Úvod

Rok 2012 je rokem dvojnásobného výročí Jana Weisse. Sto dvacet let po jeho narození (nar. 10. 5. 1892) a čtyřicet let po jeho smrti (7. 3. 1972) si opět připomínáme jeho dílo. Právem? Má ještě co říci současnosti? Nad touto otázkou se chceme nyní zamyslet.

Tato otázka má dvojí rozměr.

Jednak ji lze číst: Má Weiss co říci dnešku, když už lze svobodně mluvit, jestliže některé jeho promluvy vznikaly za nesvobody, a jsou proto zřejmě ideologicky pokřivené? Tato otázka se vztahuje hlavně na část jeho díla, která vznikala po roce 1948, ale budeme-li přísní a neúprosní, je uplatnitelná i na díla, jež se rodila pod dojmem, který o sobě navenek šířil stalinský režim, před tímto rokem.

A jednak ji lze číst: Má jeho dílo co říci dnešku tolik let po narození, ba i smrti svého tvůrce? Navíc v situaci, kdy se otevřely brány na západ a my jsme se ocitli v přímé konfrontaci s kulturou, která nám byla dříve zakázána? Jak Weissovo dílo obstojí v tomto srovnání, střetu a souboji o místo na slunci?

Svým nástinem Weissova díla¹) se pokusíme alespoň částečně a náznakem tuto otázky zodpovědět. Přehled je sestaven tak, aby bylo zřejmé, co po našem soudu přetrvalo.²) Konečný verdikt však tak jako tak zůstává na čtenáři samém.

První Weissova práce byla otištěna v r. 1924 a příznačně se jmenovala Sen. Název symbolicky předznamenává celé dílo jako houslový klíč. Sen se totiž stal základem rozmanitých světů s jeho pomocí Weissem vybudovaných. Sen, který je zdeformovaným odrazem reality, vyrůstá z ní a jakýmsi zvláštním způsobem zrcadlí, vyjadřuje její podstatu. Oblouk publikovaných Weissových prací se uzavřel prvním vydáním povídek Hádání o budoucím v r. 1963, obecně označovaných za „vědeckofantastické“, ale jsou spíše vyslovením Weissova ideálního snu o tom, jaké by to mezi lidmi mělo být, k němuž se dopracoval jako „Mistr vysokého věku“.

Soustřeďme se na dění mezi těmito dvěma mezníky. Dá se zjistit, že Weiss je tvůrce závislý na prožitku, na vnějších podnětech, na něž citlivě reaguje. Odsud vychází členění našeho nástinu Weissova díla. Vedle publikovaných prací tam, kde to bude na místě, letmo poukážeme i na díla, jež zůstala v rukopisu.

1. světová válka

Chronologicky prvotním Weissem zaznamenaným podnětem bylo šílenství 1. světové války, potažmo válečné mašinérie udržující její požár. Myšlení uvádějící ji do chodu Weissovi logicky vyústilo v představu, že na vojnu budou odvedeni i blázni, a v té chvíli už před sebou plasticky viděl bojový útvar z nich složený, jejich cvičitele i groteskní i tragický výsledek a důsledek vzájemného setkání bláznů na obou stranách a pojmenoval jej Bláznivý regiment (Bláznivý regiment, 1930;³) postupně tři verze různé délky). Tento odraz válečného běsnění a výzva k rozumu zůstává bohužel i nadále v platnosti. V r. 1984 na základě této povídky Dětské studio Divadla na provázku v Brně inscenovalo Hru na bláznivý regiment.

Tockoje

Vedle zmíněné ojedinělé reflexe války jsou odrazy zážitků ze zajateckého tábora Tockoje, jakéhosi carského koncentráku (víme-li o gulazích, měli bychom vědět i toto), ve kterém se Weiss po zajetí na ruské frontě ocitl, daleko četnější, mají vliv na zformování Weisse jako spisovatele, zasáhly jej v podstatě na celý život a stejně tak se stále derou do jeho díla a formují je.

– realita

Táborový život došel realistického zpodobení ve třech prózách sbírky Barák smrti (1927). Název povídky Hlad vypovídá o stálém průvodci zajatců, z nichž jeden mu podléhá stejně nezvladatelně jako Haškův Baloun, je ostatními krutě ztrestán a umíraje musí sledovat jejich žravé orgie. Povídka Ruce rozvíjí téma rukou umrzlých v lágru, jež je, zřejmě dodatečně, rozvedeno v příběh – úvahu o dobru a zlu, jakoby předjímající román Škola zločinu. Zpověď člověka (později zkráceno pod názvem Jednoročák) ukazuje ošidnost třídní nenávisti. Že spoluvězeň je především spolutrpitel, si jeho trýznitel z nižší kasty uvědomí až příliš pozdě. Volání po lidskosti, jež tu zaznívá, zůstává stále platné.

– tyfus

Další tři povídky Baráku smrti vycházejí z Weissovy lágrové zkušenosti s tyfem. Próza Horečka (nový název pro výše citovaný časopisecky otištěný Sen) je založena na prostém ději (který se shoduje s reálným dějem románu Dům o 1000 patrech) – vidíme hrdinu, který se nakazí tyfem, propadá se do blouznění a nakonec je na ošetřovně zachráněn pro příští život. Obsáhlejší Barák smrti má postav více – osazenstvo tyfového baráku. Jejich příběh kulminuje setkáním s generálem, představeným jako viník všech hrůz, které zajatci prožívají. Tato postava se objeví jako ústřední v povídce Generál, která vznikla zřejmě jako rozvinutí fantastických představ vězňů, jež se snaží vysvětlit, čím je způsobeno táborové zlo, vizí, jaký asi vlastně je jeho strůjce. Weiss téma obou povídek sloučil v dramatický tvar, jehož zlomek vyšel tiskem (Volhy pohádka, Lumír, 1932, 1933) a jinak bohužel zůstal v rukopisu (Usnul komediant…), i když by si zasloužil větší pozornost. Ovšem inscenovat jej dnes, k tomu už asi chybějí potřebné aktuální souvislosti. I když – kdo ví?

V uvedených povídkách se v konfrontaci setkává sen s realitou a vidíme jeho přerůstání do fantastických vidin. Povídka Poselství z hvězd (Barák smrti, 1927, později pod názvem Apoštol) jde po této cestě dál. Její hrdina už znejisťuje veškerou realitu a tvrdí, že reálně existují jen představy z tyfových snů. Tak se člověk ze světa, v němž nelze žít, utíká do světa horečnatých halucinací jako jediné naděje.⁴) Jejich fantastický svět se v podstatě osamostatňuje v románu Dům o 1000 patrech (1929; také Dům o tisíci patrech).

Román dokládá, že si Weiss uvědomil, jak velký dar tyfové sny byly, a že jej navíc dokázal vrchovatě využít. Díky této inspiraci mohl vystavět celý fantastický svět a povodit po něm čtenáře z překvapení do překvapení, do čehož zapadá i závěrečné zjištění, jež je jakýmsi racionálním vysvětlením všeho dění (tuto kompozici známe z romaneta), že onen fantastický svět, tak reálně se tvářící, je ve skutečnosti šílený sen tyfem nemocného zajatce blouznícího na pryčně baráku v lágru. Tak jsou tu vedle sebe postaveny dvě skutečnosti, snová a reálná, ve významové konfrontaci. Sen svou zvláštní optikou zaostřuje podstatné rysy skutečnosti, je zároveň její metaforou i alegorií, a je jedno, zda jde o kapitalismus či totalitu s její všemocnou policií, je to svět, ve kterém žijeme, rozvinutý do absurdity ve svých možnostech (jež se často takto avizovány také uskutečnily, např. plynové komory fašistů či sexuální rozkošnictví dneška). Jen tenhle šílený svět mohl zrodit takovou hroznou realitu, jakou je tyfový barák s blouznícími zajatci. A naopak: z této reality vyrostl i celý halucinační Mullerton, dům o tisíci patrech, kterým bloudí blouznící coby neviditelný detektiv, aby našel původce všeho zla a odstranil jej.

V těžišti knihy tedy bylo zobrazení tyfového snu, což Weiss přesvědčivě a bravurně zvládl. Úkol si ztížil tím, že jej zároveň předvádí tak, aby ho čtenář zprvu vnímal jako fantastický svět, utopii; aby sen takto zreálnil, užívá všech možných kejklů realistické metody, včetně zživotňující typografické úpravy, tabulek apod. Vedeme-li úvahu dále, uvědomíme si, že jde zároveň o hlubinnou psychoanalýzu vědomí zasaženého válkou.

Tímto způsobem Weiss představuje skutečnost, společenskou skutečnost obklopující vojáka za 1. světové války, v její podstatné zrůdnosti. Klesá v jeho očích na tíživou noční můru, jíž bloudí, hledaje viníka a hledaje probuzení. Starý svět se bortí romantickou vzpourou; a hrdinovi, v konfrontaci se zlem, nezbývá nic jiného než této vzpouře pomoci. S takovýmto posláním se probouzí do skutečnosti.

Dalo by se ještě mnohé říci – o pohádkovém boji dobra se zlem, o Weissově hře s představami i slovy, atp., stačí však konstatovat: Weiss tu vytvořil složitý, hluboký a zároveň čtivý román, který má co říci i dnešku, a nejen čtenářům sci-fi a fantasy.

Aktuálnost byla zřejmě příčinou, proč se před časem uvažovalo o zfilmování Domu o 1000 patrech pro amerického diváka a zdá se, že k tomu nyní dokonce dojde. Pro český rozhlas román zdramatizoval Jan Kolář a dílo bylo pod názvem Sen o tisíci patrech natočeno v roce 1986. Pro dramatizaci scénickou se románem inspiroval Stanislav Nemrava a jeho Dům o tisíci patrech měl premiéru 13. 3. 2000 na Třešťském divadelním jaru.

Legie

Dalším mezníkem na Weissově cestě byl vznik československých legií. Ve sbírce Barák smrti Weiss tomuto tématu věnoval dvě prózy. Austriák realisticky zobrazuje názorový boj hrdinův od zbabělého a sobeckého postoje k odhodlanému československému vlastenectví, jež jej vede ke vstupu do českého vojska. Druhou „agitkou“ je próza Zázračný pes a šampion světa, která anekdoticky ilustruje pověst Čechoslováků na Rusi jako skvělých válečníků. Světonázorový boj a vývoj legionáře se rozvinul do dramatické podoby v práci Penza (Legionářské besedy, 1926). Zde již nejde ani tak o to, zda bezpečí, anebo protirakouský odboj, jako o setkání legií v Penze s revolucí a hledání přiměřeného postoje vůči ní. Hra je dramatizací ideových sporů, postavy jsou zobrazeny především jako nositelé myšlenek, jako typy myšlení. Weiss nakonec dává za pravdu obraně legionářů před „rudými“. Drama je pro nás především dokumentem o stavu vědomí lidí té doby a situace. V obecnějším smyslu ji můžeme chápat i jako svědectví o obtížnosti a bolestnosti orientace člověka v bouřlivých časech. Ti chlapci byli živí jako my, cítili, trpěli, zmítali se na pochybách, museli si vybrat, rozhodnout se, a také to dělali. Vybrali si svůj osud, bojovali i umírali.

Sny

Zájem o sen dovedl Weisse k záznamu snů; postupně se od něj propracovává k budování dramatické linie, příběhu. Dva sny (Zrcadlo, které se opožďuje, 1927) se přibližují surrealistické metodě nejvíce. Další sny se v knižní podobě objevily ve sbírce Nosič nábytku, 1941 (jinde mají často jiné názvy). Tajemství bílého zámku postupným vyprávěním snu na pokračování dospívá až k jakési pointě. Muž bez tváře rozvíjí už příběh, jehož smysl se stává zřejmým po začlenění snu do románu Mlčeti zlato. Sen o kormodorovi naznačuje Weissovo směřování k vytváření svébytného fantastického světa, stejně jako Sen o červeném skřítkovi. Završením této linie Weissovy tvorby jsou Tři sny Kristiny Bojarové (1931). Snové představy tvoří obsah tohoto díla, jako forma sdělení pak bylo použito divadelního scénáře. Tato forma měla zřejmě pouze funkci literární, umožňovala určitý způsob vnímání představ, ovšem došlo i k pokusům o inscenaci (v r. 1976 uvedlo studentské divadélko Pirám z Vysokoškolského klubu SSM v Brně Sny Kristiny Bojarové, zkomponované Margitou Havlíčkovou ze druhého a závěru třetího snu).

Za klíč k pochopení významu snů můžeme pokládat motto: „Žena v horečce, toť krematorium se zrcadlovými sály…“ Tématem je žena, žena viděná horečnýma očima snu. Žena ve svém zrodu, v hlubinách svých hadích vloh, v hlubinách dvojpólnosti, rozpornosti, obojživelnosti ženství - ďábel i anděl, krutost i mučednictví (parafráze slov K. Sezimy)⁵). A obrátíme-li zřetel výkladu, můžeme naopak tvrdit, že snové představy se zmocňují podvědomých vjemů a stavů děvčátka v pubertě (opět Sezimova slova)⁶). Můžeme se domnívat, že Tři sny Kristiny Bojarové nejsou jen ženstvím viděným skrze sen, že jsou zároveň, dík stálé přítomnosti hlavní postavy, jež prožívá všechny epizody, i zobrazením světa tak a takového, jak jej může vidět fantazie rozbouřeného, přecitlivělého vědomí dospívajícího děvčátka. V tomto bodě se Tři sny Kristiny Bojarové velmi těsně setkávají s knihou Valérie a týden divů V. Nezvala. Psychologii ženy se tu dostává brilantního zpracování metodou vykrystalizovanou na snové inspiraci.

Tři sny Kristiny Bojarové neušly pozornosti filmařů. V roce 1984 inspirovaly půlhodinový film Momentální indispozice Kristiny Bojarové při nedělním obědě v kruhu rodiny.

Fantazie

– svébytné světy

Samostatný fantastický svět, který je inspirován představou loutkového divadla, nacházíme už v povídce Král Zimoslav a moucha (Nosič nábytku, 1941). V krystalicky čisté podobě se tato metoda objevuje již v první ze tří próz tímto způsobem stopujících lidské vášně, v povídce Zrcadlo, které se opožďuje (Zrcadlo, které se opožďuje, 1927), dějově z nich nejjednodušší a rozsahem nejkratší, ovšem tématem nikoli nejkrotší, a přesto cudná a k cudnosti vybízející. Příběh ukazuje, že to, co se může odehrát ve tmě jako projev naší nejhlubší podstaty (konkrétně koitus), nesnese světlo a cizí oči. Weiss si uvědomuje, jak nás doba zestádňuje a že o intimitu sexuality je nutno bojovat. Dnešek si její obhajobu přímo žádá a Weiss to předvídavě, citlivý na každý záchvěv doby, který předznamenává to, co přichází, zachytil.

Odvážný zbabělec (Bláznivý regiment, 1930) nejde tak hluboko. Studuje, jak zvrácená hierarchie hodnot – pokrytecké a vypočítavé hromadění majetku – a okleštění možností člověka nemocí – tuberkulózou – vytváří cesty, na nichž se vášeň může zvrtnout do strašlivých podob.

Vrcholem této linie pak je povídka Radio – růže – ruka (Zrcadlo, které se opožďuje, 1927), kompozičně složitější: Weiss tu staví dva různé fantastické světy a konfrontuje je. Je to umožněno líčením „reality“ a v ní se odehrávajícího natáčení filmu, který je tu převyprávěn. Na hrdince je tu ve dvou dimenzích (realita a film) sledován vývoj ženství od prvotního čistého poznání k dívčí pýše a nakonec k sebepochopení skutečné ceny ženy. Složitá výstavba ovšem nesleduje pouze mystérium ženství. Tam, kde se realita a film protnou, vyšlehne čtenáři jak plamen do tváře varování: moderní civilizace s konzumním diváctvím a bezduchou touhou po senzacích dovádí člověka až ke zrůdnosti a tomu je třeba zabránit. Aby bylo možno natočit film, musí být rozdrcena zdravá lidská ruka. Zpočátku to vypadá jako samozřejmost, teprve až hrdinka spatří v muži, kterého si pro tuto roli vybrala, také člověka (protože se do něj zamilovala), vstoupí do natáčení a zasáhne, jak jí lidský cit ve srážce s nelidským komandem civilizace káže. Jak aktuální poselství! A jak sugestivně vyslovené. Vskutku současný je tento předvídavý apel proti diváckému konzumentství, jež je schopno ke svému ukojení vyžadovat jakoukoliv zvrácenost…

– weissovská realita

Přechodem od fantastických světů k realitě je skutečnost nějakým rysem ozvláštněná. Weiss k jejímu vytváření dospívá také ze snů, jak dokládá obsáhlejší Meteor strýce Žulijána, 1947 (Bláznivý regiment, 1930), kde vnější forma Domu o 1000 patrech sice přetrvává (osnovy kapitol), ale ze dvou paralelních skutečností už zůstal jen sen, který se přetvořil ve svéráznou skutečnost, v níž hrdina prodělává zvláštní trampoty se svým strýčkem (z nebe spadlo obří vejce, a kdo se napije šťávy z něj, počne se zmenšovat). Weissově fantazii se námět bohatě rozvinul a vyústil ve filozofickou hříčku.

Méně náročná je zejména Poslední noc vraha Hamáčka (Národní osvobození, 1924) i dvě kratší prózy ze Zrcadla, které se opožďuje (1927) – Dobrodružství, předjímající promluvivšího hrdinu z románu Mlčeti zlato, a Pan Kvasnička a jeho sen, blízký studií setkání maloměšťáckých dušiček s něčím nad-skutečným Meteoru strýce Žulijána. Povídka U zelené trávy (Bláznivý regiment, 1930) vznikla na zadané téma a je to na ní znát; za zmínku stojí, že procvičuje příští postupy prózy s tajemstvím v závěru racionálně vysvětleným. Nenáročná je i značně pozdější hříčka Po operaci (Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami, 1961).

Větší pozornost si naopak zaslouží obsáhlejší debutový Fantom smíchu (1927). Základní téma: Protagonista si uvědomí svůj přídomek, protože mu překáží při námluvách, a snaží se vydobýt si jiný.

Dějové schéma Weissovi umožňuje „navlékat“ na ně jinak zatím asi obtížně zvládnutelnou spoustu nápadů. Ve Weissově zpracování však téma dochází dvoustranného prohloubení. Na jedné straně je Weiss do nejmenších možností využívá pro uspokojení svého psychologického zájmu a práce se stává zevrubnou, mnohozáběrovou a mnohohlediskovou studií geneze přízviska, na druhé straně se pak psychologický zájem soustřeďuje na drobnokresbu a povahokresbu maloměstských postaviček a figurek, na zachycení maloměstského života vůbec (tento rozměr tématu, inspirativní zážitek a v podstatě realistická metoda Fantoma smíchu jednoznačně spojují s regionálním románem Přišel z hor). Weiss se tu vrací domů, do Jilemnice svého dětství, do shovívavého, úsměvného světa pohody, kde lze s úspěchem usilovat o napravení malých trápení a kde velká trápení nejsou.

Hrdina povídky Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami (Zrcadlo, které se opožďuje, 1927) Počuchov, obyvatel idylického ruského městečka, prý strávil ze své vůle tři dny mezi zajatci v baráku tyfového lágru – a tak odsud není daleko k domněnce, že si Weiss vše ostatní vymyslil jako vysvětlení činu tohoto zvláštního, „perverzního“ člověka. Povídka je v prvé řadě psychologickou studií člověka propadlého zájmu o všechno neobvyklé, konkrétně pak touze po dvouhlavé ženě. Další psychologická sonda je věnována zajímavému problému Bianky Braselli, dámy se dvěma hlavami. Zdá se pak, že její postava tu funguje i jako jistý symbol rozpolcenosti hrdinovy duše. Třetím objektem psychologického zkoumání je zrod snu z umělých podnětů. Dramatická kompozice umožňuje výstavbu prózy s tajemstvím. Zřejmě bizarnost a neobvyklost Weissova nápadu dovedla k této próze televizní štáb, který podle ní natočil v roce 1987 televizní film Bianka Braselli.

Dobro a zlo

Weiss, po vyčerpání zřídla tyfových snů v Domě o 1000 patrech, hledá novou inspiraci a nachází ji kolem sebe. Zamýšlí napsat román se zvláštním hrdinou a posléze zjistí, že téma se mu svou přetížeností rozpadlo na dvě části a objevili se dva hrdinové – Josef Severin pro Školu zločinu a Václav Rebenda pro Spáče ve zvěrokruhu.

Škola zločinu (1931) se zabývala problémem do jisté míry abstraktním, řešeným ale na jednotlivém, ovšem zvláštním lidském osudu. Hrdina je postaven svou neobvyklou šikovností do pozice etického hledání; postupně zjistí, že ne vše, co dokáže, také může udělat. Že špatné činy jsou skutečně špatné. Weiss tu zároveň sleduje, jak vědomí člověka hledá oprávněnost mravních zásad v době jejich rozkolísání. Za okupace se pak příběh člověka ke zlu vychovávaného působivě aktualizuje společenskou situací (a pro vydání v roce 1943 je román přepracován – zejména jsou vyškrtány nadbytečné motivy – pod názvem Zázračné ruce). Dva díly – to jsou dva stupně Severinova vývoje. V první části si hrdina se zlem zahrává, nenachází v sobě dostatečně silné argumenty proti němu a dostává se až k vraždě. Když takto pozná zlo v sobě, začne s ním uvědoměle bojovat a nakonec odhalí i jeho zdroje ve skutečnosti kolem sebe.

Weiss v románu nestuduje prostředí, jež hrdinu formuje – to je v podstatě jen modelové, má umožnit rozbor samého faktu mravního rozpadu a hledání. Taková je funkce celé detektivní zápletky i jednotlivých postav. A dva otcové v pozadí, jeden dobrý a jeden zlý, každý po svém usměrňující Severinovo putování, jakkoli jsou součástí racionálního vysvětlení záhad, jsou zároveň ztělesněním sil Dobra a Zla, s nimiž se každý setkáváme ve svém životě.

J. Klímu román inspiroval natolik, že podle něj napsal scénář, a tak v roce 1986 vznikla televizní inscenace Dotyk zla.

Politické strany

Napříč tvůrčími záměry se do Weissova díla živelně vedrala aktuální doba. Haštěření politických stran za 1. republiky znepokojilo Weisse natolik, že se cítil nucen, tady a teď, promluvit. Tak pod tlakem „společenské objednávky“ vznikl román Mlčeti zlato (1933). Byl tak načasován, že byl vnímán jako příspěvek do diskuse, byl napadán a poté zase naopak oceněn (Jiráskova cena hl. m. Prahy). Čím tak hluboce zapůsobil? Weiss si dovolil kriticky se vyslovit k praxi tehdejších politických stran, napadal zejména demagogické řečnění, sloužící zcela jiným než velkohubě deklarovaným cílům. Satiricky vyostřeným obrazem těchto praktik se stala životní pouť táborového řečníka Františka Fabiána, který svou schopnost přesvědčivě mluvit dal do služeb jedné ze stran. Samotnému hrdinovi, procházejícímu touto zkušeností, se nakonec takové řečnění do té míry zhnusí, že nevidí jiné řešení, než zmlknout tak, jako na začátku počal mluvit, sveden k tomu mnohomluvnou hospodskou společností. Weiss toto sdělení prohlubuje snovou linií, paralelní s dějem. Využívá v ní prózy Muž bez tváře, aby ozřejmil, že ten, kdo převléká tvář, nemá žádnou. Podobnost inspirující skutečnosti s naší dnešní situací je očividná a díky tomu má román i dnes co říci.

Hledání hodnot

Vedle dění politického znepokojovalo Weisse za 1. republiky i dění v rovině společensko-kulturní. Lekal ho úspěch literárního braku mezi mládeží i to, že jej pro kšeft místo skutečné literatury plodí skuteční umělci, nelíbilo se mu, když básníci vstupovali svými rýmovačkami do služeb reklamy, zaráželo jej, že kdejaký fotbalista si svými kopačkami vydělá mnohem víc než kdokoli poctivou prací. Pokusil se to vyslovit dramatickou formou pod názvem Básník a boxer. Celek bohužel zůstal, až na úryvek Básník na holičkách (Lumír, 1935, 1936), v rukopisu a nedošlo ani k inscenování. Ironické drama nese pečeť své doby – ovšem tehdejší situace až k neuvěření připomíná dnešek.

Hledání východiska

Námětem k zamyšlení se Weissovi stala i hospodářská situace 1. republiky, zejména období krize, a úvaha jej dovedla až ke kritickému hodnocení společnosti, vše počítající v penězích. Takové jsou v kostce podněty, jež daly vznik románu Spáč ve zvěrokruhu (1937). Také zde se setkáváme se zvláštním hrdinou. Protagonista Václav Rebenda podléhá přírodnímu rytmu natolik, že každoročně propadá zimnímu spánku a na jaře se probouzí, vraceje se do dětství. Jako takový je pro společnost nepřijatelný a ona v reakci na něj odkrývá svou pravou podobu. Nepřirozenost společnosti vystupuje v konfrontaci s jedinečnou přirozeností hrdinovou. Zvláštní vlastnosti hrdinovy jsou vlastnosti společností ničené. Společnost, civilizace popírá přírodní přirozenost, popírá každou jedinečnost, popírá dětství, čistotu a otevřenost jeho citových vztahů. Hrdina spolu s malým přítelem, také postiženým, je idiot, protože nedokáže počítat, obhajují tyto hodnoty a vůbec všechny lidské hodnoty ničené společností, společností počtářskou a vypočítavou.

Rebenda přichází se svým dětstvím a se svou přirozeností, dává lidem nahlédnout do tohoto zrcadla a vede je tak právě k těm hodnotám, jež jsou mu vlastní.

Zobrazená skutečnost není postavena nezávisle na skutečnosti konkrétní, historické. Je zřetelně určena časově (období hospodářské krize) i místně (Československo). Tato společnost je tedy demonstrována, v této společnosti tedy Rebenda marně hledá místo. Rebendovo hledání se posléze mění v hledání jiné společnosti, společnosti, jež by mu dovolila být přirozený, svůj, sám sebou.

Rebenda, potažmo Weiss, pro sebe nachází naději na východě (kdepak by, přes všechny pochybnosti, mohl připustit, že je falešná!). Je jí Sovětský svaz. Je postavena proti nejhlubší nenávisti vůči tomuto světu, hlásané a žité Oždijánem. Oždiján je skutečností zrazen, Rebendovo dětství a jeho biologická přirozenost docházejí v novém světě rezonance. Nový svět je svět, v němž je místo i pro a právě pro zvláštního – dětsky čistého, přirozeného člověka.

Spor o Rusko a vyslovení naděje v nový svět – nejhlubší tematický plán díla. Vize nové společnosti je romantická, ale není účelem románu zobrazit, nýbrž dovést k naději. Tento tematický plán zároveň postihuje dobovou myšlenkovou atmosféru, její názory a její hledání.

Román inspiroval svého času režiséra Leopolda Laholu k natočení filmu Sladký čas Kalimagdory. (Jan Weiss po jeho zhlédnutí ovšem poznamenal: Je to pěkné, ale není to Spáč.)

Dílčí inspirace

Ve sbírce Nosič nábytku (1941) nacházíme ještě několik próz různé provenience. Hlubokým humanismem a střízlivým realistickým zpodobením se vyznačují dvě povídky. Psí povídka líčí člověka vzteklého na vztekle štěkajícího psa a jejich konfrontaci. Když je běsnící zvíře „zkroceno“, začíná hrdina chápat, že stejně jako trpěl on, trpěl i jeho „protivník“. Text Nosič nábytku se pak stává nenásilným oslavným hymnem na celoživotní dřinu zcela bezvýznamného člověka – jakéhosi nosiče nábytku Šebestiána Stracha.

Psychologický zájem poznamenal další dvě prózy. První, Z deníku nervosního, poeovského ražení, sleduje krok za krokem vyšinuté vědomí, jež dospěje až k vraždě. Druhá, Tma, v záhadě v závěru racionálně vysvětlené, nám ukazuje, jak jiný se pro nás stává svět v noci, a stačí málo, abychom v něm zabloudili.

První láska vyslovuje Weissovu vzpomínku z dětství, což mu umožňuje zkoumat, jakým způsobem dětská psychika vnímá reálný svět, jak jej deformuje a zabarvuje, kterými skulinami se do jejího světa dostává tajemnost, fantastičnost a pohádkovost, jež jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Povídka sleduje intimní drama v dětské duši, zobrazené skrze dětské vědomí, pochopení.

Rudá rukavička čerpá z bizarního setkání pisatele románu na pokračování s jeho čtenáři. Do Povídek o lásce a nenávisti (1944) se dostala ještě próza podobného ražení – Obrázek. Sleduje, jak se jeho postavám sugestivně vnucuje scestný výklad skutečnosti.

Okupace

Tak závažná událost, jako bylo rozdělení někdejší Československé republiky a obsazení Čech a Moravy Němci, nemohla nechat ani Weisse v klidu. I ve stísněných podmínkách na ni reaguje mnohostrannou literární aktivitou.

– krajina dětství

Umělecky nejzávažnějším činem bylo vydání románu Přišel z hor (1941). Weiss v něm protektorátního čtenáře uvádí do Jilemnice svého dětství, tedy do doby, kdy Krkonoše byly ještě české, a jinotajnými připomínkami jej upozorňuje, že „dobří duchové se zjevují vždycky, když je nejhůř“. Takový byl hlavní smysl celého díla.

Obrazem podkrkonošského maloměsta Weiss sáhl až na samé dno své inspirace a uvědomil si, co jej zformovalo – šťastný jilemnický úsvit života. Javorek, jak Weiss Jilemnici románově přezval, na scéně setrvává stále, všechny děje z něj vyrůstají a k němu směřují zpět, aby zpodobily jeho tvář, jeho okolí, jeho obyvatele, konkrétní historický okamžik jeho existence i s její myšlenkovou a mytologickou atmosférou.

Řada postav a postaviček umožňuje Weissovi zachytit maloměsto ve všech jeho úrovních sociálního rozvrstvení a společenského života, zvyklostí, názorů, tradice. Všechny jsou viděny se shovívavým nadhledem, jaký známe už z Fantoma smíchu. Sociálně kritický osten se objevuje jen v jemných náznacích, takže nic neruší optimistický tón maloměstské idyly roku 1905. Jen v pozadí tušíme vzdálené asijské válečné nebezpečí, které Weiss, prošlý 1. světovou válkou a uprostřed války druhé, nemůže nenechat aspoň tlumeně zaznít.

Mezi tyto lidičky přichází tajemný pan Pošepný a my sledujeme, jak na jeho příchod reagují. Pan Pošepný, navrátilec do kraje svého dětství, jej však shledává jiným: lidé tu už nevěří na pohádky, stali se, dík novým časům, sobeckými a vypočítavými. Proto si zahraje na Krakonoše.

To je půda, jež Weissovi umožňuje všestranně zachytit podobu krakonošského mýtu a román Přišel z hor se stal, aniž to čtenáři v nejmenším vadí, čtivým sborníkem dokladů etnografického svérázu Podkrkonoší. Aby toho dosáhl, Weiss opět buduje prózu s tajemstvím nakonec vysvětleným. Dokáže zároveň text stylizovat tak, aby vedle racionálního vysvětlení bylo možné ještě jedno, pohádkové. Přitom tři hlavní dějové linie splétá takovým způsobem, že výsledkem je etické zhodnocení jednání všech postav: jako v pohádce jsou zlí potrestáni a dobří odměněni. A naopak trestem a odměnou jsou rozlišeni zlí a dobří. A pan Pošepný? Ideální hrdina, zástupce dětství, pohádky a dobra, odchází. Odchází, aby zůstal. Jednal jako Krakonoš, a tím tedy Krakonošem byl. Krakonošský mýtus je znovu nastolen. A my můžeme román Přišel z hor pokládat za líčení nových Krakonošových kousků, pohádku o Krakonošovi. Která do temné doby nesla poselství, že dobro nakonec zvítězí.

– Praha

Stejně jako cesta do dětství, odkaz na někdejší svobodné časy, měly význam i prózy připomínající symboly, k nimž se vždy upínala naše národní hrdost, zejména pak hlavní město Československé republiky. Proto Weiss volil za dějiště dvou svých próz, jež za okupace vyšly mj. ve sbornících posilujících národní myšlenku, právě Prahu. Koloritem pražských zákoutí se vyznačuje povídka Setkání pod Vyšehradem (sb. Praha očima básníků a umělců, 1940; jinde jako Fialové zvonky a Modré zvonky) i Uschlá ruka (sb. Kamenný orchestr, 1944; jinde Milý František). Obě prózy se shodují i ve využití literární formy romaneta, příznačného pro českého spisovatele Jakuba Arbesa, jemuž tak Jan Weiss vzdal hold.

– dobro a zlo

Snaha posílit národ našla cestu i při formování jeho mravního vědomí. Šlo o to, ukázat, že každá vláda zla je krátkodobá, že jeho panování může být jen dočasné, a kdo se mu poddá, končí špatně. A jediný smysl že má dobro, láska k lidem. Tento úkol na sebe většinou vzaly Povídky o lásce a nenávisti (1944). Zdroje dobrých sil, jež se v člověku rodí k překonání sil zlých, nachází hrdina povídky Ta s těmi copánky (ve sb. Dvanáct poutí světem, 1941, jako Vtělený hřích), zpočátku zatvrzele trestající nevěru manželky na nevlastním dítěti. Cirkusové prostředí odkazuje k E. Bassovi. Ze dna bídy se vzepjala hrdinka prózy Milovati budeš… (později jako Tetička), aby svou láskou překonala svůj osud – ubohá žebračka se v očích děvčátka stala pro ně milující tetičkou a její láska dokázala nakonec překlenout i propast mezi dívenkou a její nevlastní matkou. Černá povídka ukazuje naopak, jak zlo – sobectví, krutost a nenávist – se může kolem svého nositele i těch, kdož jsou na něm závislí, beznadějně uzavřít. Próza Miluj svého bližního…, podobně jako povídka Milovati budeš…, nachází zdroje lidství tam, kde bychom je nikdy nehledali – v lidech ubohých a zubožených, kteří právě proto vyciťují jeho cenu. Shovívavý pohled připomíná postavičky z „povídek z kapes“ K. Čapka.

K uvedeným povídkám se přiřazuje Sedmý příběh (sb. Milostný kruh, 1946), realistická psychologická studie ženy, jež se svým ženstvím vypočítavě obchoduje. Tentokrát Weiss pouze ohromen konstatuje jakési zlé mocnosti v člověku (ženě) a zjišťuje, že proti takovému zlu jsme vlastně bezmocní.

– realita

Realita okupace byla natolik tíživá, že se i sama o sobě prodrala Weissovi do pera; tento text pochopitelně za okupace vyjít nemohl a byl vydán až po válce pod titulem Volání o pomoc (1946). Od úvah o dobru a zlu se v něm Weiss dostal až k realistickému vylíčení typického, historicky konkrétního špatného člověka, jak měl možnost se rozvinout za okupace v českém prostředí. Tak se postava redaktora Chrtka stala ústředním tématem prvního ze zamýšlené dvojice románů. S ním tu potkáváme i další protektorátní typy, jak je bylo možno vedle sebe nalézt na úzké scéně jednoho pražského domu. Druhá ústřední postava, zvláštní nemocí (strachem z lidí) postižený Zdeněk Klár, zde naopak prodělává vývoj od – díky uzavřenosti do izolovaného koutku světa, kam ani okupace nepronikla – „nepopsaného vědomí“ přes možnost být právě proto zmanipulován nacistickou ideologií až k plné otevřenosti světu a k pochopení, jak se věci skutečně mají, jež vyústí v rozhodný a smysluplný čin: odchod do zahraničního odboje. Zdeňkův vývoj umožňují další postavy, nejdříve Chrtek, poté Božka a Muž, resp. Mužík, se kterým jej Weiss nechává odejít, v souladu se svým viděním světa, do Sovětského svazu. Jeho osudy tam měly být osou plánovaného románového dvojčete, jež ovšem, zřejmě pro nedostatek Weissovy „sovětské“ zkušenosti, napsáno už nebylo.

Weiss se tímto svým posledním románem zatím nejvíc přiblížil realismu, ovšem nedokázal se vzdát některých svých typických projevů, fantaskních motivů, jež jsou tu jaksi navíc a tíživost okupační reality zlehčují, jako by ona sama svou tíží nedostačovala.

– satira

Podobnou úlevu jako realistické zobrazení přinášely i texty satirické. Dva vyšly ve sbírce Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami (1961). Ke studiím zajímavého sociálně psychologického jevu, „okupačního folklóru“, totiž fámy o pérákovi, patří Pérový muž – v bláznivém světě je možné všechno, a když lidská fantazie zapracuje… Pérového muže pak autor potkal v blázinci. Kde tento pérák čerpal inspiraci? V Hitlerově propagandě. Ústa za mřížemi ustanovují svébytný fantastický svět, který rozvíjí možnosti skutečného světa, světa nuceného mlčení za okupace, až do absurdna a přináší naději, že v sobě má zárodky toho, co jej zničí.

Později vznikla próza Slavný pes (Příběhy staré i nové, 1954), která se obrací proti militaristicko-fašistickému převracení hodnot. Předimenzováním absurdnosti a hrůznosti fašistické zvůle v reji bolestně zlobných nápadů ústí až do potupné smrti člověka, který se takto zvráceným hodnotám oddal vší duší. Povídka zaujala filmaře a byl podle ní v r. 1970 Tiborem Vichtou pro Československou televizi Bratislava vytvořen scénář (černobílý televizní film byl uveden např. českou televizí jako Slavný pes v r. 1990, slovenskou jako Slávny pes v r. 1992).

– drama

Téma okupace zpracoval Jan Weiss i dramatickou formou. Hra Purpurové schodiště bohužel zůstala v rukopise; měla být nastudována v jednom pražském divadle, ale díky neprůhledným zákulisním intrikám k tomu nedošlo.

První, čeho si na tomto dramatu povšimneme, jsou halucinační vize hrdinky, jež přivolají vzpomínku na Tři sny Kristiny Bojarové – a máme tak dojem, že tu je Weiss „ukotvil do reality“ (podobně jako sen Muž bez tváře došel vysvětlení v textu románu Mlčeti zlato). Halucinacím podléhá Míla Morhačová, zešílivší po mučení při výsleších, když gestapo pátralo po jejím muži. Kolem ní se v reálu pohybují dva bratři, Viktor, kolaborující s fašistickým režimem, a Jindřich, který nezradil. Střihy do reality vystihují protektorátní dusno, obavy, strach i naděje, Míliny vize doplňují atmosféru z druhé strany, o hrůzy, jež jsou jen tušené. Je myslím škoda, že tato Weissova hra zůstala veřejnosti skryta, protože přináší působivé svědectví o době, jež jí dala vzniknout.

Nová realita

Po únoru 1948 jsme se rázem ocitli někde jinde. I Jan Weiss. Pokud jste pozorně četli Spáče ve zvěrokruhu a Volání o pomoc, nebude pro vás překvapením, že Jan Weiss změnu uvítal – byla pro něj zřejmě uskutečněním snu. Pro některé z nás se stal problémem fakt, že se něco má říkat – netíží to toho, kdo to říkat chce. Po mém soudu se Weiss nikdy nepřetvařoval, i když byl konformní. Ideologie byla pěkná, líbivá, co říkala, byl Weissův dětský sen, a proto se s ní (snad se zavřenýma očima) dokázal ztotožnit. Zřejmě nepotřeboval mnoho, aby uvěřil, protože uvěřit chtěl. Když ve sbírce Příběhy staré i nové (1954) stačí v povídce Milostpaní hrdince k tomu, aby se z odpůrkyně změnila v příznivkyni jasných zítřků, pouhý prožitek prvomájového průvodu, co potom dostačovalo k víře Weissovi? V povídce Opustíš-li mne, v souladu s titulem, hrdina ve svém názorovém tápání, jež je způsobeno jeho charakterovou labilností, dospěje k „černé“ variantě své volby, a tudíž i do zkázy. Ze „socialistickorealistických“ povídek je nejméně násilná Lojzka, 1956 (v Příbězích starých i nových, 1954, jako O věrnosti), již charakterizuje ve studii titulní postavy humanismus a realismus. Do centra zájmu se dostává analýza vývoje vědomí běžné, všední postavy (vesnická služka) ve zcela běžném, všedním prostředí (vesnice při združstevňování). Weiss si přitom uvědomuje, že i lidé teoreticky pokládaní za stoupence poúnorového vývoje jen s obtížemi hledají k novému režimu důvěru. K „překonání hráze starého myšlení“ ovšem Lojzku vedou okolní kladné a záporné postavy.

„Vědecká fantazie“

Weiss hledal svému naturelu přijatelnější způsob vyjádření, než byl realismus, možná také proto, že si uvědomoval, že skutečná realita do tehdejšího literárního díla nesmí. Ať tak, či tak, zrodily se postupně tři knihy povídek označovaných kritikou za „vědeckofantastické“. K tomu, co pro nás tento pojem tehdy znamenal, však měly daleko: k vědě sice odkazovala přinejmenším volba slovní zásoby, podstata vytvářeného světa však s vědou neměla nic společného. A fantazie byla naopak spoutána ideologií. Proto není jisté, že tyto Weissovy práce bude dnes ještě někdo číst. Prózy byly napadnutelné už v té době i teoreticky, ale odhodlal se k tomu jen enfant terrible tehdejší české kritiky Oleg Sus. Jeho vystoupení ovšem mělo pro stárnoucího Weisse osobně smutný důsledek: přestal psát.

V čem spočívala slabina těchto Weissových próz? Asi v zásadní změně tvůrčí metody: ze způsobu komponování Země vnuků je zřejmé, že nejdříve měl Weiss vždy dějová schémata povídek, jež naplňoval zkonkrétňujícími daty dodatečně. „Živou tkáň“ nepřinesla živelná fantazie, nýbrž ji měly dodat vymyšlené motivy, a to bylo zřejmě úskalí, na němž ztroskotala přesvědčivost těchto povídek.

V čem tkví jejich přínos? Nejspíše asi v tématu. Weiss tu hledá možnosti, jak pomocí vědeckofantastické stylizace vyjádřit nové skutečnosti, jež patrně člověka v budoucnosti potkají (ovšem v budoucnosti viděné v intencích panující ideologie). Nejde však o futurologii. Weiss hledal způsob vyslovení naděje a víry spíše než v to, co přichází, v to, co je tu, a nalezl formu „próz o budoucnosti“.

Tři sbírky (k nimž se řadí ještě netištěná próza Dvě města), výsledek Weissovy upřímné snahy najít, se mezi sebou liší zabarvením světa povídek. Zatímco Země vnuků usiluje o realistickou vážnost, sbírka Družice a hvězdoplavci rozvíjí realistickou popisnost směrem k ironické až satirické nadsázce, kdežto sbírka Hádání o budoucím vrchovatě využívá možností poetizace, Zemí vnuků jen naznačených.

Povídky Země vnuků (1957) kompozičně sjednocuje stylizovaný autorův deník, z něhož čerpají témata próz. Deník zároveň „vysvětluje“, oč v nich vlastně jde. Čtyři jsou obsáhlejší. Kapka jedu se snaží rasový problém řešit harmonizací lidských vztahů. Hvězda a žena vede svého hrdinu k poznání priority společenského účelu před individuálním. Prasklá váza je zajímavá představou skrytého vedení hrdiny zaměstnancem „Ústavu pro léčení charakterů“ k pochopení, že je třeba pracovat. Povídka Od kolébky k symfonii se snaží vymyslet harmonické řešení problému, jak začlenit mezi ostatní lidi postižené. Základem těchto prací se stává ideální prožitek, představa odmýšlející rušivé rysy, poetické, poetizující vidění skutečnosti. Úvodní Mistr vysokého věku pak poeticky harmonizuje problém stáří, závěrečný Sen o vzducholodi vyslovuje přesvědčení, že přítomnost je nadějí budoucnosti.

Povídky sbírky Družice a hvězdoplavci (1960) sjednocuje jedině satiricko-ironická nálada, z níž se vymyká pouze próza Já, Lajka II., poetizující fakt prvního zvířete ve vesmíru. Poeticko-satirická je Hvězda na africkém nebi, vyhrocenou satirou jsou Bílé myšky. K záznamům snů odkazuje Královna vesmíru, rozhlasová hra Poselství z hvězd konfrontací přízemních pozemšťanů s nadpozemskými světy vystihuje lidské charakterové typy. Obsáhlejší epické povídky z linie nastoupené Zemí vnuků tu najdeme tři. Taťana do družice se na pozadí budoucnosti raketových letů ironicky vyslovuje k problému emancipace. Povídka Ten, který… (původně jako Raketa sebevrahů) stopuje proces, v němž si sobectví (v rozporu se společenským zájmem) zotročuje myšlení a logiku, aby sebe samo zdůvodnilo. Muž z Marsu se ocitá mezi dvěma ženami a kolizi (dnes obvyklou) řeší útěkem.

Sbírka Hádání o budoucím (1963) navazuje na některé postupy zkoušené ve sbírce předchozí – celá je založena na poetizaci tématu. Téma budoucnosti se Weissovi rozpadá na řadu „poetických nápadů“, jimž odpovídá krátká forma povídek, označovaných jako „básně v próze“. Za nimi následují obsáhlejší „legendy“. Jaká je jejich myšlenková náplň? Zbytky starého světa nemilosrdně likviduje povídka Ať z vás nezůstane ani vzpomínka. Stejně tak zmizí jako přežitek náboženství, tvrdí povídka Za účelem inspirace (původně jako Interview). Na staré mezilidské vztahy si lze podle povídky Nuže tedy – sklenku vína! jen hrát. Nový život odvane i staromilce Kamarýta z črty Možno říci, že se přímo dřel. Ovšem staré dítě Marcelán z povídky Snad nám ho bylo trochu líto je vzat na milost, ač lpí na věcech – přináší tím do racionálně strohé civilizace poezii a fantazii. Zloděje lze socializovat tak, že místo kradení může tajně obdarovávat – tak aspoň vyznívá dueto povídek Komplikace života – ale zkus to! a Škoda každého tajemství. Dokonce i přírodní člověk, v próze ironického nadhledu Nikdo vás nezval…, se může stát tvůrcem nenahraditelných společenských hodnot. Pro fanatického řečníka z povídky Starci neumírají včas nalézá společnost místo jedině v blázinci. I když jinak je k dispozici nepřeberně druhů pracovních příležitostí, viz Kabinet zvláštní práce. Dokonce i přebytkem sil kypící a plýtvající hrdina povídky Samorůže nakonec zaměří své úsilí společensky přijatelně. A kdo nechce pracovat, posléze prohrává i svůj osobní příběh jako Leoš v obsáhlém Ptačím snu. Sem se řadí i próza O bílém koni, otištěná jinde (O bílém koni, 1959). Budoucí civilizace je poetickým obrazem bílého koně konfrontována s potlačenou přírodní skutečností. Povídka Tisíce lidí čeká se dotýká dalšího civilizačního problému – konzumentské pasivity. Poetizujícím (lyrizujícím) obrazem ukazují nové mezilidské vztahy drobné prózy Bystré oko, Bratře a Už jste si vybral. Próza Zuzanka a natěrač tvrdí, že přijde doba, kdy se za možnost pracovat bude platit. Nová zaměstnání vymýšlejí povídky Zvědavost, když už je pozdě (bavič čekajících) a Byl to spací autobus (uspavač). Zvláštní povolání si zvolila i Františka z příběhu To není chlouba, to je dar… K řešení problému rasismu se vyslovuje povídka Tak šťasten, v níž je žena neplodného muže oplodněna „černými semínky“.

Na závěr sbírky Weiss zařadil povídku Neboť mne vedou jejich ruce…. Myslím, že jestliže vás nic z výše uvedených próz nezaujalo (nezapomínejte: i to je Weiss, tušíte ho všude), tato povídka by si zájem zasloužila. V jejím základu je logická či psychologická hříčka: vidoucí z ohledu vůči slepci předstírají, že také nevidí, a on, když postupně odhalil tajemný svět vidících, poznal jej a pochopil, zase z ohledů vůči nim předstírá, že o své slepotě neví. Je to vlastně metafora vyjadřující důvěru člověka v pomoc ostatních lidí, víru, že tam, kde nevidíš a mohl by ses zranit, tě povedou jejich ruce… Ne bez důvodu tato povídka stojí na závěru Hádání o budoucím, próz z budoucnosti i celého Weissova díla. Je zároveň posledním stupněm Weissovy osobní zkušenosti, vrcholem Weissova hledání ideového, životního, hledání hodnot a jistot ve společenské skutečnosti, v níž žil.

Takto se tedy dnes rozlučme s jeho dílem, abychom se k němu ještě dlouho mohli vracet.

Připomenutí

Na tomto místě sluší se myslím připomenout ty, kdož připomínali a připomínají Weisse nám, kdož ho provázeli na jeho tvůrčí cestě nebo aspoň sledovali z povzdálí jeho tvůrčí úsilí a zamýšleli se nad ním. V prvé řadě bychom neměli zapomínat na literárního kritika Karla Sezimu, dále pak by neměla být opomínána záslužná práce Weissova životopisce Jaromíra Horáčka mladšího a literárního teoretika Karla Bogara.

Odkazy

¹) Opíráme se o nepublikovanou autorovu diplomovou práci Hledání Jana Weisse, UJEP Brno, 1972, práci téhož Jan Weiss a Jilemnice, Krkonoše – Podkrkonoší, sv. 8, 1989, s. 223–240, a o jeho archív, k ruce jsme měli i práci Jaromíra Horáčka ml. Jan Weiss. Osobnost a dílo, dokončenou v r. 1948 a bohužel nevydanou.

²) Ve stručném příspěvku nemůžeme bohužel do detailu postihnout mnohovrstevnost i vnitřní provázanost Weissova díla, jen se o to v mezích možností co nejvíc pokusíme.

³) U každé práce uvádíme zásadně místo a rok prvního knižního vydání, jen pokud k němu nedošlo, totéž se jménem časopisu; rok samostatného knižního vydání uvádíme přímo za titulem práce, odchylky od tohoto schématu jsou popsány slovně. Verze titulu je vždy uvedena v podobě z uvedeného vydání, jeho variace jsou případně zmíněny dále.

⁴) Po letech je obdobný stav vědomí líčen Ladislavem Fuksem v próze Pan Theodor Mundstock, zachycující situaci, kdy nacistická vyhlazovací mašinérie znemožnila reálný život pražských Židů a ti se utíkali do vysněného světa.

⁵) Viz Karel Sezima, Jan Weiss, in: Spáč ve zvěrokruhu, Praha, 1937, s. 265–282.

⁶) Viz tamtéž.

Přehled samostatně knižně vydaných Weissových prací

Fantóm smíchu
Praha, Pokrok, 1927

Zrcadlo, které se opožďuje
Praha, Fr. Svoboda a R. Solař, 1927

Barák smrti
Praha, Vyšehrad – Volná myšlenka, 1927

Dům o 1000 patrech
1. vyd. Praha, Melantrich, 1929
2. vyd. Praha, Družstvo Dílo, 1948
3. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1958
5. vyd. (pravděpodobně 4.) Praha, Naše vojsko, Mladá fronta, Smena, 1964
5. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1972
6. vyd. Praha, Vyšehrad, 1975
7. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1990
8. vyd. (v jednom svazku se sbírkou Zrcadlo, které se opožďuje) Chomutov, MILENIUM PUBLISHING s. r. o., 1998
9. vyd. Praha, Euromedia Group a Knižní klub, 2000

Bláznivý regiment
Praha, Vladimír Orel, 1930

Škola zločinu (ostatní vydání jako Zázračné ruce)
Praha, Vydavatelstvo Družstevní práce, 1931

Tři sny Kristiny Bojarové
1. vyd. Praha, Jež, 1931
2. vyd. Hradec Králové, Kruh, 1971

Mlčeti zlato
Praha, Sfinx Bohumil Janda, 1933

Spáč ve zvěrokruhu
1. vyd. Praha, Evropský literární klub, 1937
2. vyd. Praha, Mladá fronta, 1958
3. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1962
4. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1971

Nosič nábytku
Brno, Průboj, Karel Smolka, 1941

Přišel z hor
1. vyd. Praha, L. Mazáč, 1941
2. vyd. Praha, Nová osvěta, 1947
3. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1957
4. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1963
5. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1982

Zázračné ruce (přepracovaná Škola zločinu)
1. vyd. (2. vyd. Školy zločinu) Praha, Alois Hynek, 1943
2. vyd. (3. vyd. Školy zločinu) Praha, Mladá fronta, 1967

Povídky o lásce a nenávisti
Mladá Boleslav, Hejda a Zbroj, 1944

Volání o pomoc
1. vyd. Brno, 1946
2. vyd. (označeno jako vyd. 1.) Praha, 1947
3. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1959

Meteor strýce Žulijána
1. samost. vyd. (označeno jako vyd. 2.) Praha, Jaroslav Koliandr, 1947

Příběhy staré i nové
Praha, Československý spisovatel, 1954

Lojzka
1. samost. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1956

Země vnuků
1. vyd. Praha, Mladá fronta, 1957
2. vyd. Praha, Mladá fronta, 1960

O bílém koni
Praha, Lidová demokracie, 1959

Družice a hvězdoplavci
Praha, Československý spisovatel, 1960

Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami
Praha, Československý spisovatel, 1961

Hádání o budoucím
Praha, Československý spisovatel, 1963

Zrcadlo, které se opožďuje
1. vyd. Praha, Československý spisovatel, 1964
2. vyd. (v jednom svazku s románem Dům o 1000 patrech) Chomutov, MILENIUM PUBLISHING s. r. o., 1998

Bláznivý regiment
Praha, Československý spisovatel, 1979

Lidé ve zvěrokruhu
Praha, Melantrich, 1980

Fantóm smíchu a jiné grotesky
Praha, Československý spisovatel, 1986

Ediční poznámka

Zde umístěný text vznikl přizpůsobením statě "Jan Weiss dnes", kterou napsal Vilém Kmuníček k dřívějšímu weissovskému výročí pro sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší, otištěné tam ve svazku 10 z r. 1997 na s. 109–128.