmíval. Forma sedadla citlivě zachycovala tvar jeho zadní části. Fráňa se ho zdvořile zeptal na účel návštěvy.
      “Jsem Cyril Möricke,” představil se neznámý a jeho úsměv okamžitě pohasl, jako by teď už přestávaly žerty. – “Neznáte?”
      Fráňa neznal to jméno. Nikdy neviděl toho člověka. Ale líbil se mu. Byl to pomenší statný mládenec měkkých, plavých vlasů a širokých tváří, jakoby sálajících teplem. Modré oči měl zaostřené černými panenkami, které působily, že se člověk pořád musel do nich dívat.
      “Neznáte mě,” řekl, “ale já znám vaše jméno –”
      “Odkud?”
      “Z mnoha stran. Hlásáte přece myšlenku osvobození člověka od práce? – Není tomu tak?”
      “Proto jste přišel?” podivil se Fráňa.
      “Chtěl jsem se podívat na odvážného člověka. Ověřit si, jak daleko je moje představa od skutečnosti –”
      Fráňa se nastražil. Nebyl si jist, má-li se zaradovat, anebo se obávat čehosi – Taková to byla záludná věc.
      “Snad vás někdo poslal –”
      “Nemám jiných úmyslů, nežli se s vámi seznámit. Musíme vědět jeden o druhém, pokud je nás málo –”
      “Co tím chcete říci?” – ptal se Fráňa nedůvěřivě. “Souhlasíte se mnou?”
      “Jestli souhlasím!” – zvolal Cyril. – “Už dva roky v tom pracuji. Nejdřív mi ale řekněte, jak vy to děláte –”
      Fráňa se rozhovořil. Zatoužil naklonit si ho, vzbudit v něm důvěru. Líbil se mu jeho široký úsměv, kterým jako by pořád něco sliboval. Okamžitě v něm odhadl člověka, který je hoden jeho přátelství. Cyril patřil k těm, co rozněcují ctižádost. Takového je třeba si vážit. Ovšem s podmínkou, aby si on stejně vážil mne!
      Proto si na své řeči dal záležet. Vykládal, co už promyslil za ranních a dopoledních ležánek v posteli, co už řekl Sedmikrásce – Fráňa po dobrém vyspání měl šťastnou chvilku plnou nápadů a řečnické pohody, nové, ještě nevyslovené myšlenky mu šlehaly hlavou. Opravdu, učinil všechno, co mohl – tak mu na tom člověku záleželo.
      Cyril ho vyslechl pozorně a pak řekl se svým milým, cosi slibujícím úsměvem:
      “To je ovšem teorie. Vskutku, velmi obsáhlá. Všeho jste se dotkl. Abych tak řekl: evangelium. – Ale co praxe? Jak vypadáte v praxi? Co jste už podnikl aneb hodláte podniknout?”
      “Co říkám, to plním. Teoreticky odmítám pracovat z těch a těch důvodů. A prakticky tedy – nepracuji!”
      “Vy sám – To je ovšem sobectví! A k tomu se ještě ukazujete moralistům, aby vás bili jako blázna! Ale bláznovství stane se pravdou, jde-li za ním tisíc lidí! – Co podnikáte, abyste získal nové borce za myšlenku?”
      Fráňa se začal ohánět klubem, ale nemohl o něm říci nic kloudného, nebylo čím se pochlubit, i když byl jeho předsedou. Sám si náhle uvědomil, že se v klubu nic neděje. Každý tam myslí jen a jen na sebe. Několik sportovních fanatiků, nemají o nic jiného zájem nežli o turnaje, poháry a rekordy – Sami sport neprovozují – jsou příliš nemotorní nebo opatrní, ale vášnivě jezdí či létají za svými favority kraj světa. Mají hlavy přecpané číslicemi a tabulkami, o jejich radostech a žalech se rozhoduje na hřištích, kurtech a stadiónech. Je tam i několik zneuznaných “géniů”, malířů, herců, zpěváků a podobných. Už dávno ztroskotali se svým talentem, ale nedovedli se zařadit do jiné práce. Trucovitě odmítají všechny možnosti, jež jim společnost nabízí. Také pár věčných studentů se tam míhá. Ti putují po různých školách, aby nabyli jakési univerzální vzdělanosti, permanentně “studují”, jenže nikdy neskládají žádné zkoušky. “Víme, že nic nevíme –” říkají skepticky.
      “Kdykoliv slyším mluvit o klubu,” podotkl Cyril, “vždycky si představím nikoliv lidi, ale klubovky. I bez klubu lze najít nové lidi. Agitovat, jít od člověka k člověku, ukazovat jim nesmyslnost jejich počínání, získávat další odvážné bojovníky, přejít od pasivního odporu k akci! Vyburcovat, zatřást těmi omámenými žrouty práce, kteří mají tak málo fantazie, že si nic lepšího nedovedou vymyslet –”
      “Ale vždyť – někdo přece musí pracovat –” zahučel Fráňa překvapeně a kdovíproč se ohlédl.
      “Ponechat práci jen tam, kde je lidská síla nezbytně nutná k udržení životního standardu. Všechny ostatní získat do našich řad! –”
      V hloubi duše s tím Fráňa souhlasil, ale cítil se zastíněn, překonán, a snad i pokárán, že to dělá špatně. Rychle se vzpamatoval. Bylo teď na něm, aby i on vyslovil svůj vlastní názor, přinejmenším rovnocenný s Cyrilovým.
      Nahmátl v kapse pouzdro na cigarety. Chystal se formulovat svou myšlenku. K tomu bylo dobré inspirující kouzlo vůně a dýmu, v napětí debaty docela si zapomněl zapálit –
      “Kouříte?” – nabízel.
      “Proč ne? Vezmu si. Co to je?”
      “Venuše – Jiné já nekouřím –”
      “Kolik za den?”
      “To nepočítám. Nechci to vědět!”
      Cigareta poskytla Fráňovi okamžik soustředění.
      “Máte pravdu,” řekl, “ale já bych měl jiný nápad. Jak víte, ,pracujeme‘ čtyři hodiny denně a některým lidem se to zdá ještě pořád málo. Makali by třeba šest hodin, jak to bývalo dřív. Proč těmto snaživcům neprodloužit jejich pracovní dobu, třebas i na šest a půl hodiny denně? Tím se uvolní z pracovního procesu řada lidí, kteří se chtějí osvobodit vůbec! Tak se dostane každému, co chce, v plné míře! Nemám pravdu? Co tomu říkáte?”
      “Zajímavé!”
      “Vy nemáte rád kluby, ale já bych začal právě v klubu! Chtěl bych vás požádat, abyste tam věc vysvětlil a pohovořil nám o svých zkušenostech. Zaručuji vám plnou návštěvu –”
      “Mám vášeň pro čísla. Pořád se ptám: Kolik?”
      “Dvaadvacet lidí. Plný počet členů –”
      Cyril se zatvářil bolestně, jako by chtěl rozdrtit v zubech náhlý výbuch smíchu. Ale řekl jen:
      “To není moc –”
      Den poté pronesl Fráňa v klubu mohutnou řeč na téma: Práci strojům, lidem svobodu! – O nutnosti šířit tuto myšlenku od člověka k člověku, bojovat za ni a třebas i umírat – Odvracet lidi od práce, aby žili svobodně a volně jako ptáci na nebi, jako brouci na zemi, jako ryby v moři! –
      Provolání způsobilo v klubu senzaci. Mnozí jásali a tleskali a dupali a zvonili o sebe nerozbitnými poháry. Do toho znenadání vpadl potlesk tak mohutný, jako by najednou začalo tleskat milión lidí. Potlesk vyrostl v zemětřesný rachot a pohltil všechny ostatní zvuky. Členové klubu si ucpávali uši a běželi ke skříňce u okna, z níž vycházel ten pekelný rámus. První k ní skočil a vyhodil ji oknem na dvůr. Ihned se přihlásil poškozený majitel a vynálezce. Byl to bývalý kapelník, který chtěl překvapit posluchače a poprvé tu předváděl svůj nástroj. Uraženě vysvětloval, že chce svým “samotleskačem” ulehčit námahu obecenstva, ušetřit ho bolestí při otloukání dlaní na koncertech a divadlech, a nemohl pochopit, že si nikdo nedá vzít právo na vlastní potlesk.
      Vynálezce šel sbírat na dvůr svůj nástroj a druzí pokračovali v potlesku přirozeným způsobem, pomalu nebo rychle, důležitě nebo vášnivě, jemně nebo vesele, každý podle svého temperamentu.
      Byli tam však i takoví, kteří vůbec netleskali. Byli příliš překvapeni novou myšlenkou a mlčeli. Krčili se na svých místech bezradně a zaraženě, rozhlíželi se nejistě. Pár jich využilo chaosu se “samotleskačem” a vytratilo se ze sálu.
      Když potom nastalo utišení, jeden z těchto překvapených se přihlásil ke slovu. Začal dokazovat, že je výhodnější pro klub býti pěkně potichu, nevystavovat se příliš pozornosti žárlivé společnosti. Byl ukřičen jako zbabělec. Fráňu vyzvedli na ramena a nosili triumfálně po sále a vyhazovali ho ke stropu.
      Cyril stál skromně stranou. Fráňa ho v návalu velkomyslnosti chtěl ukázat hlučícímu davu dvaceti hlav jako skutečného původce myšlenky, ale Cyril ho zavčas umlčel. Opět se usmíval, jako by něco sliboval, a Fráňovi se teď zdálo, že v tom úsměvu vskutku není pouhý slib.

*

      […]
       
      Jeden večer se šli spolu podívat do zahradního kina “V i d í m    h v ě z d y”.
      Dávali tam zajímavý film, který se jmenoval:

“JAK SE PAN ZACHARIÁŠ ZDICHINEC
STAL SOUPUTNÍKEM ZEMĚ.”

      Film líčil život posádky na umělém nebeském tělese, které je přestupní stanicí, jakýmsi odrazovým můstkem na hranici zemské atmosféry pro další let kosmických raket. Pan Zachariáš je vedoucím klimatizačního zařízení na družici a nešťastně se zamiluje do slečny Lízy, která je tam mladší kontrolorkou mikroatmosféry. Ale Líza miluje růžolícího Aljošu, který je zase vedoucím počtářem na stroji. V ději utvoří se trojúhelník, ne sice manželský, ale věčný lidský, pozdvižený ovšem od zeměkoule na 300 kilometrů. Nešťastně zamilovaný pan Zdichinec zvolí si úžasný způsob sebevraždy – skokem ze satelitu – A právě v okamžiku, kdy otevírá příklop kabiny, aby se vrhl po hlavě do prostoru – zhasl barevný obraz na promítací ploše a nešťastníkův výkřik byl přeťat v půli.
      Z prsou publika vydral se jednohlasý povzdech zklamání. Ozvalo se volání, smích, cinkání lžiček o talířky po zmrzlině. Zdálo se, že porucha bude hned odstraněna, ale minuty čekání se prodlužovaly. Již se zvedli někteří diváci z houpacích křesel a odcházeli, kupodivu tiše a lhostejně, jako by na světě nebylo lidské zvědavosti.
      “Okamžik!” řekl Cyril a také povstal. “Půjdu se zeptat –”
      Dobrá! – Fráňa si chtěl zatím vypít jednu sklenici oranžády, ale po obsluze ani památky. Další diváci odcházeli – Fráňu udivil jejich kosmický klid. Dokonce se mu zdálo, že přistihl několik párů očí, jak na něm tajně se zájmem spočinuly, ale ihned zavrhl tuto nesmyslnou domněnku, když se přesvědčil, že má na sobě všechno v pořádku.
      Cyril se vrátil s mrzutou zprávou. Kinooperatér včera opustil práci, aby se zařadil mezi svobodné občany, kteří se definitivně zbavili všech pracovních pout. Elév, který zaskočil, neví si rady s přetrženým pásem. I další členové personálu odcházejí prý za stejným cílem –
      Fráňa cítil žízeň, ale ještě více ho pálila zvědavost – Co by za to dal, uvidět, byť jen na okamžik, kterak se zhrzený milovník pan Zachariáš Zdichinec odpoutává od satelitu, aby se sám stal satelitem, obíhajícím kolem zeměkoule. Se splasklou náladou, otráven až na dno bytosti, opouštěl Fráňa prokletý podnik.
      Nebo včera, dvakráte za sebou prohrál partii šachu s Cyrilem. Potřetí se na něho pousmálo štěstí. Partner ztratil koně a marně vyvolával zápletky – postavení jeho dámy bylo ohroženo. Fráňa se chystal k překvapujícímu tahu, aby dámu dostal do pasti, ale v tom okamžiku zhasla světla! Nastala tma, dokonalá, barbarská tma. Přišla tak náhle a nečekaně, že se Fráňa zděsil a vrazil do desky. Současně ucítil, jak hrací stolek povyskočil a figurky jak se poroučejí k zemi!
      Když se vzpamatoval z leknutí, uslyšel ve tmě vedle sebe Cyrilův konejšivý hlas:
      “Maličkost! – Porucha v elektrickém vedení. Technik to hned spraví.”
      Maličkost! – Technik! – Ale kdo postaví na šachovnici figurky zpátky k vyhrané partii? – A tma se prodlužovala, pět minut, deset minut, technik nepřicházel. Prý taky vypověděl službu – to si hned mohl myslet! Chtělo se mu křičet a dupat vztekem, ale jen zaťal zuby do rtů. A v uších zněly mu poplašné zvěsti, které mu Cyril svědomitě hlásil a jimž se ani věřit nechtělo. Žel, jejich pravdivost ucítil brzy Fráňa na své kůži.
      Tři dispečeři v automatické továrně na cigarety značky “Venuše” odmítli dále pracovat. Nechali všeho a odletěli do Alp na horolezeckou túru. V továrně je prý ticho jako na Měsíci –
      Fráňa pln zlých předtuch běžel k automatu. Hodil známku do otvoru, stiskl knoflík – a místo balíčku cigaret se mu vrátila známka a kartička s uctivou omluvou. – V prvním okamžiku to pocítil jako provokaci. To se mu ještě nestalo, aby ho automat odmítl poslechnout! – Odříci se něčeho, na co si zvykl, co považoval za samozřejmou potřebu života!
      Cyril jako ďábel-pokušitel mu nabídl “Poemu”. Fráňa nikdy neodmítal cigaretu, kterou mu druhý nabízel. Ale těžce oplakával své bledě modré “Venuše” – Pídil se po nich, zkoušel jiné automaty – nadarmo –
      Ale i další dny, ať zašli kamkoli, ať podnikli cokoliv, vždycky se jim nakonec přilepila smůla na paty.
      Začal vzdychat, občas se zamýšlel. Již dříve, na společných toulkách s Cyrilem, přepadávaly ho divné, kacířské myšlenky. Nádherná idea volnosti se okamžitě zpotvoří, jakmile ji uchopí člověk, aby ji uskutečnil – Nesl pochodeň nové myšlenky, ale každou chvíli škobrtl a vždycky se o ni spálil. Někdo musí pracovat, přemítal, nejsem přece hlupák ani blázen ani zloduch, abych neuznal tuto pravdu. – Jenže – kdo musí a kdo nemusí? – Dříve, před seznámením s Cyrilem, bylo to jako na dlani: Já nemusím! Kdo jiný nežli já! – Ale pak pozbýval staré jistoty. Všechno se jaksi zvrtlo, obrátilo proti němu – Fráňa se cítil zaskočen –
      Kdo musí a kdo nemusí? – Ano, v této otázce je všechna záludnost. Pokud se tak neptal, byl šťasten –
      Při nových schůzkách Fráňa tichl. – Mlčel těžce a zarputile. Občas ulpěl na Cyrilovi tázavým pohledem, jako by na něco čekal. Na něco, co si sám v sobě ještě neujasnil, čeho se bál, ale co se v něm pořád víc a víc utvrzovalo. Pak se to stalo myšlenkou. Odmítal ji, znovu a znovu se však vracela a dotírala. Ale nikdy by se neodvážil vyřknout ji nahlas.
      Jednou mu Cyril navrhl, aby se šli spolu podívat do výrobny cigaret “Jupiter”, která byla ještě v provozu. Musí to být dopoledne, aby zastihl inženýra, s nímž si chce pohovořit.
      “O čem s ním chceš pohovořit?” – ulekl se Fráňa.
      “Je to můj starý známý. Dlouho jsem ho už neviděl –”
      Fráňa to nevydržel. Rozhodl se promluvit.
      “Poslyš, Cyrile,” řekl temně, “co bychom si lhali – oba kouříme –”
      “Aha!” – usmál se Cyril. “Ne, neměj strach! Já ani slůvkem – Ale bojím se, že on sám – –”
      “Jestli on sám –” pokračoval Fráňa v zámlkách, “pak bys mu měl – pak bychom mu měli – my oba –”
      “Myslíš – domluvit mu, přesvědčit ho – aby –”
      “– aby – Taky si to myslím. – Protože –”
      “– protože my oba –”
      “Tak!” – přikývl Fráňa. “A ponechat práci všude tam, kde je nezbytně nutná – pro blaho lidské společnosti –”
      “– a domluvit těm, kteří se chtějí osvobodit –”
      “ – a přesvědčit je –”
      “O čem?”
      “Nu, třebas o tom, že práce je čest a krása a sláva člověka –” řekl Fráňa a cítil ta slova na jazyku jako mléko z pampelišky.
      Ale Cyril zavrtěl hlavou.
      “Ne, Fráňo! – To nemyslíš vážně. To bys jistě sám nechtěl! Necítíš, jak by to bylo podlé, jak bychom sami sebe zneuctili? Kdokoliv jiný by ho mohl takto přemlouvat, ale my dva na to nemáme právo – Budu mlčet, to ti mohu slíbit. Nebudu ho zdržovat ani vyhánět, ať si inženýr dělá, co chce!”
      Když se spolu rozloučili před branou domu “U dvou klíčů”, čekalo Fráňu ještě jedno překvapení. Výtah číslo “9”, který ho měl vyzvednout do dvanáctého poschodí a vysadit na jeho chodbě, nefungoval!
      To byla neslýchaná událost. Fráňa se vrhl k domácímu telefonu. Zpočátku marně volal a zkoušel všemi způsoby oživit tu mrtvou věc. Již se děsil, že i telefon je porouchán a že se proti němu spiklo peklo. Po dlouhém čekání se konečně dovolal hlasu, který potřeboval. Chystal se bouřit a protestovat a žádat o okamžitou nápravu, ale hlas správcův na druhém konci zněl suše a stroze:
      “Devítka selhala. – Strojník odešel.”
      “Jak to odešel? – Kam odešel? –” 
      “Položil práci! Už prý se nadělal dost!”
      “A co já? – Jak se dostanu nahoru?”
      “Musíte pěšky. – Mám vás snad vynést?”
      “Jakpak pěšky?” – zaúpěl Fráňa.
      “Po schodech! – Dobrou noc!”
      “Haló! – Haló!”
      Ale hlas se už neozval. – A tak Fráňovi nezbývalo, než šlapat schod za schodem, patro za patrem. Než došel do desátého poschodí, měl čas postupně proklít i správcův hlas v telefonu, i mistra strojníka, který utekl od práce, aby se oddal zahálce, i všechny ostatní nesvědomité zaměstnance, opouštějící lehkomyslně svá pracoviště, proklínal i Cyrila, který jako Mefisto pořád mu cosi našeptával a který to vlastně všechno spískal. A když se posléze takřka už jen plazil po čtyřech do posledního patra, plakal a proklínal už jen sebe – svůj osud a své narození – než takto žít, to je lepší nežít!

*

      Ráno výtah už zase fungoval a nekonečné schodiště zůstalo v něm jen jako ošklivý sen. – A tak mohl přijít na schůzku s přítelem ještě včas. Cyril zavedl Fráňu do jednoho z bílých, úzkých pavilónů, který se táhl kamsi do nedohledné dálky. Byl obklopen ze všech stran zahradní architekturou.
      Fráňa ještě nikdy nebyl v žádné továrně. Žasl a žasl, když teď procházeli po nataženém běhounu dlouhatánskou halou, jejímž středem po celé délce se táhlo soustrojí jako fantastický ještěr, zkomponovaný z dokonalých geometrických tvarů, navazujících na sebe a přecházejících jeden do druhého. Organismus, ten byl uvnitř, pod jeho pancéřovou, matně lesklou kůží –
      V sále se nic nepohnulo – Fráňa se znepokojil, že i tyto stroje už stojí, a obrátil se s obavou k děvčeti, které je provázelo. Mělo na sobě bílý plášť, parfemovaný tabákem. I její oči, ještě zvětšené pod silnými skly, připomínaly barvu sušeného listu vzácného tabáku. Představila se jim jako dispečer.
      Otevřela kontrolní okénko a tím rázem rozlehlo se halou spokojené vrčení. – Fráňa si oddechl. V okénkách bylo vidět, jak se na sebe skládají stejně veliké žluté listy, jak putují pod nože, které z nich řežou tenké zlaté vlásky. Prýštila z nich vůně éterických esencí a olejů.
      A v každém z těch okének se dělo něco podivuhodného, jak se snoubil tabák s papírem, až se narodila cigareta. A tam zas ocelové prsty formovaly krabičky z průhledného plastiku, a jiné je plnily a zalepovaly a kladly do velkých krabic, a ty pak ujížděly kamsi na běžícím pásu, až mizely z dohledu.
      “To je ocas našeho krokodýla –” usmálo se děvče. “Chcete-li vidět jeho mozek, musíme to všechno obejít –”
      Fráňa by se vydržel dívat do každého okénka třebas do večera, ale děvče bez dalších řečí ho převedlo přes visutý můstek na druhou stranu. I po druhém boku “krokodýla” se táhl dlouhatánský kokosový běhoun po parketách. Mezi velikými okny visela v rámech plátna a čalouny s kuřáckými motivy, mezi palmami stála bílá, proutěná křesílka. Vypadalo to tu spíše jako na výstavě obrazů v zimní zahradě.
      Tak došli až do pracovny inženýra. Tam byl mozek továrny v podobě ciferníků s chvějícími se ručičkami, knoflíků i světelných signálů, umístěných na bílých deskách, sem do nich ústily všechny nervy “krokodýla” –
      Inženýr byl bělovlasý vysoký muž se špičatou bradkou a s ještě černým supí obočím nad posměvačnýma očima. Uvítal se s Cyrilem, bylo patrno, že ho rád vidí. Na Fráňu se podíval a usmál se poťouchle.
      “Inženýr Krubert –” představil se. Usadil je do křesel a sám si sedl tak, aby měl před očima celou nervovou soustavu “krokodýla” v elektrické zkratce od zubů až po ocas. Sám začal hovořit o své práci. Bylo hned patrno, že rád mluví, ale tak nějak nedbale a klábosivě, jako by mu na tom nezáleželo, co říká a co si o tom myslí ten druhý. Vykládal, že si na práci nemůže naříkat, ale že odejde odtud s klidem a s povzdechem uspokojení, jako z dobrého filmu, který musí jednou skončit.
      Fráňa se podivil takové řeči a nemohl uhodnout, je-li to žert či co.
      “Dobře jsem nepochopil – proč vlastně odcházíte?” zeptal se.
      “Všichni odcházejí – však vy víte proč!”
      Inženýr Krubert po něm hodil očkem tak nějak lišácky, jako by se dovolával spoluúčasti na nějaké darebačině. Fráňa byl přiveden do rozpaků. Copak mě ten člověk zná? Od kdy a odkud? Po tak trapných zkušenostech, kdy ztrácel půdu pod nohama, bylo by to rozhodně nemilé. Či snad Cyril něco vyzradil? Hledal ho očima, ale ten mezitím nenápadně povstal a bavil se opodál s krátkozrakou dispečerkou. Mohl se tedy Fráňa klidně ptát na věci, o nichž by možná před Cyrilem pomlčel. Když si vzpomněl na ta okénka, v nichž se odehrával div tvoření, ozval se v  něm nesouhlas, ba protest proti tomuto hlupákovi, který se dal tak lehkomyslně nachytat.
      “Zvykl jste si jistě na svou práci –” začal od lesa. “Nebude vám dlouhá chvíle?”
      “Ó, jistě – bude to zprvu těžké… Je to dobrá práce – hraju na klávesy a krokodýl chrlí cigarety – Ale přece jen to je práce, povinnost, zodpovědnost, omezení osobní svobody. Ostatně – mám doma klavír – Dávám přednost absolutní volnosti, volnosti ptáků v povětří – Vždyť i vrabec na střeše je volnější nežli člověk, vám to přece nemusím vykládat –”
      – Idiot – anebo si dělá ze mne blázna, pomyslil si Fráňa zarmouceně.
      “Ostatně –” pokračoval Krubert, “budu hledat útěchu a zapomenutí ve svých sbírkách – Jsem totiž vášnivý sběratel starožitností. Nemáte doma náhodou nějakou starou minci, nebo náramek, nebo přívěsek, jak je nosívaly naše prababičky na uších? Nebo hodinky – niklové či zlaté – to je jedno. Sbírám i housle a cigarety –”
      “Nic takového nemám –” řekl Fráňa přiškrceným hlasem. “Chtěl bych jen říci k té absolutní svobodě – myšlenka jako jitřenka – ale nelze ji generalizovat. Přehlédl jste, pane inženýre, maličkost – Myslím nutnost ponechat práci tam, kde je nezbytně potřebná k udržení životního standardu. Co byste kouřil řekněme vy, kdyby se zarazily všechny výrobny cigaret? –”
      “Náhodou nekouřím –” usmál se Krubert a vypadalo to, jako by chtěl říci: To jsem na tebe vyzrál, chlapečku! –
      “Nekuřák –” podivil se nahlas Fráňa, “a sběratel cigaret!”
      “Kdybych byl kuřák, pane, svou sbírku bych už dávno vykouřil –” odpověděl docela logicky a pak začal vykládat, jaké má speciality ve své sbírce.
      “Vy jste tedy nekuřák –” připustil Fráňa. “Ale co tomu řeknou kuřáci?”
      “Prostě – odnaučí se kouřit! Nebude-li tabák, nebudou kuřáci. Zaniknou, jako zanikly elektrické lampičky. – Ale vážně – bude čistší vzduch! Bude se lépe dýchat – poslouží to národnímu zdraví – Z celé zeměkoule valí se do stratosféry tabákový dým,” tlachal Krubert a se zájmem sledoval, jak si návštěvník zapaluje další cigaretu od první.
      – Sobec – rozsoudil nakonec Fráňa. – S takovým škoda slov – Ale dobře věděl, že to tak není. Prostě – nemohl se v Krubertovi vyznat. Snad se jen přetvařuje? Pustě tlachá a cosi skrývá před Fráňou? Líbila se mu jeho tvář, ale řeči nestály za nic. Popuzovaly, vysmívaly se, celý jeho zjev svědčil však o pravém opaku toho, co říkal. Fráňovi se zdá, že všechny ty náramky a hodinky a to, co kolem nich napovídal, je vedlejší, nevážné, žádné sbírky snad ani neexistují. Fráňa tak soudí podle toho, jak se inženýr ostražitě rozhlíží, jak hlídá aparaturu, jak okamžitě přeruší řeč, když na obrazovce začnou fosforeskovat jakási tajná znamení.
      Ten člověk vášnivě přilnul ke své práci! Za nic na světě by ji neopustil! Ty nedbalé a nevážné řeči – to je jen zastírací manévr – Fráňa by za to dal ruku do ohně – ale proč? – Proč?
      Kdyby takhle netlachal, chtěl by mu říci, že ještě nic tak krásného neviděl jako to, co se odehrává pod pancéřovými šupinami automatické nestvůry. Jakési nové, fantastické ruce úžasných tvarů, mají sta prstů a článků a kloubů! Aniž se jedinkrát zmýlí – konají přesně svůj úděl a předávají svůj díl dalším a dalším prstům. Chtěl by říci Krubertovi, že mu závidí službu v té čarodějnické lebce, plné ciferníků a zvonků a světélek, bílých, zelených i rudých, jimiž věci přikazují a zakazují člověku!
      Cyril se vracel, když oba již mlčeli. Usmál se na Fráňu svým cosi slibujícím a nikdy nic nesplňujícím úsměvem. Fráňa seděl těžce zamyšlen a neřekl již ani slova. Pak se chladně rozloučil.
      Hlavní cesta od vchodu vedla je cypřišovou alejí k dvoupatrové zvučící fontáně, ale Cyril odbočil na postranní cestičku. – Zahradník v mexickém slamáku tam odstřihoval odkvetlé růže a házel je do koše. Jiný opodál kropil hadicí trávník, posetý kopretinami, hvozdíky a polními zvonky. Šli kolem děvčete, které přivazovalo pnoucí růžičky k obloukům, kde tvořily květobrány z  lososově růžových kytic. – V rozkvetlém záhonu vysokých tabáků se kdosi procházel s měřicím aparátem.
      Fráňa se díval, s jakým zaujetím, s jakou vášní se oddávají své práci. Byla to málo důležitá, bezvýznamná práce, jak soudil, ale vykonávali ji, jako by na ní záviselo blaho lidského života. Kdyby teď řekl těm lidem, že práce je otroctví, aby se od ní osvobodili, vrhli by se na něho jako sršni – anebo – spíše – by se mu jen vysmáli jako bláznovi –
      Šli kolem člověka, který uhrabával pěšinku. Ale jak se tvářil důstojně! – Jak držel ty hrábě! – Jaké to musí být blaho, uhrabávat bílý písek na pěšince! –
      Zmocnila se ho touha po nějakém nástroji, který by vzal do své ruky, ať je to cokoliv! – A připadalo mu to divné, že jeho ruce doposud nic neudělaly – Podíval se na ně – zahýbal prsty – bylo mu, jako by je viděl poprvé. A najednou se mu jich zželelo, že se pohybují marně a naprázdno – Že se dotýkají věcí na světě už stvořených, už hotových, a věcí jen malých a milých, hladkých, měkkých a kulatých, které slouží jen jemu, jeho smyslům, které jsou jen přijímači rozkoší –
      Cyril postřehl jeho pohled do rozevřených dlaní a řekl jen:
      “Ruce!”
      Víc nic. Ale řekl to tak, jako by mu polapil myšlenku, jako by uhodl, v jaké souvislosti k ní došel. Fráňa se na něho podíval a začervenal se. A náhle dostal na přítele zlost. To je ten původce všeho zla! To byl Cyrilův nápad, agitovat, jít od člověka k člověku, “zatřást těmi žrouty práce!” – – Ale jeho vztek hned zase přešel ve škodolibost. Pohořeli jsme oba, brachu, ty i já, oba jsme na Měsíci, nemáme si co vyčítat –
      Měl sto chutí říci mu to tak, ale ne! Ať začne sám! Ať přizná svůj omyl jako muž! – Řekl: Ruce! – Co tím chtěl naznačit? Ať dopoví! Chtěl se mi vysmát proto, že mi ruce těch zahradníků připomněly mé vlastní? Nebo mě pokoušet? Co si má o něm myslet?
      Pohlížel na něho ze strany a čekal. –
      Vida, teď už se neusmívá tím svým pořád něco slibujícím úsměvem. Sliboval, sliboval, až dosliboval! Až sem ho zavedl – zatracený úsměv – a tady zhasl! A kdyby se znovu rozsvítil, a kdyby zářil jako jitřenka, hvězda pastýřů, Fráňu již neoklame!
      Ale nač čeká? Ať tedy promluví! Ať něco řekne! A jestli znovu začne štěbetat o ptačí volnosti, o skřivánčí svobodě, mávnu mu rukou před očima: Člověče, jdi už! – Nebalamuť sebe i druhé!
      Ve vzájemném napětí došli na křižovatku “U sluníčka sedmitečného”. Cyril se tu náhle zastavil.
      “Fráňo –” řekl a vzal ho měkce za loket.
      “Copak?”
      Podíval se mu do očí dlouhým, pátravým pohledem.
      “Nechtěl bys mi něco říci?”
      “Chtěl!” rozhořčil se Fráňa, “ale nejdřív mluv ty! Myslím, že i ty mi máš co říci!”
      “Rozejdeme se, Fráňo!” řekl na to Cyril.
      “Cože?” polekal se Fráňa. “Ty chceš odejít? – Teď, – když – To by nebylo čestné –”
      “Proč to?” nechápal Cyril.
      “Protože – protože – oba jsme v tom stejně až po uši! – Nechci nic svádět na tebe, stejně jsem se mýlil, jako ty! Ale teď by bylo spravedlivé, abychom hledali společně, jak z té kaše ven!”
      “Já už jsem si našel řešení, Fráňo. – Však víš, jaké. – Kdybych ti to radil, ještě by sis myslil, že na tebe dělám nátlak –”
      “Ale vždyť i já na to myslím!” zvolal Fráňa, “i já si něco najdu! To je jasné nad všechna slunce!”
      Když to vyslovil, zdálo se mu, že v něm nějaká těžká mlha padla ke dnu. Pocítil radost, ale za nic by nedovedl říci proč a z čeho. Něco se v něm vyjasnilo. Zasmál se tomu. Ale tato odpověď zapůsobila i na Cyrila. Už zase měl kolem úst ten známý úsměv nesplnitelných slibů, ale Fráňovi se náhle zdálo, že jeden z těch slibů právě splnil.
      “Od zítřka začnu,” zahořel Fráňa, “a ne čtyři, ale pět hodin denně budu makat – Máme, brachu, co dohánět, nemyslíš?”
       
      […]
       
      Posléze, unaveni dlouhým putováním, zasedli v hospůdce, která sluje od pradávna “NaVikárce” – Požádali o vinný lístek.
      “Abychom dneska zůstali ve starém stylu –” zažertoval starý pán, dáme si šampus z trojských vinic –”
      Ale Fráňa najednou zesmutněl, ani číše šumivého vína přímo od ledu nedovedla ho rozveselit – Vzpomínal na Cyrila. Nadarmo doufal, že se ztracený přítel sám nějak přihlásí – Cyrila nebylo –
      “Všem dal jsem sbohem,” svěřoval se otci, “všem kromě jednoho, a právě na tom mi nejvíce záleželo. Byl to můj nejlepší přítel – Co jsme spolu prožili, to je, taťko, tak podivuhodné, že bys tomu nevěřil. – Připadá mi, jako bych to prožil v hypnóze. – Co jsem se ho už nahledal – zmizel jako kámen ve vodě –”
      “Nebyl to snad Cyril?” – zeptal se ho otec, jen tak jako mimochodem.
      Fráňa na něho zůstal civět s otevřenými ústy –
      “Copak ty ho znáš, táto?”
      Starý pán se usmál mnohovědoucně. Položil svou ruku měkce a jako konejšivě na hřbet synovy ruky. – Už je to zase v pořádku – říkala ta ruka a byla v ní nějaká dobrá síla –
      “Byl jsi nemocen, Fráňo, těžce nemocen. Zděsil jsem se tě, však víš – Bylo nutno něco podniknout – Pamatuješ si, jak jsem říkal, že by ses měl léčit? – Teď, když jsi už zdráv, můžeš slyšet všechno, nebojím se, že může ještě nastat nějaká komplikace – kromě překvapení –”
      Fráňa sklopil oči a s hanbou odtáhl svou ruku zpod otcovy dlaně.
      “Kdo je to Cyril?”
      “Doktor Cyril je profesorem na ústavě pro léčení charakterů –”
      “Vždyť jsem nebyl v tom ústavě –” namítl Fráňa potichu.
      “Ovšemže nebyl. To by ses ještě více zatvrdil – Mnozí pacienti se léčí mimo ústav, pod dozorem psychiatrů.”
      “Tak to tedy bylo –” zvolal Fráňa hořce. To veliké přátelství – to byl velký podvod! – Z přítele se vyklubal – psychiatr! Přátelství – cha! Kuratela, lékařské zákroky, a ne přátelství – já hlupák –”
      Starý pán se starostlivě zamyslil. Pak řekl váhavě:
      “Snad přece jen jsem ti to ještě neměl říkat – Ještě jsi neuzrál –”
      Fráňa se ulekl. Okamžitě se vzpamatoval.
      “Ne, ne! – Řekni mi všechno! Vím, že to tak muselo být! Jsem už docela zdráv – ale pochop to, táto, měl jsem ho rád –”
      Otec souhlasně přikývl.
      “Tomu rozumím. I on tě měl rád. A pak – uzdravil tě!”
      “Ano, ano, za to mu děkuji. Ale ještě tolik věcí nechápu, jak je to možné –”
      Zalovil ve vzpomínkách na minulé dny. A všechna ta setkání a střetnutí, ty nesnáze a maléry a příhody a náhody uzřel náhle v jiném osvětlení. Byly tedy vyvolány uměle a směřovaly jen a jen k tomu, aby kdosi, jedinec, člen společnosti, byl přiveden k rozumu. – Kapka vody, která se vzepřela! Jedna buňka v organismu se zbláznila!
      Co všechno Cyril podnikl, aby ho uzdravil! Jak jednal moudře a promyšleně, jak neomylně směřoval k cíli! – Fráňa vypravoval otci o spiknutí v té hospůdce “U Šimáčků”. Byl kuchař domluven s Cyrilem?
      “Nebyl jsem při tom,” řekl starý pán. “Vím však, že ústav disponuje ohromným aparátem, že má k službám celý personál dobrovolných služeb, že má své vlastní podniky v terénu –”
      “Co měl se mnou práce!” zasmál se Fráňa konečně.
      “Snad ani ne. Nebyl jsi prvním, ani posledním z těch filozofů lenosti, které Cyril léčí a vrací společnosti. – Dohánějí pak, co zmeškali. Jsou z nich nejlepší dělníci!”
      “Tak ten strašný restaurantek ,U Šimáčků‘, ta hořká káva, to zhasnutí světel při šachu, ty automaty bez ,Venuší‘, ten přerušený film se Zachariášem Zdichincem, ten porouchaný výtah a to slzavé ploužení po schodech – to všechno se opakuje jako na běžícím pásu, dnes a denně – pro všechny lenochy stejně?” ptal se Fráňa se smíchem.
      “Domnívám se, že má Cyril mnohem více možností nežli ty, které ti předvedl. Nejsou všechny případy stejné – spíše každý jiný –”
      “A jaký já byl případ?”
      “Dosti tvrdošíjný. ,Přesvědčil jsem krále trubců‘ – sdělil mi Cyril.”
      “Pověz mi všechno, co ti o mně říkal –”
      “Říkal, že se s tebou znamenitě bavil, že si tě zamiloval a že patříš k jeho velikým úspěchům. Omlouval se, že nemůže přijít, aby ti stiskl ruku na rozloučenou, právě se vrhl na nový případ, tvrdý a složitý –”
      “Stejně ho mám rád –” zvolal Fráňa.
      “Abych nezapomněl, ten článeček v ,Poselství‘ byl od něho – A jak se zaradoval, když jsem mu oznámil, že se mnou letíš do Arktidy. Řekl, že ti určitě napíše –”
       
      […]